zobrazit sekci

Grafické techniky

Grafickou technikou rozumíme způsob kterým umělec dosáhne rozmnožitelnosti díla na stanovený náklad. Každý z exemplářů je považovanán za originál nikoliv za kopii.

Nebylo by tisku bez Čechů
Laskavý čtenář jistě promine jistou národnostní nabubřelost výše uvedeného titulku, ale velký kus pravdy na něm jistě je. Abychom vás o tomto odvážném tvrzení mohli přesvědčit, připravujeme na toto místo seriál o historii tisku, který bude v Novinách vycházet po celý rok 2003. Dnes si jen ve stručnosti představme české průkopníky tisku.

Knihtisk
Minimálně kdesi hluboko ve vašem podvědomí bude uložena informace, že vynálezcem knihtisku je jistý pan Gutenberg z Mohuče (tedy německý občan). Obecně přijímaný fakt je však historicky nepřesný a například Holanďané by vám toto vehementně vymlouvali. A co teprve za oceánem, kde první japonské noviny byly vytištěny již po roce 650! Ale mnoho nechybělo a pan Gutenberg by byl také spjat s naší zemičkou. O tom ale až níže.

Litografie
Prvním z českých praotců tisku byl Pražák Alois Senefelder, muž mnoha profesí. Vynálezce potřeboval ke svému bádání jedinou věc – prázdnou kapsu. Jako autor divadelních her neměl na rozmnožování svých her a proto se rozhodl tisknout sám. A povedlo se! Na kámen nakreslil mastnou tuží zrcadlově obrácenou kresbu a celou plochu poleptal lučavkou královskou. V místech pokrytých tuží zůstaly vyvýšeniny… To jistě znáte sami. Vynález litografie oběhl doslova celý svět a stal se prvním způsobem tisku z plochy.

Hlubotisk
Tisk z hloubky, původně zastupovaný mědirytinou, nese také výrazný otisk českého vynálezeckého ducha. První mědirytina nese v rodném listě rok 1452 a je situována do italské Florencie, ale již před rokem 1460 působili na Moravě čtyři mědirytci. Skutečným gigantem v rozvíjení této tiskové techniky však byl Karel Klíč, vídeňský Čech. Nejprve opominul silvestrovské oslavy a na Nový rok 1879 díky okamžitému nápadu vyrobil první dokonalou reprodukci polotónové předlohy – tzv. heliogravuru. Tento úspěch však jeho badatelskou dušičku nenechal poklidnou a po několika pokusech se do historie zapsal nesmazatelně: rotační stírací hlubotisk.

Tisk z plochy – světlotisk, ofset
Již jen málokdo bude mít ponětí o existenci v té době významného tiskařského závodu Husník & Haüsler Praha. Přesto jeden z jeho zakladatelů, profesor Jakub Husník, také patří do tohoto sloupce slávy. V roce 1868 pokryl skleněnou desku vrstvou speciálně preparované želatiny, překopíroval na ni fotografický negativ a pak ji koupal ve studené vodě. Po takovémto zpracování se skleněná deska změnila v tiskovou matrici – byl vynalezen světlotisk (fototypie), vynikající reprodukční technika.
Přestože se o problematiku náhrady litografického kamene zajímali začátkem minulého století mnozí odborníci (jmenujme např. W. Rubela z USA, který zavedl v r. 1905 nepřímý tisk z plochy), také u ofsetu můžeme vysledovat zřetelný otisk stopy českého novátora. Ofsetový tisk zavedl v Německu (potažmo v Evropě) r. 1906 Američan Kašpar Hermann. O rok později v Lipsku dokonce zkonstruoval archový ofsetový stroj Triumph. Princip kotoučového ofsetového stroje si nechal v polovině toho roku také patentovat. Tento Američan se narodil v Kynšperku nad Ohří a většinu života prožil v Německu (kde i skonal).

Pokud jsme vás ani v nadsázce nedokázali přesvědčit, že Češi tiskovým technikám prošlapávali cestu, vraťme se ještě k "němci" Gutenbergovi. Kdoví, zda vůbec byl německé národnosti! V době národního obrození se čeští učenci vehementně zasazovali o to, že Johannes Gutenberg pocházel z Kutné Hory...
Karel Líbal

Rozdělení tiskových technik

Tisk z výšky

Schéma tisku z výšky

Jedná se o nejstarší grafickou techniku. Grafik po přenesení kresby na štoček, postupně pomocí různých druhů rýtek a dlátek odebírá materiál kolem kresby. Odebrané místo bude na výsledné grafice bílé. Barva se nanáší na vyvýšená místa (odtud název „tisk z výšky“). Zjednodušeně by se dalo říci, že tisk je obdobný principu razítka. Na tento tisk není třeba tiskařského lisu. Tisk lze provést na běžném knihařském lisu, nebo přiložit list papíru na štoček a papír
přejet válečkem. Štočky se při tomto druhu tisku příliš neopotřebovávají.

Do této kategorie patří: : dřevořez, dřevoryt a linoryt.

Tisk z hloubky neboli hlubotisk

Schéma tisku z hloubky

Již od starověku ryli zlatníci do kovu různé ornamenty, ale pouze k dekorativním účelům. Odtud byl již jen krok z nejstarší grafické technice tisku z hloubky - rytině. Popudem byla snaha o větší výrazovou možnost, jelikož tisk z hloubky umožňuje daleko jemnější práci. Grafik při této technice vyryje nebo vyleptá výjev do destičky (zinkové, ocelové, měděné či hlinikové). Poté vetře barvu do vyrytých či vyleptaných míst a tlakem lisu obtiskne výjev na papír. Při této technice dochází k většímu opotřebení destiček. Některé techniky tisku z hloubky tak mají jen velmi omezený náklad. Později byl vynalezen lept a v 19. století objevil český malíř Karel Klíč (1841-1926) novou techniku na základě leptu - heliogravuru neboli fotogalvanografie - která se používá jako produkční tisková technika dodnes.

