Jsem trochu zaprášená po závodě, ale pan HRAFNAIN mě poznal. Jsem automobilová závodnice a organizátorka,
Eliška Junková. Narodila jsem se v roce
1900 a říkala jsem, že
jsem začala století. V šestnácti letech jsem začala pracovat v bance, kde jsem se seznámila se svým budoucím manželem, Čeňkem Junkem. Na svatbu jsem nespěchala a napřed jsem jela na zkušenou do Francie. Tam jsem i poprvé jela
autem. Čeněk mezitím také propadl motorismu a mě to lákalo tak moc, že jsem si potají udělala řidičský průkaz. Tenkrát nás žen-řidiček nebylo v celé republice ani dvě stě.
S Čeňkem jsem pak jezdila jako spolujezdkyně a pak jsem závodila i sama. Po jeho smrti jsem přestala aktivně závodit, ale u motorismu jsem zůstala i pak. Například jsem spolupracovala s firmou Bugatti a jejich vozem jsem jela na obchodní a propagační cestu na Cejlon.
Patřím k ženám, které byly
úspěšně v převážně mužském světě, ale
nechtěla jsem být součástí žádného hnutí. Chtěla jsem prostě jen sportovat jako žena.
Po válce jsem se provdala za sportovního novináře a sama jsem psala o motorismu.
Jsem autorkou názvu pneumatik Barum (spojení značek Baťa, Rubena Náchod, Matador).
Zemřela jsem v roce 1994. Nyní mám
v pražském Autoklubu svoji bustu a salónek a dostala jsem posmrtně cenu prezidenta republiky.