IVETA: Jenže co když se z toho "s manželkou zůstanu navždy...blabla..." začne stávat takové to nicneříkající "víš, v poslední době mě napadají věci, které jsem ještě neřekl...nikdy předtím se mi to nestalo...blabla...nečekal jsem, že bych to mohl tak cítit...blabla...".... Pak se těžko člověku drží odstup, ať se snaží sebevíc. Z takových podpásovek se vyvine to doufání, ať chceš nebo nechceš, a on tě pak ještě ve finále obviní, že jsi překročila nějaké hranice, on přece vždycky říkal, že se u něho nic nezmění. Jo, umějí si chlapečci hrát s cizími city, chovají se jak malí kluci a je jim jedno, co zboří a koho zraní.

IVETA: Nám to vydrželo necelý rok, kdy ke konci došlo i na tu terapii. Pak řekl, že takhle už dál nemůže a rozhodl se pro stávající rodinu. Ale zároveň jsme o sebe nechtěli přijít, takže jsme se dohodli, že budeme kamarádi. A další skoro rok to byla docela práce, ale povedlo se to a vůbec toho nelituju - už tři roky mám skvělého kamaráda.

JAMEELA: :-) ale me to po dvou lete terapii psychicky vycerpalo, resp. nebavilo poslouchat stalo to stejne dokola.

SIRRIL_NEMESIS: Takhle to obvykle začíná. Pokud je to fajn, tak se postupně začneš klepat, aby tu hloupost už udělal, pak naštvaná, že se k tomu nemá....no a pak přijde ta dlouhá agonie předtím, než se vrátí k rodině. Nic nového, jen další poučená.

SIRRIL_NEMESIS: A bude hůř.