Do této kategorie patří: rytina, lept, suchá jehla, mezzotinta, měkký kryt (vernis mou), akvatinta.

Tisk z plochy

Schéma tisku z plochy

Konec 18. a začátek 19.stol. přinesl další významný vynález tiskové techniky – kamenotisku neboli litografie. U tisku z výšky jsou tisknoucí prvky vyvýšeny nad netisknoucí místa, kdežto u tisku z hloubky jsou tisknoucí prvky vhloubeny do tiskové desky. U kamenotisku jsou jak tisknoucí, tak i netisknoucí prvky v jedné rovině. Reprodukce je umožňována fyzikálně chemickým procesem, při němž se používá zvláštního kamene, který je upraven tak, aby na místech, která mají tisknout přijímal mastnou tiskovou barvu a na všech ostatních ji odpuzoval.

Vynálezcem této techniky je Němec Alois Senefelder. Kámen však musel mít určité specifické vlastnosti (pórovitost, štěpivost, dobrá obrušitelnost). Na takový kámen pak Senefelder lněným olejem psal (obraz musí být zrcadlově obrácený). Z netisknoucích míst odstranil mastnotu slabou kyselinou a celý kámen navlhčil houbičkou s řídkým roztokem arabské klovatiny. Mastná kresba tento vodný roztok odpuzovala. Pak na celý kámen nanesl mastnou tiskovou barvu, která se zachytila jen na místech kresby. Základem Senefelderova vynálezu je absorpční a adsorpční schopnost vápencového kamene a neslučitelnost mastnoty s vodou. Senefelder svůj vynález dále zdokonalil a vymyslel též litografickou mastnou křídu, kterou kreslil přímo na kámen. Sestrojil také litografický lis. Svůj vynález uveřejnil roku 1798 a později vydal knihu o litografii.

Povrch vápencového kamene, z něhož se mělo tisknout, byl původně ručně zpracován mastnými tušemi, křídami, štětci a rýtky. To byla vlastní ruční litografie. Měl-li litograf reprodukovat nějaký barevný originál, musel si ho ručně přenést v obrysu na tolik kamenů, kolik hodlal použít barev. To vyžadovalo velkou zkušenost v odhadování barev a při tisku se muselo použít značného počtu barevných tónů (někdy až 32) a papír, na který se tisklo, musel právě tolikrát projít strojem. Netisklo se ovšem přímo z kamenů, protože by se při tisku poškodily. Proto se z originálního kamene zhotovovaly tzv. mastné tisky na přenášecí papír, opatřený vláčnou vrstvou, která dobře přijímala barvu, a z tohoto papíru se barva přetiskovala na velké strojové kameny, z nichž se tisklo.

Velký zlom do této techniky přinesla fotografie. Barevná stupnice se zkrátila na 4 až 6 barev. Těžký tiskový kámen (až několik set kilogramů) byl nahrazen lehkým zinkovým nebo hliníkovým plechem (kovolist), na něž se buď ručně nebo fotomechanicky přenesla kresba. Nejprve přímo a později nepřímo - nejprve na válec opatřený na povrchu pogumovaným plátnem a z něho na papír. Tak vznikl nepřímý přenosný ofsetový tisk. Ofsetová technika je dnes nejpoužívanější tisková technika.

Průtisk

Schéma průtisku

Průtisk je v podstatě synonymum pro sítotisk. Ten je možno rozdělit na další obory činnosti, a to na sítotisk jako produkční tiskovou techniku, serigrafii, což je umělecká forma sítotisku, kde je vždy nějakým způsobem přítomna ruka výtvarníkova, ať při tisku či při konečném dotváření výsledku, a tisky jsou číslovány, a na oblast filmového tisku, který slouží téměř výhradně k potisku látek v textilním průmyslu. Princip sítotisku bude probrán dále.

Kombinace technik

S kombinováním grafických se sektáváme především u moderní grafiky. Kombinují se zejména techniky tisku z hloubky. Umělec při práci na různých částech destičky používá různé techniky. Další možností, která se opět týká především moderní grafiky, je soutisk. Umělec zhotoví dvě či více destiček a poté soutiskne jejich obsah na sebe. Tato technika se používá především k dosažení více barev či barevných tónů na výsledné grafice.

Edvard Munch. (Norwegian, 1863-1944). Vampyr II (1895-1902)
Kombinace Dřevorytu s Litografii

Mezinárodní značení grafických technik

Mezinárodní symboly se používají zejména ve sběratelské obci nebo v odborné literatuře.

Symbol - Technika

C1-Rytina

C3-Lept

C4-Suchá jehla

C5-Akvatinta

C6-Měkký kryt

C7-Mezzotinta

X1-Dřevořez

X2-Dřevoryt

X3-Linoryt

L-Litografie

S-Sítotisk

Grafický - hlubotiskový lis vhodný i pro linoryt

Varianty tisku z výšky

Dřevořez

Dřevořez je nejstarší grafickou technikou. Je znám již od starověku, v číně se v 6. století dřevořezem tiskly náboženské amulety, ve třináctém století se dřevořezové štočky používaly k tisku na plátno. Se zavedením papíru pak nastala vlastní éra dřevořezu. Až asi do 18. století se používalo převážně desek z ořechového nebo hruškového dřeva. Desky pro dřevořez jsou ze dřeva řezaného výhradně podél kmene na rozdíl od mnohem pozdějšího dřevorytu, který používá zase výhradně desek řezaných napříč kmene. Síla desek kolísá mezi dvěma až asi tak osmi centimetry.

