KDE SÍDLÍ NEKONEČNO
Jednou, když jsme byli ještě kluci, jsem na škvárovém peronu hvězdonického nádražíčka uviděl namalovanou osmičku. "Hele, poražená osmička," řekl jsem, neboť ta osmička tam ležela jako kuželka. Ne takhle: 8, ale ∞ placatě.
Ale Borek, který byl odjakživa veden k přírodním vědám, mě opravil, že to není žádná osmička, ale znak nekonečna. Později, když jsem se v geometrii učil, že rovnoběžky jsou přímky, které se sbíhají v nekonečnu, vybavilo se mi ve vzpomínkách hvězdonické nádražíčko a koleje posázavské lokálky, které vedly ke Zlenicím a sbíhaly se kdesi pod zříceninami Dubé. Tam někde pod Dubou, kousek nad poddubským jezem - představoval jsem si -, sídlí nekonečno, které se tak placatě podepisuje ∞.
Vladimír Škutina - Svět jako skleněná duhová kulička, Mladá fronta, 1996