imho ... to jsem teda někde četl .. že člověk působí přítomností ... ty masky - jasně někomu se nějaký formy převleků líběj, třeba drzí holky nebo puťky - ale pro mě jsou to většinou právě ty masky, který jsou odpudivý
někdy se tou hrou nechám tak znechutit, že jěště ani nemrknu po tom, co jsem zaměřil nebo změnil směr pohlědu nebo i třeba poslechu .. a už mi hlavou letí "no to je ale debil", "no abyses neposral" .. a podobně
ale víceméně to chápu jakože si moje ego všimlo něčeho, co na sobě nemá z nějkýho důvodu rádo na někom druhym a teď se chce pobavit ...
a nebo se chce prostě pobavit tím, pocitem, jak do někoho vidím .. jak ubohý povrchní, hloupý, prchlivý, malicherní, marnotratní, líní, histerický, patetický, slepý TI LIDÉ JSOU, a "já to vidím" nebo "já to" (dokonce) "nenávidím" ...
někdy si prostě nevšimnu nebo nechci všimnout, zapomenu ... že tam vevnitř jsou vlastně překrásný bytosti ... odepřu jim právo na chyby, odepřu jim možnosti vývoje a postupu, jakobych snad vládl "objektivnímu času" ... jakobych měl rád, když mi někdo vnucuje jeho doměnky za moje myšlenky, postoje a podobně. jakobych zapoměl, že to je vlastně metafyzická vražda ... někdy jakobych nikdy neslyšel, že všechno na světě má smysl, cenu, význam a že i tato zkušenost je potřebná, tak nebo onak, že zrovna probíhá "učení", že všichni máme svoje překážky k překonání .. že lidé mají svoje úrovně a mezníky a že je nepřekonávají stejně rychle a už vůbec né předtím než k tomu sami dojdou ... a tak
většinou když takle potkám ošklivý, divný, hloupý a je jich víc a nebo jich přibývá musím se ptát, co pak se mi to přihodilo, co je se mnou divně, anebo rovnou, že dneska musím být náramě ošklivý člověk, když vidím a setkávám tak neuspokojivý svět
je krásné vědět kdo jsem ... nekráčet s davem, nestěžovat si, jestli tak ostatní činí
je super, když se potkají alespoň dva, kdo o tom mají tušení
.. jak to tu píšu, dochází mi, že vlastně v mim životě se opakuje, že mnohem trýznivější a bolestivější bývá překonání těch pozitivních očekávání nebo předsudků vůči někomu, než dovolit, aby někdo nesympatiký byl jaký je (a vymezovat se vůči čemukoliv až v případě potřeby)
a ano většinou jsou lidé přesně takový, jak je na první našlápnutí cítím, resp jsou patetický a lpí na svém obrazu sebe sama natolik, že ještě velmi dlouho budou opakovat gesta a struktury, kterým se oddávali v tom prvním okamžiku našeho setkání. ze zkušenosti také plyne, že lidé takové otypování spíš zoufale potvrzují než by mě překvapili a můj cit by z toho pak vyšel jako předpojatý atakpodobně