Jednoduché popsání vzniku dřevořezového štočku: umělec nakreslil na dřevěnou a vyhlazenou desku kresbu v silnějších čarách. Různými rýtky, dlátky a noži se vybere mezi čárami všechno, co bude v budoucím tisku bílé, tedy všechny netisknoucí plochy. Na konečně zpracované dřevěné desce, správněji zvané dřevořezový štoček nebo špalíček, vystupují jako žebra silné čáry budoucího tisku. Deska se před tiskem načerní, položí se na ní navlhčený papír a mirným třením a tlakem se barva na papír obtiskne. Z počátku se používalo téměř výlučně tlaku ruky, přičemž se na tiskový papír položily ještě další papíry. První dřevořezy proto nejsou vytištěny pravidelně, mají tmavší i světlejší tiskpři tisku z jednoho štočku. Deska byla ale při tomto postupu natolik šetřena, že dala velmi mnoho tisků. Později nastoupil tlak stroje, vřetenového lisu. Při přílišném tlaku deska praskla a čárová dřevěná žebra dostávala trhliny a lámala se. Zde někde se také oddělila práce kreslícího umělce, řezače desek čili forem a profesionálního tiskaře.

Dřevoryt neboli xylografie

Dřevoryt je grafická technika zařazená do skupiny Tisku z výšky. V modelaci a stínování je bohatší než dřevořez. Je to v Anglii, kde Thomas Bewick kolem roku 1771 došel po četných pokusech k poznání, že pro napodobení jemnosti mědirytiny je možno použít novou formu rytí do dřeva, obdobnou jako u mědirytu, ale že je třeba vybrat zvolit dřevo velmi tvrdé a napříč řezané. Používal jak napříč řezaného tvrdého dřeva bukového, tak s větším úspěchem ještě tvdšího dřeva zimostrázového. Místo nožíků a dlátek použil rydlo a jím jemné bílé linie vlastně vyzvedl z tvrdého materiálu. Dosáhl toho, že místo linií jako při dřevořezu tvořily nyní stínové, sdružené do partií formy obrazu, proto dosáhla také nová technika název „tónový dřevoryt“, xylografie, která velmi rychle oponovala nejen velikou částí knižní ilustrace, ale především časopisy. Udržela se velmi dlouho a byla vytlačena až koncem 18. století mechanickou fotografickou reprodukcí a štočkem na kovu z různě velikých bodů, autotypií.

Online knihy a návody k dřevořezu a dřevorytu [en]

Váchal - Posel
Barevný dřevořez

Knihtisk

Kolem roku 1445 (udávaný letopočet se ovšem různí až o desítku let) přišel Johannes Gutenberg se zásadním vylepšením tisku. Tiskařský lis, který koncepčně vycházel z vinařského lisu, doplnil o rozebíratelnou předlohu. Na připravenou mřížku totiž vedle sebe sázel jednotlivé litery, odlité z kovu. Jednalo se o další z jeho experimentů, kdy hledal, jak využít nové technologie k vydělávání peněz. Z jeho dosavadních experimentů mu zbyly pouze zkušenosti a dluhy.

Tentokrát byl však na prahu něčeho nového. Spekuluje se dokonce, že myšlenku nosil v hlavě již delší dobu, ještě než odešel ze Strasburgu. O začátcích jeho podnikání vůbec víme docela málo. Jisté je, že v roce 1448 si od svého švagra v Meinzu půjčil větší obnos peněz, nejspíše na vybudování tiskařské dílny.

Kovová litera

Sazeč vybírá písmena z písmovky

Počátky tisku a první tištěná kniha všech dob

Lis se rozběhl nejspíše už kolem roku 1450. K pořádnému provozu ale bylo potřeba více z písmoviny odlitých liter. Gutenberg si tedy půjčil 800 guldenů od mecenáše Johanna Fusta. V následujících čtyřech letech měl Gutenberg i jeho spolupracovníci plné ruce práce. Odlévání písmenek, vytváření šablon, sázení liter do sazebnice... Kromě vedlejších, avšak dobře placených zakázek (pravděpodobně letáky, výukové i náboženské texty nebo odpustky) se věnoval tisku Bible. Možná, že dokonce jeli na dvou strojích zároveň.

Knihřský Lis

V roce 1454 byla první tištěná kniha na světě. "Gutenbergova Bible" - latinská, 42řádková, bohatě zdobená ilustracemi. Má se za to, že celkem v dílně na dvoře Humbrecht vytiskli asi 180 exemplářů (140 na papír, 40 na pergamen). Dodnes se zachovalo jen asi 59 svazků, více či méně úplných. Enea Silvio Piccolomini, budoucí papež Pius II., k tomu tehdy poznamenal: "Neuvěřitelně schopný muž (...) začal prodávat tištěné Bible. Ještě nikdy jsem neviděl tak čisté, velké, snadno čitelné litery." Majitele si našla každá z kopií této první knihy.

Gutenbergová Bible

Tak co z toho lisu vymáčkneme?

