Nedělní fejetony
Karla Čapka

KAREL ČAPEK: Chvála zahálky
Chtěl bych dnes zahálet: snad proto, že je tak obzvláště krásně, nebo že na dvoře pracují truhláři, nebo že slunce svítí, nebo z tisícerých jiných příčin: chtěl bych zahálet.
Nechtěl bych jít někam ven, neboť jít není už zahálet; ani číst, ani spát, protože ani to, ani ono není zahálka; ani se bavit, ani odpočívat, protože zahálka není ani odpočinek, ani zábava. Zahálka, čistá, dokonalá zahálka není ani kratochvíle, ani dlouhá chvíle; zahálka, toť něco negativního: je to nepřítomnost všeho, co člověka zaměstnává, zabavuje, rozptyluje, zajímá, zaneprázdňuje, trápí, těší, váže, vyžaduje, baví, nudí, okouzluje, otravuje, zabírá nebo zaneřáďuje; je to nic, zápor, neúčel, bezcíl, nevím už jak to říci; zkrátka něco dokonalého a vzácného.

Především: zahálka není maření času; mařil bych čas, kdybych dejme tomu nabíral sítem vodu; ale když zahálím, tak to právě nedělám, nedělám nic zbytečného, jelikož nedělám vůbec nic.
Za druhé, zahálka není matkou hříchu; nemůže být vůbec matkou, jsouc dokonale neplodná. Netouží po ničem; zahálka, která touží, už nezahálí, už něco dělá, už má někam zamířeno.
Za třetí, zahálet není lenošit. Lenošit je opomenout dělat něco, co by člověk dělat měl, a místo toho chtít si hovět. Zahálet, to je nedělat vůbec nic, a přitom vůbec nic nechtít.
Zahálet není ani odpočívat. Kdo odpočívá, dělá něco užitečného: připravuje příští práci. Zahálka je bez vztahu k jakékoliv minulé a budoucí práci; nemá následků a nečeká na nic.
Zahálet není také požívat klidu. Hřát se na slunci, mhouřit blaženě oči, příst jako kočka, to vše je činnost případně velmi účelná, nebo je aspoň příjemná; a příjemnost sama o sobě už je cosi jako účel. Zahálka je naprosto bezúčelná; nedomáhá se ani klidu, ani libosti, prostě ničeho.

Klid, toť pomalu a stále plynoucí proud, jenž tiše šplouná a zkolébává; odpočinek, to jest temná a pokojná tůně, na níž odplývá rmut a pěna zlých nebo prudkých chvil; lenošení, toť zátoka pokrytá zelenou řasou, slizem a žabími vajíčky; ale zahálka jest utkvění. Nemá rytmu ani zvuku; stojí, nepostupuje. Nedává život plevelu, ani řase, ani komáru. Voda mrtvá a průhledná. Byť stojí, nezahřeje se. Stojí a neobrůstá. Nemá směru, ani obsahu, ani chuti.

Chtěl bych dnes zahálet; ne, chce se mi nechtít nic. Chce se mi – čeho vlastně? Ničeho; neboť to právě jest zahálka. Být jako kámen, ale bez tíhy. Být jako voda, ale bez zrcadlení. Jak oblak, ale bez pohybu. Být jako zvíře, ale bez hladu. Být jako člověk, ale bez myšlenky. Dívat se na bílý papír, prázdný a hladký; nepsat a dívat se, až by se (z vlastní iniciativy) pokryl černými písmenky, slovy, větami, řádky odshora dolů: první list, druhý a třetí; a pak, pak to nemuset číst, pak to s ohromnou samozřejmostí pravé, hluboké zahálky vůbec nepřečíst a obrátit oči k první jarní mouše, která leze po okně, dívat se na ni a nevidět jí; a pak – nu, což zahálka potřebuje nějakého programu? Neboť vždy lze nalézt něco k nedělání, k nevidění a k nesledování.

A když člověk dozahálel, vstane a vrací se jakoby z jiného světa. Vše je trochu cizí a daleké, protivné jaksi a napjaté; a člověku je tak… tak divně, že… zkrátka si musí po zahálce odpočinout; odpočinuv pak chvíli lelkovat, pak si ještě polenošit, potom se oddat jistému klidu, a teprve potom je schopen sebrat všechny své síly a začít dělat něco zcela zbytečného.

Lidové noviny 27. 3. 1923

poprosil me abych to tu postnul:
Nagarjuna, Zen and Dzogchen in ZEN MAGNETIC Forum
http://sorcery.yuku.com/topic/2454/Nagarjuna-Zen-and-Dzogchen#.UARvtpExga9

BARUSSS: Spíš od října. Je to zimní semestr 2012. Takže říjen, listopad, prosinec. Pak bude i letní semestr 2013, to je zhruba březen, duben, květen.

Přeposílám:

V pozici zazenu, vaše mysl a tělo má tu velkou sílu přijmout věci, jak jsou, ať už příjemné či nepříjemné.
Kapitulace je jednoduchá, ale hluboká moudrost se skrývá spíše v poddání se proudu života než v odporování mu. Jediné místo, kde můžete zažít tok života je Teď, takže ono odevzdání se znamená bezpodmínečně přijmout přítomný okamžik a bez výhrad.
Je to vzdát se vnitřního odporu k tomu co je. Vnitřní odpor je říci "ne" tomu co je, a to prostřednictvím duševního posuzování a emoční negativity. Ta je obzvláště výrazná, když se něco "pokazí", což znamená, že existuje rozdíl mezi požadavky a strnulým očekáváním vaší mysli a tím co je právě teď. To je ten bolestivý rozdíl. Pokud jste žili dostatečně dlouho, budete vědět, že věci "pokazí" docela často. Jsou to přesně ty okamžiky, kdy je potřeba praktikovat vzdání se, pokud se chcete zbavit bolesti a smutku ze svého života. Přijetí toho co je okamžitě zbaví vaší mysl identifikace a znovu vás spojí s Bytím. Odpor je mysl.
Vzdání se je čistě vnitřní jev. To neznamená, že na vnější úrovni nemůžete jednat a změnit situaci. Ve skutečnosti to není celková situace, kterou je třeba přijmout, když se vzdávám, ale jen malá část tzv. Nyní.
Například, pokud jste uvízli v někde bahně tak by jste si neřekl: "Dobře, smířím se s tím že jsem uvízl v bahně." Rezignace není poddání se. Nemusíte přijímat a poddávat se nežádaným a nepříjemným životním situacím. Ani nemusíte klamat sám sebe a říkat si, že není nic špatného na tom být uvízlý v bahně. Ne. Zcela jasně poznáte že se chcete dostat ven z bahna. Potom zúžíte pozornost až do přítomného okamžiku, aniž byste mentálně označovali jakýmkoliv způsobem. To znamená, že není žádné posuzování přítomného okamžiku. Proto zde není žádný odpor, žádná emoční negativita. Můžete přijmout "teď tak jak je" v tomto okamžiku. Pak začnete jednat a dělat všechno, co můžete aby jste se dostal z bahna. Takovouto akci nazývám pozitivní akci. Je mnohem účinnější než negativní akce, která vzniká z hněvu, zoufalství, nebo frustrace.
Reverend Sei Yu Debailly (19/03/2012)

Každý hledá cestu,
ale cesta je tady,
kde právě jsi.

Abys byl/a pořád na cestě,
potřebuješ jen toto probuzení.


Jeder sucht der Weg,
Doch der Weg ist da,
wo du gerade bist.
Du brauchst nur dieses Aufwachen,
dass du immer auf dem Weg bist.