spíš se přimlouvám za princip: "hádãš? uhodl jsi? no tak zadej!"
je to krutopřísný, já vím.

každý to ví, vymýšlet se nechce nikomu, mně kolikrát taky ne, není nálada, není čas, a ta mrcha múza mě ne a ne políbit ;p

no a co - prostě zadam první blbost, co vidim, nebo mně přijde na mysl - a buď je hádanka blbost, nebo se to povede, a plyne to dál

howgh : )

Správné řešení je zahrada. První ze správných řešitelů v poště byl HRAFNAIN. Zadá, ale není si jistý, jestli ještě dneska.

- Bůh --> rajská zahrada, Eden, atd.
- div světa --> Visuté zahrady Semiramidiny
- zen --> k meditaci, neboli 枯山水 karesansui
- baron von Kratzmar --> řečený Zahradník (Adéla ještě nevečeřela)

kua, omluva jak cyp

KECAM: A jéje, ty to teď schytáš, že ses překlikl a nepíšeš mi do pošty! Každopádně správná odpověď v poště mezitím padla, takže jak říká Martička, tímto prosím, nechte Kecama žít. :)))

ATUARFIK: ahoj, Chrám ?

KECAM:
VANEK:

A nez bude zadano, tady hezka basnicka:
Ondráš

Hasly hvězdy, bylo k ránu,
do mraků se Lysá zdvihla,
v dáli věže Ratiboře,
Tatry obzor zastínily,
kosi zdvihli píseň v sosnách,
šel jsem dolů do Frydlantu.

Cestou velký stín se mihl.
Znám ty oči, co se svítí
jak železo rozpuštěné;
znám ty pocuchané vlasy,
jak četyna přes kmen břemů;
znám ty hrubé, těžké ruce,
co se o kyj podpírají:
Ondráš s Lysé – bratře Ondro!

Velikán se zaškaredil,
hned se Lysá pomračila,
kosi v sosnách dozpívali,
mraky srazily se k bokům.

„Co tu skoro zrána robíš?
Též tys jeden z cizích chlopů,
co zelené šaty mají,
co děvuchy vyhánějí
a co cizí řečí řondzum,
čert sám v mé je nasel bory?“

Bratře Ondro, z tvé jsem krve,
z tvé ojčizny od Těšína,
já písničky tiché zpívám...

„A co národ, nezpívá už?“

Vyhynuly naše písně,
děvuše se zalkne v hrdle,
zlým když okem ti ji změří,
co zelené šaty mají
a co cizí řečí řondzum,
čert sám v tvé je nasel bory!
Jediná nám zbyla píseň
a tož: žol, žol, žol mi bedźe...
Pobrali nám naše školy,
pobrali nám naše hory,
salaše nám pohubili...

„Po zákonu tak se dálo?“

Po zákonu, bratře Ondro!

„A kdo dává cizí školy?“

Ten, kdo bohat, kdo má hutě.
Po našemu po dědinách
potichu gorali řondzum,
ale v hutích cizí mluva,
a pro ty se školy staví...

„Po zákonu tak se děje?“

Po zákonu, bratře Ondro!
Po našemu slovo boží
ještě slýchat na Borové,
ještě zazní v Janovicích,
ale pero paterkovo
nesmí psáti po našemu:
víš, kdo pánem je ve Frydku
a kdo pánem ve Vraclavi?

„Po zákonu tak se děje?“

Po zákonu, bratře Ondro!

Ve Frydku nás podávili,
kdekdo zapřel svoji mluvu,
jako jednou zradil Juráš...

„Po svědomí tak se děje?“

Po svědomí, bratře Ondro!

A juž nevím, jak to bylo.
Smích se trhl knírem Ondry,
divný smích a nekonečný,
(hora hoře vracela jej,
hora s hory chytala jej)
smích té matky v řecké báji,
když jí padlo sedm synů,
když jí sedm dcerek padlo,
smích jak by to od sta racků
Paskovskými nad rybníky.
A já jsem se zasmál také.
Myslím, že se cosi trhlo
tichým smíchem v boku Lysé,
věčně tiché, mlčelivé,
zkamenělé slzy oné
národa porobeného,
co se dívá přes sto roků
na ten útisk při Beskydu:
jak se směje horská matka,
když chlop v tmavých dolech zhasl,
když chce živit sedm ptáčat,
a kobzole dávno došly:
dětem dávnou poví báji
za kobzole o Ondráši...