Bohužel, namísto toho, aby si Gutenberg užíval zaslouženého uznání, čekaly ho tvrdé bitvy u soudu. Jeho mecenáš Fust jej totiž obvinil, že špatně hospodařil s jeho penězi a nepoužíval je k účelům předem stanoveným. Soud dal Fustovi za pravdu a ten se tak stal majitelem dílny s tiskařským lisem, včetně všech šablon atd. Gutenberg zkrachoval.

Muž, který svým vynálezem natrvalo změnil ráz civilizace, odešel, pravděpodobně jako společník do některé z nově vznikajících tiskařských dílen.

Rozšíření tisku a jeho význam

Do českých zemí dorazil tisk poměrně záhy. Kolem roku 1470 byla vytištěna "Kronika trojánská". Tisk se stal vůbec žhavou novinkou a už na konci století bylo po Evropě 250 tiskáren a 40 tisíc výtisků. Na knihtisku je zajímavé i to, jak málo změn během následujících staletí prodělal. Větší změny odstartoval až vynález litografie, roku 1796 s ním přišel pražský rodák Alois Senefelder. Z litografie (kamenotisku) se později vyvinul tisk ofsetový.

Odkazy

Historie knihtisku (česky)

Vynález tisku (česky)

Press - historie, galerie fotografií (anglicky)

Od Gutenberga k internetu - časová osa (anglicky)

Gutenbergův život - British Library (anglicky)

Gutenberg - digitálně (německy)

Johannes Guttenberg na Wikipedii (anglicky)

Linoryt nebo také linořez

Linoryt je umělecká grafická technika tisku z výšky odvozená z dřevorytu nahrazením dřeva korkovým linoleem nebo plastickými hmotami. Svou vlastností byl linoryt vhodný především pro plošně vybarvené tiskoviny, například plakáty s velkými písmeny nebo pro podtisk celých ploch.

VÝROBA MATRICE

Nakreslím si předlohu na papír měkkou tužkou (neobracím zrcadlově).

Uřežu (v případě tenčího lina ustřihnu) kus lina požadované velikosti.

Očistím jemným tekutým čistícím pískem (najdu ho v kuchyni v třetí skříňce zleva) za pomocí trošky horké vody z vodovodu.

Nahřeji lino, které má většinou tendenci se kroutit, v horké vodě z vodovodu, ať je pěkně poddajné, položím na čistý stůl,
přikryji rovnou deskou a zatížím. Počkám až lino zchladne (minuta).

Rovný a čistý podklad natřu světlou a řídkou akrylovou barvou, abych měl při rytí lepší přehled nad tím,
co bude na výtisku vidět a co ne. Tento krok možno vynechat...

Nyní na lino přiložím svůj návrh nakreslený tužkou na papíře kresbou dolů a tvrdší tužkou jej přepauzuji na podklad.

Obrazec vyryji za pomocí vhodně zvolených rydel (zpravidla si vystačím se dvěma různě velkými U profily a
jedním středně velkým V profilem).

TISK

Na naprosto čistou skleněnou desku dostanu trochu tiskařské barvy a důkladně ji rozválím gumovým válečkem do kříže.

Několikrát razantně přejedu válečkem přes matrici, opět do kříže. Snažím se při tom neušpinit stůl ani nic jiného, vyhnu se tak
zbytečnému ušmudlání papírů a usnadním si práci.

Na spodní desku lisu položím papír, na něj pokud možno rovně matrici, překryji ji nějakým starým papírem, následně filcem a
proženu celou soustavu lisem. Hotovo! Opatrně sundám papír a matrici a výtisk položím nebo zavěsím na sušák.

Pro uspokojivou kvalitu výtisků je potřeba váleček vyválet v barvě před každým tiskem!!!

Barevné lino.

Jsou dva postupy:

Pro každou barvu zpracujeme samostané lino.

Já používám druhou metodu, kdy všechny barvy se tisknou z jednoho lina. Vyryju plochu, která zůstane bílá a vytisknu nejsvětlejším odstínem použitých barev. Vyryju teď plochy, které patří tomuto odstínu a vytisknu tmavším odstínem použitých barev. Vyryju teď plochy, které patří tomuto odstínu a vytisknu dalším tmavším odstínem použitých barev. A tak dále. Čili všechny vrstvy barev jsou teď na tištěném papíře na sobě. Picasso dělal stejným způsobem i dřevořezy.
Poznámka: stahuje-li se barva ze třetí a vyšší vrstvy barvy z papíru, pak do barvy rozetřu pár kapek saponátu.

Varianty tisku z hloubky

Rytina

Rytina je grafická technika. Řadíme jej do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C1.

Rydla pro mědiryt

Rytina je nejstaší technikou tisku z hloubky. Jedná se o jednu z neobtížnějších technik a dnes je poměrně vzácná. Jejím základním pricipem je ostře vedená čára, která nepřipouští žádné improvizace. Také díky tomu je dnes více používán lept, jelikož umělci umožňuje větší volnost.

Grafika vytvořená mědirytem

Rytina je technika, která se odvodila ze zlatnického rytí do kovu. Rylo se obvykle do mědi. Při rytí do kovu se zvedá tenoučký drátek vyrytého materiálu, který pochopitelně odpadá. Mírně zvednutý kov vytváří po stranách ryté čáry vyvýšeninu, kterou lze před tiskem zbrousit. Někdy se však ponechává a změkčuje pak při tisku čáru jemným tónem, kterému se odborně říká grádek. Tento grádek ale vydrží při tisku jen několik málo prvních výtisků a je tudíž velmi vzácný.

