Zrození tichého já
Básník Juan Ramón Jiménez zachytil tajemství naší nejhlubší identity, našeho tichého já, v básni Já nejsem já:
Já nejsem já
Já jsem ten,
kráčející vedle mě, kterého nevidím,
za kterým si to občas namířím,
o němž čas od času nemám ponětí.
Ten, který zůstává zticha, když já hovořím,
Ten, který odpouští a je milý, když já nenávidím,
Ten, který se občas zatoulá tam, kde já ne,
Ten, který zůstane, až já zemřu.
Jiménez se zde dotýká velikého mystéria naší pravé identity. Její tajemství nerozpleteme v několika řádcích, ale tato zkušenost je nepochybná. Musíme projít bránou pokory a nalézt stezku úcty, narůstající mír mysli spolu se zvyšující se pozorností - tak utišíme společenské já. V kontemplativním vesmíru, který se v nás otevírá, naše běžné ego vyvane a my začneme pracovat s tím, co Jiménez nazývá ne-já. Je charakteristické, že pouze to nepovšimnuté vytrvá, pouze to zůstane, až já zemřu. To znamená, že všechny vnější aspekty mé osoby (pohlaví, zaměstnání, faktografické znalosti) zmizí a setrvá pouze ne-já.
V buddhismu se jedná o obrat k anatmanu neboli ne-já. V křesťanství běží o zkušenost sv. Pavla, že "nežiji již já, ale Kristus ve mně". je tomu tak, jako když naladění vědomí přesouváme ze středu na periferii a vše nově zakoušíme. Se zrozením ne-já se jednání podnícené hněvem nebo setkání rozněcující touhu posouvá do jiné roviny. Než jsme se obrátili k ne-já, mohli jsme hněv ospravedlnit a dokonce cítit pocit morálního zadostiučinění. Nicméně jakmile v sobě zrodíme ne-já, začneme vnímat vztek a utrpení odlišně.
Básník a mystik Rúmí začal svůj život nikoli jako básník a mystik, ale jako učenec zabývající se islámskou literaturou a filosofií. V sedmatřiceti letech se seznámil s mystikem Šamsem z Tabrízu a započala u něj hluboká transformace. Po třech letech došlo k tragickému Šamsově zmizení, jež u Rúmího vyvolalo neodolatelný žal, který spustil stavidla poezie, písní a spirituálního spojení. Tento stav trval mnoho měsíců a Rúmí se odvrátil od svého já, které vidělo pouze ztrátu, k ne-já neboli tichému já, které bylo schopno znovu objevit niterný vztah k Šamsovi dokonce i po jeho odchodu. Když budeme číst Rúmího báseň Dům pro hosty, vzpomeňme si na hloubku jeho utrpení a žalu:
Tato lidská existence je dům pro hosty.
Každé ráno nový příjezd.
Radost, tíseň, lakota,
náhlý záblesk čehosi,
to vše přichází jako nečekaný host.
Uvítej je všechny a vesel se s nimi,
i kdyby byli jen davem zármutků,
který ti z domu drze vymetá
veškeré zařízení.
S každým hostem zacházej s úctou.
Třeba tě něčeho zbaví,
možná připraví prostor novému potěšení.
Temná myšlenka, stud, potměšilost.
Vyjdi jim ke dveřím vstříc s úsměvem,
a pozvi je dál.
Buď vděčný za každého hosta,
ať je to kdokoli
protože každý ti byl poslán coby průvodce
z druhé strany.
V životě budeme i nadále potkávat svou Nemesis i to, čeho se je třeba obávat, hrozivé konflikty, ale od nynějška, jakmile se vynoří naše emoce a začnou námi cloumat spodní vody, automaticky se obrátíme k vyšší rovině věcí. Začneme hledat a také najdeme přímou cestu vedoucí k tichému já, cestu, kterou jsme dříve postrádali. Když udeří nápor, budeme kráčet cestou, kterou je třeba očistit od destruktivních emocí, aby byla ušlechtilá. Naše slova a činy budou následkem toho vyvěrat z odlišného zdroje, ze zdroje, který usiluje o vzájemné porozumění a usmíření, nikoli o vítězství. Můžeme také zjistit, že tento způsob bytí v mžiku vyvolá podobnou reakci v osobě, která stojí proti nám. Lidé, s nimiž máme spor, náhle zjišťují, že mluví neobvykle velkoryse. Někdy se pak přihodí, že místo násilí se vynoří úcta k druhému a s ní nový začátek vztahu.
Místo toho, abychom pouze řídili své emoce, stáváme se jinými lidmi, v nichž jsou tyto pozitivní vlastnosti inherentně přítomné. Takové změny nenastanou hned. Jsme bytostmi, jež pozoruhodně odmítají změnu. Použijeme-li metaforu sochy, tak jsme ve stejném okamžiku nepoddajný kámen, proměňující dláto i umělcovi tvořící ruce. Fyzik Erwin Schrödinger napsal:
A tak by se na každém kroku, v každém dni našeho života, mělo něco z tvaru, jímž jsme doposud disponovali, změnit, být překonáno, zničeno a nahrazeno něčím novým. Odpor naší primitivní vůle je psychickou obdobou odporu existujícího tvaru vůči proměňujícímu dlátu. Neboť jsme sochou i dlátem, přemáhajícími i přemáhanými zároveň - to je skutečné, neustálé "sebe-přemáhání".
Zdroj: Arthur Zajonc, Když se poznání stane láskou: Meditace jako kontemplativní výzkum