Měď používaná na rytinu je nepatrné síly (obyčejně kolem 1mm, u větších formátů 2mm), okraje desky jsou zaobleny, aby ostré hrany netrhaly papír. Deska se při tisku zaryje tlakem lisu do papíru, takže její okraje jsou na papíru dobře znát. Toto platí pro všechny techniky tisku z hloubky.

Lept

Lept je grafická technika. Řadíme jej do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C3.

Lept vznikl z potřeby větší volnosti při tvorbě. Na rozdíl od rytiny, která je velmi náročnou technikou a pro svou obtížnost v rytí nedovoluje přílišnou tvůrčí svobodu. Dnes je lept jednou z nejpoužívanějších technik.

Materiálem je tu měděná destička. Na ní se nanese ochranný voskový kryt (směs alfaltu, pryskyřice a vosku) a grafik pomocí ocelové jehly kreslí do krytu. Poté destičku ponoří do kyseliny dusičné, chloridu železitého nebo jiného leptadla. Kyselina začne působit jen na odkrytá místa, jelikož ostatní místa jsou chráněna krytem, se kterým kyselina nereaguje. Kyselina tak vyleptá do destičky přesný výjev, který nakreslil grafik.

Jak si prepausovat kresbu pred rytim na lept
Kresbu provedeme v zrcadlovem prevracení na tenci papir. Potom na zadni stranu vetreme kridovy nebo rudkovy prasek. Papir, ktery je nahore a dole, nebo vlevo a vpravo vetsi nez deska, prehneme pres desku a upevnime jej na zadni strane kousky vosku, aby se nemohl pohnout. Kresbu prejizdime tvrdsi tuzkou s jemnou spickou. Pri tom na tuzku mirne tlacime, ale ne mocne, abychom neposkodili kryt. Po skonceni pausovani uvidime, ze cary na krytu jsou daleko silnejsi, nez je nutne a spravne. To dela prebytecna rudka nebo krida, kterou s desky sprasime mekkym steteckem... Jsou i jine zpusoby ale tenhle mi zatim pripada nejlehci...

Suchá jehla

Suchá jehla je grafická technika. Řadíme jí do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C4. Tato technika má nejblíže k rytině. Na rozdíl od ní se ale neprovádí rydlem, ale ostrou jehlou, někdy též pilníčkem. Na rozdíl od leptu se jehlou nekreslí, ale přímo ryje. Rytí jehlou se musí provádět kolmo na destičku. Jehla zvedá po obou stranách čar lehce kov - vzniká tak zvaný grádek. Na rozdíl od jiných technik se neodstraňuje. Grádek se ovšem velmi rychle opotřebuje. Deska je i po opotřebování grádku schopna tisku, ale lze říci, ze deska zpracovaná běžným způsobem snese asi 40-50 opravdu kvalitních tisků, pak již kvalita tisku rychle upadá.

Jako všechny moderní techniky, dá se i suchá jehla kombinovat s jinou technikou. V moderní grafice se používá kombinace suché jehly s barevnou akvatinou.

Akvatinta

Akvatinta (ve starší literatuře se můžeme setkat i s názvem zrnkový lept) je grafická technika. Řadíme jí do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C5.

Vynález akvatinty podnítila potřeba grafiků tisknout souvislé plochy barvy. Dosavadní grafické postupy vycházely jen ze systému čar. Tato technika je dnes velmi rozšířená při kombinaci technik. Jako samostatná technika se používá jen velmi zřídka. Čistá kovová deska (nejlépe měděná o síle asi 1,5 mm) se napráší jemným práškem kalafuny nebo asfaltu. Potom se deska zahřeje, aby se k ní naprášená zrnka přichytila. Po ochlazení se celá zadní strana destičky spolu s místy na přední straně, která při tisku zůstanou bílá pokryje asfaltovým lakem. Teprve potom se destička ponoří do kyseliny. Rozmanitým vykrýváním nechá grafik působit různě dlouho leptající kyselinu na různé plošky kresby a tím dociluje téměř nenápadné odstupňování barvy. Po smytí vykrývajícího laku i naprášených zrnek se tato škála otiskne na papír.

Měkký kryt

Měkký kryt (též Vernis mou) je grafická technika. Řadíme jej do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C6. Na desku se nanese kryt (jedná se o totožnou směs jako při leptu, ale změkčenou mastným preparátem jako je lůj nebo vazelína).

Na desku se upevní papír s kresbou. Tužkou se kresba obtáhne a protlačí krytem až na povrch kovové desky. Po odstranění papíru se deska zaleptá a po odstranění krytu je deska připravena k tisku. Při neuspokojivém výsledku je možné desku znovu pokrýt krytem a zopakovat celý postup. Díky této možnosti je tato technika oblíbená a připouští mnoho variací.

V moderní grafice se jedná o velmi oblíbenou techniku. Velmi dobře se kombinuje s akvatinou nebo leptem. Techniku objevil Švýcar Dietrich Meyer kolem roku 1660.

Mezzotinta

Mezzotinta je grafická technika. Řadíme ji do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C7.
Mezzotinta vznikla v 17. století v Německu a jejím objevitelem byl Ludwig von Siegen (1609-1676). Tato technika dovolila dávno před akvatintou zaplnit celou plochu obrazu libovolně odstupňovanou barvou.

Technika mezzotinty je jednou z nejpůsobivějších technik - výsledná grafika rozehrává celou škálu sametových odstínů zvolené barvy. Bohužel ji dnes umělci pro její obtížnost a časovou náročnost těměř nepoužívají. Častěji se jí používá při kombinaci s jinou technikou.

Mezzotinta dosáhla svého vrcholu v Anglii v 18. století. Díky ní se také prvně projevila anglická grafika osobitě. Byla v té době v Anglii vůbec nejpoužívanější technikou a sloužila dlouhou dobu jako vzor ostatním zemím. V 19. století se začala mezzotinta postupně přežívat a začala být nahrazována zejména leptem. Důvodem byla hlavně její velká obtížnost.

Varianty tisku z plochy

Litografie neboli kamenotisk

Kamenotisk (nebo také litografie - slovo pochází z řeckého slova lithos – kámen, grafein – psát) je tisková technika vynalezená Aloisem Senefelderem. Kamenotisk je metoda tisku především na hladké povrchy.

Používá tiskové formy bez jakéhokoliv reliéfu, vystouplého či vyhloubeného. Tisknoucí i netisknoucí prvky jsou na jedné výškové úrovni. Její podstatou je jemně vyhlazený kámen, druh vápence. Na jeho povrch se ručně mastnou tuší přenese kresba písma nebo obrazu. Namaštěná místa přijímají mastnou tiskovou barvu (dále jen TB), jsou to tedy místa tisknoucí. Místa netisknoucí se navlhčí vodou, aby barvu nepřijímala. Pórovitý kámen přijímá jak mastnotu, tak i vodu. Při výrobě tiskové formy (dále jen TF) se tedy využívá vzájemné odpudivosti mastnoty a vody.

Vynálezcem je pražský rodák německé národnosti Alois Senefelder (vynález nazval jako „chemický tisk“). Kamenná deska bývá u velkých formátů i přes 10 cm tlustá a často se slepuje ze dvou druhů kamene. Strojové desky velkých formátů byly velmi těžké (např. u formátu 80 x 120 vážily přes 150 kg). Manipulace s nimi byla velice obtížná. Deska se zakládala pomocí vozíků na fundament kamenotiskových rychlolisů. Před každým naválením barvou a před tiskem se vždy kámen vlhčil. Po vybarvení TB následoval přímý tisk na papír. Proces vlhčení, navalování barvou a otisku na papír se ve stroji stále opakoval. Kresba musela být na kameni zrcadlově obrácená, nečitelná, podobně jako je tomu u knihtiskových forem.

Uplatňoval se ve 2. polovině 19. století jako ilustrační technika, která doplňovala knihtisk. Tiskové formy se zhotovovaly ručně, později (po objevení fotografie a světlocitlivých vrstev vhodných ke kopírování) vznikla fotolitografie. Ta umožnila vyrábět TF racionálněji fotomechanickou cestou. Tisk z kamene byl pomalý, manipulace s těžkými kamennými formami byla namáhavá, pokus dát kamenům válcovou formu neuspěl, a proto kamenotisk postupně vymizel a byla nahrazen produktivnější technikou ofsetovou. Dnes je tato technika využívána jako umělecká pro tisk grafických listů.

V současnosti se litografie používá jako metoda úpravy povrchu polovodičů. Speciálním případem je imersní litografie, jejímž základem je odpuzování oleje a vody. Část povrchu média má za pomocí leptání kyselinami implementován do své struktury olej. Při tisku je povrch pokryt vodou, barva rozpustná v oleji přilne jen k leptaným částem.

Zinkografie

Zinkografie v širším slova smyslu jest způsob, kterým je možno z originálu zhotoviti formu tiskařskou pro tisk vysoký, pro tisk v lisu kamenotiskařském. Způsob ten může se týkati originálů pérových (vlastní [Zinkografie]) nebo půltonových (autotypie), a může býti pořízen pomocí fotografie (foto [Zinkografie]) nebo bez ní, autograficky ([Zinkografie] v užším slova smyslu, zinkotypie, chemigrafie). Autografie vyžaduje originálu kresleného na zvláštním papíře přetiskovém mastnou tuší nebo křídou lithografickou; papír se navlhčí a v lisu tlakem přetiskne na desku kovovou. Kresba se pak sesílí barvou a asfaltem, aby se stala schopnou dalších manipulací. Foto [Zinkografie] pořizuje nejdříve negativ z originálu jakkoliv zhotoveného. Děje se to mokrým processem kollodiovým. Suchých desek se neužívá, poněvadž nemají vrstev tak průhledných, halogenů stříbra tak jemně zrnitých a vyvolaných vrstev schopných takového sesílení, jako desky kollodiové; pak manipulace sama je tu rovněž výhodnější. Nové desky, t. zv. fotomechanické, nejsou ještě zdokonaleny. Při obrazech půltonových je nutno nuance mezi bílou a černou barvou rozložiti v elementy tisku schopné, tedy v tečky, které, čím hustěji plochu pokrývají, tím tmavší odstín vyjadřují. U autografie dosáhne se toho zrněným papírem přetiskovým, kde obraz rozkládá zrno, u foto[Zinkografie] děje se to sítí, dvěma to soustavami lineatur pod 90° se křižujících. Novinky ve směru tom nedošly rozšíření (sítě zrnité, Schulzeovy atd.). Marion vkládal podobnou síť při kopírování, Meisenbach užil jí při fotografické snímce samé, umístiv ji před desku citlivou (autotypie). Tím zobrazí se na ní nesčetné množství otvorů sítě, a to v podobě teček, které ve středu jsou nejsilnější, ku krajům pak intensity jejich ubývá. Zesílením negativu a pak malým zeslabením zvětší se neprůhledné jádro tečky a zbaví slabých okrajů; pak obraz nabude pravé brillantnosti a síly. Intensita světla, velikost otvorů sítě a vzdálenost sítě od desky citlivé maji vliv na velikost a hustotu teček, jak z vyobr. č. 4811. vysvítá. Sítě zhotovoval Meisenbach fotograficky; Löwy na desku skleněnou, opatřenou vrstvou krycí, vrýval safírem linie, jež leptal fluorovodíkem a plnil barvou. Dvě takové desky stmeloval kanadským balsámem v síť kolmých k sobě lineatur. Princip tento zachovává se posud. Na tvar teček mají vliv clonky. Působení jich a přednost clonky kulaté vysvítá z vyobr. č. 4812. V nejnovější době zaváděly se i clonky s více otvory; děje se to bud' k zkrácení exposice nebo k zvýšení jemnosti obrazů, ale vždy jen jako zvláštnost. Negativ přenese se pak na desku kovovou. Deska opatří se za tím účelem citlivou vrstvou, bud' asfaltem (rozpuštěným v benzolu, naneseným na desku a vyvolaným terpentinovými oleji) nebo chromovaným bílkem (naneseným na desku, po vykopírování sesíleným naválením mastnou barvou a vyvolaným vodou) nebo způsoby emailovými. Při nich deska opatří se vrstvou rybího klí s dvojchromany, vykopíruje, vyvolá vodou,-neboť podobné látky organické osvětlením stávají se ve vodě nerozpustnými,-a vypálí. Tím vznikne vrstva emailu podobná, které kyseliny při dalších manipulacích neporušují. Tam, kde kresba atd. utvořena jest naválenou barvou, nutno jí chrániti kalafunou a asfaltem a vypálením. Obraz totiž, který jsme obdrželi na desce některým z popsaných způsobů, nutno učiniti schopným tisku, totiž upraviti jej tak, aby jen kryté čáry nebo tečky daly se naváleti barvou tiskařskou a otisknouti. Nutno tedy místa nekrytá prohloubiti, což lze provésti rozpouštěním kovu, leptáním, u desek zinkových kyselinou dusičnou, u měděných a mosazných chloridem železitým. Užíváť [Zinkografie] vedle zinku také mědi a mosazi u velkých a nákladnějších nákladech. Leptání provádí se koupáním a kolébáním v mísách; v novější době mechanicky strojem pomocí lopatek (leptací stroje Löwyho, Axelovy, dr. Alberta).-Dějiny: [Zinkografie]-ii v Čechách počal pěstovati prof. Husník (v. t.) a Jan Vilím (v. t.); tito přivedli ji po stránce umělecké i obchodní na výši moderní, konkurrujíce zdatně s prvními ústavy světovými. Ze zinkografických závodů českých jmenujeme »Unii«, firmy Husník a Häusler, Mašek, Neubert, Koppe, Šimáně, Deport a j. Literatura: W. Toifel, Handbuch d. Chemigrafie (Víd., 1883); J. Verfasser a dr. G. Aarland, Der Halbtonprocess (Halle, 1896); A. W. Unger, Die Herstellung von Büchern etc. (t., 1906); v. Hübl, Die photograph. Reproductionsverfahren (t., 1898); Klimesch, Die Praxis.-der mod. Reproductionsverfahren (Frankf., 1898); Dr. Eder, Ausf. Handbuch d. Photographie (Halle); J. Husník, Die Reproductionsphotographie (Víd., 1885); Krüger-Husník, Die Zinkogravüre (t., 1905); dr. J. Vilím, Fotomechanické způsoby reprodukční (Praha, 1906). Četné články v »Zeitschr. f. Reproductionstechnik« (Halle), v Edrových »Jahrbücher für Phot. u. Reproductionstechnik« (Halle) a Klimeschových ve Frankfurtě, atd. Dr. J. K. Vilím.

Varianty průtisku a přídružných grafických technik

Sítotisk nebo také serigrafie

Sítotisk je tisková technika založená na protlačování barvy průchodnými místy obrazové šablony. V současnosti se nejvíce používají dva typy sítotisku. Jednak je to konvenční způsob, kdy je průtisková šablona kontaktně přiložena na potiskované médium a přes ni se ručně, mechanicky nebo automaticky pohybuje stěrač. Druhý způsob se nazývá modifikovaný a pracuje s pevným stěračem. Barva se protlačuje tak, že se pohybuje celá sítotisková forma, včetně tlakové desky s naloženým potiskovaným materiálem. Existuje ovšem i rotační sítotisk, kdy se potiskované médium pohybuje mezi dvěma válci, z nichž jeden je tvořen sítí a uvnitř něj je pevný stěrač; tento způsob je téměř výhradně používán při potisku textilu (tím se rozumí potisk látky v nekonečném pásu, ne potisk triček a reklamních předmětů). V sítotisku se více než v jiných tiskových technikách využívá přímých barev. Sítotisk umožňuje tisknout na celou škálu různých médií, papír nevyjímaje. Velmi často se ho využívá k nanášení laku na tiskoviny vytištěné například ofsetem. Díky použití sítotisku při nanášení laku je možné lakovat jenom určité vybrané části (tzv. parciální lak) a také je možné nanášet lak v poměrně velké vrstvě, což umožňuje vytváření zajímavých efektů. Pomocí sítotisku se nejčastěji lakuje UV lakem.

Návod na sítotisk můžete najit v [ DIY sítotisk ]

Cliché verre - světlotisk, sklotisk

[Klišé ver, francouzština], umělecká grafická technika vynalezená Corotem, kresba rytá do vrstvy na skle se fotograficky převádí na pozitiv. Pro netvůrčí charakter zřídka užívána.

U nás se světlotisku věnoval Jakub Husník. Světlotisk je čistě fotomechanický proces, neboť tisková deska se při něm vytváří jedině fotografickou cestou. Tisková forma je zhotovena z tlustého skla, opatřeného na tisknoucí straně vrstvou želatiny, zcitlivěné na světlo solemi chromu. Na ní se kopíruje negativ. Po vyvolání ve vodě se ve zbobtnalé želatině vytvoří nepatrný reliéf, z něhož se nánosem tuhé barvy tiskne. Při tisku musí být želatina zbobtnalá a mírně vlhká, aby na netisknoucích místech odpuzovala mastnou barvu. Tiskne se tedy přímo z želatiny.

Výsledky se podobají fotografiím, nejsou porušené žádnou sítí, jako je tomu u autotypie, hlubotisku nebo ofsetu. V této formě je světlotisk vhodný jen pro malé náklady, jelikož želatina snese velmi malý počet tisků (maximálně tisíc). Lze ji však nahradit např. fotopolymerem. Tato technika je vhodná tam, kde záleží na dokonalém podání kresby -- faksimile

Produkční tiskové techniky

Autotypie

Autotypie je knihtisková reprodukce obrázků stínovaného č. půltónového, t. j. malby, fotografie, tušové kresby a pod. Jedná se již o produkční tiskovou techniku v které umělec již nechává volnou ruku profesionálnímu tiskaři, tudiž se již nejedná o originální grafiku. Tóny stínové vytvářejí se ze skupin drobounkých teček, které ve světlých partiích jsou velmi jemné a zvětšují se v tmavších, až splývají v částech nejtemnějších v téměř sytou černou plochu. Toto rozložení tónů v plošinky je pro mechanickou reprodukci knihtiskovou podmínkou a povstalo tím způsobem, že se před negativ v reprod. aparátu představila skleněná deska s vrytou jemnou síťkou. Autotyp. síťky (rastry) bývají různé hustoty a volí se podle jakosti papíru, na nějž se má tisknout. Pro hladké papíry (křídované, lesklé) možno užívati síťky, která je tak jemná, že je oku nepozorovatelná. Čím drsnější struktura papíru, tím řidší síťka je žádoucí, nebo čím drobnější detail v kresbě, tím jemnější síťka a hladší papír. Hustota síťky je označována počtem linek na šířce 1 cm, na př. 12tilinková je velmi řídká, 80tilinková snad nejhustší. S autotyp. negativu se kopíruje na zinek obvyklým způsobem (viz Zinkografie). Leptání desky s nakopírovanou [Autotypie]-í pokračuje v několika etapách. Místa dostatečně vyleptaná isolují se asfaltem před vlivem leptadla a leptání končí, až otisk jeví se úplně shodným s předlohou (originálem). K určitým reprodukcím (nejčastěji kreseb křídových) užívá se též sítěk nepravidelných nebo se před vykopírováním deska jemně ozrní, ale i jinými způsoby vznikají [Autotypie] zrněné. Sytě černého pozadí na otisku se dosahuje pokrytím příslušné plochy na zinku před leptáním isolační vrstvou asfaltovou. Pozadí na otisku bílé, vykrývá se neprůsvitným lakem již na negativu. [Autotypie]-ím tatovým říkáme vykrývané.

Autopero je název [Autotypie] která má nejsvětlejší partie či bílé plochy vůbec bez teček. Části tyto odstraňují se buďto dodatečně odleptáním, odrytím nebo se již negativ kombinovaným způsobem zhotoví. Pro větší náklady leptají se [Autotypie] do desek měděných nebo též mosazných, anebo do zinku poměděného a pod.

[Autotypie] dvojtónová vzniká z jednoho štočku tiskem dvojtónovou barvou (bitonem), nebo dvojím tiskem přes sebe lehčí a sytější barvou - nebo ze dvou štočků na sebe tištěných (duplexní auto), z nichž prvý je kopírován z negativu tónově měkkého a druhý z tvrdého. První tónuje, druhý kreslí. [Autotypie] dvojbarevná tiskne se ze dvou štočků, v nichž síťky se křižují tak, aby se barvy na otisku pokud možno nekryly. Podobně jako u trojbarevné autotypie. Výroba autotypie se stále zdokonaluje a objevuje nové methody a možnosti, které nelze zde podrobně popisovati.

Gumotisk neboli flexografie

Gumotisk (flexografický tisk) - tisk z pružných reliéfních forem patří do skupiny technik založených na tisku z výšky. Vyvinul se začátkem tohoto století z tzv. "anilínového tisku", při němž se na papír tisklo velmi řídkými lihovými barvami s rozpuštěnými dehtovými barvivy. Lihové rozpouštědlo zajišťovalo rychlé schnutí. Barvy však měly díky své těkavosti nedostatečnou kryvost a výsledek byl velmi nekvalitní (používal se při potisku kupeckých sáčků atd.)

Během doby byly lihové, flexografické barvy zdokonaleny. Zdokonalili se také flexografické stroje. Nové druhy pryže mají mikropórovitý povrch, který dobře přenáší lihové barvy a dobře lne i k velmi hladkým materiálům. Předností této techniky je rychlé schnutí barev, dovolující okamžité zpracování potištěné suroviny, možnost potiskovat velmi hlazené a lesklé materiály (PVC).

Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam