Odsolená mořská voda škodí polím

Nedostatek vody pro závlahy sužuje zemědělce v mnoha částech světa. Někde proto začínají ve velkém používat i odsolenou mořskou voda. Například ve Španělsku končí každý pátý litr odsolené mořské vody na polích. Izraelští odborníci se nyní hlouběji podívali na důsledky závlahy odsolenou mořskou vodou a došli k závěru, že porostům často více škodí než prospívá.

Izrael uvedl na pobřeží Středozemního moře u Aškelonu do provozu velkokapacitní zařízení na odsolování mořské vody s roční produkcí jedné miliardy kubíků. Po ekonomické stránce je aškelonská stanice nejúspěšnější na světě. Náklady na jeden kubík se pohybují kolem půl amerického dolaru. Vzhledem k tomu, že spotřeba pitné vody v oblasti je nižší než výrobní kapacity stanice, využívají se přebytky odsolené vody k závlahám.

Zemědělci zprvu extrémně čistou vodu vítali, protože soli ze závlah ničí půdu, poškozují rostliny a mají negativní vliv na životní prostředí. Záhy se ale přesvědčili, že ani odsolená mořská voda není pro jejich pole, zahrady a sady ideální. Odsolená voda sice postrádá škodlivé ionty sodíku a chlóru, ale zároveň s nimi při odsolování ztrácí i vápníkové, hořčíkové a síranové ionty, které jsou důležité pro růst rostlin. Na porostech zavlažovaných odsolenou vodou se záhy negativně projevil nedostatek hořčíku. Zemědělci museli přistoupit k hnojení, kterým chybějící prvek rostlinám nahradili. Také vápník a síranové ionty rostlinám chyběly a zemědělci jimi musí odsolenou vodu dodatečně „špinit“. Do vody přidávají v malých množstvích vápenec a kyselinu sírovou.

Ještě větší problém představuje bór, který zůstává v mořské vodě i po odsolení. Lidem ani zvířatům neškodí. Pro rostliny je však toxický. Bór z odsolené mořské vody vážně poškodil některé sady a podepsal se i na poklesu úrody rajčat a podzemnice olejné. Izraelští odborníci upozorňují, že při používání odsolené mořské vody pro závlahy nelze vystačit s normami pro pitnou vodu, ale je nutné zohlednit i nároky rostlin. Dodatečným ošetřením je nutné snížit koncentrace bóru a obohatit vodu o nedostatkové prvky. To samozřejmě odsolenou vodu zdraží.

http://www.agris.cz/vyzkum/detail.php?id=156536&iSub=1048&PHPSESSID=71
http://www.osel.cz/index.php?clanek=3079

Největší odsolovací zařízení v Africe do provozu:

Zařízení bylo uvedeno do provozu přesně podle plánu a při dodržení stanoveného rozpočtu za 24 měsíců. Používá speciální membrány zpětné osmózy, které byly vyvinuty a vyrobeny společností GE v rámci jejího projektu ecomagination. Za jeden den dokáže toto zařízení vyčistit až 200 000 krychlových metrů mořské vody, a tak je schopno zajistit pravidelný přísun čerstvé pitné vody až pro 2 miliony obyvatel Alžíru.

http://www.denik.cz/ekonomika/odsolovani20080225.html

Osmoza:
http://www.gasmeter.cz/osmoza.htm

takže, začla sem házet nějáký základní údaje na nástěnku, kdyby Vás někoho napadlo něco užitečného, co by se tam vyjimalo, tak sem s tím...

QUIDO: mapka se týká sladký vody...

získávání pitný vody z mořský, je úplně jinej problém, po kterým sem se teď chtěla jít pídit, viz. v Katalánsku se teď staví zařízení na odsolování vody.

Obávám se, že ale s naší oblibou řešit veškerej bordel sypáním do moře, to nebude žádnej med, asi jak v který oblasti...

Ve čtvrtek má do Barcelony dorazit další tanker s pitnou vodou z francouzské Marseille a během následujících měsíců se má tato operace opakovat ještě osmkrát. Zhruba polovinu dodávek zajistí zdroje z Francie, zbytek bude načerpán v jihošpanělských přístavech Tarragona a Almeria.

Kapacita každé lodi je asi 20.000 krychlových metrů vody, což zhruba pokryje denní potřebu 180.000 obyvatel.

"Dodávky námořní cestou zajistí, abychom nemuseli přistoupit k tvrdým omezením zásobování pitnou vodou, dokud nebude dokončena výstavba zařízení na odsolování mořské vody," prohlásila mluvčí katalánské vlády. Zařízení, které patří k největším v Evropě, má být dokončeno v květnu příštího roku a místní úřady předpokládají, že se tak podaří vyřešit chronický nedostatek pitné vody.

V Barceloně a okolí žije asi pět milionů obyvatel, kteří denně spotřebují milion krychlových metrů vody. Dodávky námořní cestou tedy pokryjí potřebu vody pro necelé tři dny každého měsíce. Další pitnou vodu by měly do Barcelony přivézt železniční cisterny, hlavní část potřeby by ale měl dočasně pokrýt kanál dopravující vodu až z řeky Ebro.

Minulý měsíc se místní úřady dohodly s centrální vládou v Madridu, že Barcelona se může na omezenou dobu napojit na zdroje z Ebra. Nově budovaný kanál bude dlouhý 62 kilometrů a povede souběžně s dálnicí. Voda se bude čerpat z přebytku v deltě Ebra a díky tomu se průtok vody v řece nesníží.

Práce na vybudování kanálu si vyžádají šest měsíců a předběžné náklady jsou odhadovány na 160 až 180 milionů eur.

V roce 2004 přitom socialistický kabinet zrušil plány předcházející konzervativní vlády na trvalou dopravu vody z Ebra do dvou regionů na jihovýchodě země, Murcie a Valencie, jejichž vedení zůstalo v rukou pravice.

Současný nedostatek vody je údajně vůbec nejdramatičtější v historii Katalánska. Od podzimu spadla v oblasti, ale i v ostatních částech Španělska zhruba polovina obvyklého množství srážek a vodní nádrže v Katalánsku jsou nyní naplněny jen z pětiny. Kritické sucho sužuje region už od roku 2004 a situace je podle španělského ministerstva životního prostředí nejhorší od doby, kdy se před 60 lety začaly pořizovat meteorologické záznamy.
viz http://www.ceskenoviny.cz/svet/index_view.php?id=312333

atd:
http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/zizni-suzovana-barcelona-dostane-dalkovy-vodovod_55000.html
http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=602513
http://www.ct24.cz/svet/16913-spanelsko-trapi-sucho-situace-je-kriticka-predevsim-v-katalansku/

ja vzdycky myslel, ze vsechna ta bila barva na mapicce sou oceany...? vzdycky tu bude voda, jenom za cas ji bude o neco pracnejsi/drazsi ziskat pitnou a bude asi hrat dulezitejsi roli, nez doted. Takze valky mozna tak budou ve vnitrozemi afriky, ale i tam casem prijdou na to, ze je jednodussi odejit na okraj kontinentu, nebo postavit akvadukty. obeh vody a jeho zmeny, bude asi celkem slozita problematika, ale cim vic vody se vypari, tim vic ji nekde spadne, ne...? otazka kde

Katalánsko trpí suchem, Barcelona musí dovážet pitnou vodu tankery z nedaleké Tarragony i z Francie.
(29.05.2008)

Patrně nejvíce šokujícím dokladem sucha panujícího ve Španělsku - natolik drsného, že donutilo Barcelonu dovážet pitnou vodu velkokapacitními tankery - jsou snímky kostela doposud pohřbeného pod vodní hladinou, který se vynořil z vysychající přehradní nádrže. Po téměř čtyři uplynulá desetiletí byla ze zatopené vesnice Sant Roma vidět jen zvonice kamenného kostela, vyčuhující z vody nedaleko zalesněných kopců údolí zaplaveného v 60. letech minulého století s cílem zajistit vodu Katalánsku. Letos vydala opadávající voda kostel z 11. století celý. Atrakce, jíž se stal, přilákala davy turistů, kteří postávají na prašném dně nádrže a okukují ho, píše agentura Reuters.

Vysychající přehradní nádrže působí katalánskému správnímu středisku Barceloně stále vážnější problémy. Po pověstných dubnových deštích jsou teď nádrže asi z 25 procent plné, jenže budou muset zajišťovat potřebu vody během horkého suchého léta. Mimořádná opatření tak budou jen o nějaký čas odložena.

Krátkodobý výhled je prozatím snesitelný. Podle oficiálních zdrojů však bez dovážení vody v cisternách vlaky nebo loděmi a kampaně za omezení plýtvání drahocennou tekutinou bude Barcelona možná poprvé od roku 1953 postižena omezením dodávek vody domácnostem.

V polovině května připlul do Barcelony tanker s 19.000 tunami vody z jihokatalánského města Tarragona. Během léta celkově lodi zajistí šest procent pitné vody pro 5,5 milionu lidí. Úřady se postarají o deset lodních nákladů vody z nedaleké Tarragony a francouzské Marseille a o výstavbu závodu na odsolování vody na jihu Španělska. Celkové náklady se odhadují na 40 milionů eur (asi 996,5 milionu korun) včetně 32,5 milionu na přístavní infrastrukturu ke zvládnutí dodávek vody.

Lodní přeprava vody je nouzovým řešením a ačkoliv na několik měsíců uhasí žízeň obyvatel, úřady se obávají, že by si stále častější velká sucha v oblasti Středomoří vynutí trvalejší opatření.

Ve druhém největším městě ve Španělsku platí už celé měsíce zákaz zalévání hadicemi, fontány vyschly a vypukly rozepře s jinými regiony o to, jak se o stále vzácnější vodu podělit.

Autonomní oblasti Murcie a Valencie pohrozily, že se obrátí na ústavní soud ohledně kontroverzního potrubí za 180 milionů eur (4,5 miliardy korun) vedoucího z delty řeky Ebro, které by mělo od října zásobovat Barcelonu životodárnou tekutinou.

Dlouhodobější odpovědí bude desalinační závod, označovaný perspektivně za největší v Evropské unii, který se staví na předměstí Barcelony a do provozu by měl být uveden v květnu 2009. Je jen jedním z několika, které se budují ve Španělsku nebo jsou ve stadiu plánování. Podle expertů budou v nadcházejících letech v oblasti Středozemního moře zapotřebí k odvrácení nepříznivého dopadu globálního oteplování. Závod, ze 75 procent financovaný Evropskou unií, zajistí Barceloně 20 procent potřebné vody.

Podle Stephanie Blencknerové ze Stockholmského mezinárodního institutu vody (SIWI) jsou závody na odsolování vody nákladné, nicméně pro evropské země finančně dostupné, a jsou vhodnější variantou než neustálé odvádění vody z řek jako Ebro. Země jako Španělsko musí v budoucnu zachycovat více dešťové vody, protože vinou klimatických změn se budou zhoršovat střídavá období nebývalého sucha a vydatných lijáků, míní odbornice.

Blenckner také prorokuje zvýšené napětí kvůli rostoucím potřebám turistického průmyslu pokud jde o vodu. "Voda bude pro turistický ruch zásadní, což vyhrotí sociální důsledky, tak jak se to stalo v Maroku a Egyptě," tvrdí.

http://www.euroskop.cz/24115322/5565/clanek-zpravodajstvi/katalansko-na-suchu/

Pfuuu! Omezeni na nekolik hodin denne? To zas dopadne jste vetsim vycerpanim zdroju. Lidi se zasobi a zasobi se neprimerene (co kydby zitra uz ta voda vubec nebyla), a bude pred kolapsem.

Katalánsko trápí sucho
Voda pro Barcelonu
Simone Radačičová

Pokud jste v nedávné době navštívili katalánskou metropoli Barcelonu, jistě jste si všimli, že místní fontány jsou vypnuté. Ano, toto je jedno z opatření místní vlády, která tak reagovala na dlouhé období sucha, které trápí Katalánsko.

Situace se nezlepšila ani minulý týden, kdy se přes region přehnalo několik bouřek. Katalánská agentura pro vodu (Agencia Catalana de l’Aigua) sice posunula vyhlášení stavu nouze až na 1. května, ale k žádnému významnému zlepšení nedošlo. Katalánská vláda tak pokračovala ve tvorbě různých návrhů, jak zajistit vodu pro Barcelonu. Dovážet vodu z Francie v tankerech či převážet v kamionech? I to byly některé z návrhů….

Po dlouhém jednání mezi Madridem a Barcelonou se nakonec našlo řešení: voda se bude dovážet z řeky Ebro. Vláda využije již existujícího zavlažovacího spojení mezi řekou Ebro a městem Tarragona, a z Tarragony se bude voda potrubím dopravovat až do Barcelony. Projekt plan Ebro počítá s vybudováním potrubí v délce 60 kilometrů, které bude kopírovat místní dálnici a s vylepšením dosavadního vodního spojení mezi Tarragonou a Ebrem, aby se zabránilo zbytečným ztrátám vody. Práce by měly začít již 1. května a budou trvat čtyři měsíce. Jejich cena bude 170 až 180 milionů eur.

Španělská ministryně životního prostředí Elena Espinosa uvedla, že vybudované potrubí nebude později rozebráno, ale zůstane na svém místě pro případ nouze. Španělské ekologické organizace jako Ecologistas en Acción, Amigos de la Tierra či Greenpeace projekt kritizují a raději navrhly dovážet vodu v kamionech či omezit přísun vody na několik hodin denně.
[ http://www.blisty.cz/2008/4/18/art40181.html ]

Moderní doba si našla i nová témata v boji o vodu. Jedním z nich je privatizace. Podle Světové banky a Mezinárodního měnového fondu je to správný postup, jak zajistit efektivní správu rozvodů a zdrojů, podle obyvatel mnohých rozvojových zemí je to prostá krádež. Snad největší protesty kvůli privatizaci vody proběhly v roce 2000 v bolivijské Cochabambě, kde pouliční boje vedly k odchodu americké firmy Bechtel ze země. Podobně se firma SUEZ stahuje z Latinské Ameriky potom, co proti ní lidé demonstrovali v argentinských městech Buenos Aires, Santa Fe či Córdobě. Důvodem bylo zvýšení cen firmou až na pětinásobek. Podobné příběhy o nezvládnuté (a mnohdy korupční) privatizaci najdeme i v jiných částech planety – v Jižní Africe či na Filipínách. Snad největší pobouření vzbudil záměr ghanské vlády nechat své lidi platit za pitnou vodu v roce 2003 – Výsledkem privatizace byly jen nekonečné cesty chudých rodin k dalekým řekám pro zásoby znečištěné vody.

Egypt před katastrofou
Strach z nedostatku vody se ale rozmáhá i mezi státy, které v regionu prosperují a žijí v relativním míru. Takovým příkladem je Egypt, kde katastrofa může dosáhnout biblických rozměrů. „Mnoho měst na severu delty Nilu bude trpět zvýšení hladiny Středozemního moře, což může nastat po roce 2020. Kolem 20 procent vody v deltě pak hrozí kontaminace a znečištění podzemní vody,“ řekl tento březen v Káhiře ministr životního prostředí Egypta George Maged. Za pesimistickou předpověď může globální oteplování. Pro Egypt je to dvojí past – zatímco se až dosud debatovalo v Egyptě o jen o odpařování Nilu, nyní může postihnout katastrofa i úrodní severní oblasti, pokud se zvýší hladina moře. V Alexandrii už úřady utratily na 300 miliónů dolarů za stavbu zdí, která má v budoucnu udělat z pobřeží druhé Holandsko s plážemi pod mořskou hladinou.

Boj o Eufrat i Dunaj
OSN tvrdí, že přes jednu miliardu lidí je bez dostatku pitné vody a 2,6 miliardy lidí potřebuje zlepšit odpadní systém, aby se nešířili infekce. Ničemu nepřispívají i roztříštěné systémy správy vodních toků: Přestože takzvaná Helsinská pravidla pomáhají řešit spory o vodu, všech asi 260 správních systémů se nikdy skloubit nepovede. Tragické jsou například hádky o obrovské povodí dvou řek, kde vznikly nejstarší civilizace – Eufrat a Tigris. Spory Íránu, Iráku a Sýrie dokonce v roce 1974 vedly k tomu, že Irák vpadl do Sýrie a zničil hráz nádrže, která zadržovala vodu pro irácké území. Další konflikty o vodu, které snadno mohou přerůst v ozbrojený konflikt najdeme v Izraeli a Palestině, Jižní a Severní Koreji, Egyptě a Etiopii. My Češi ale nemáme co v údivu kroutit hlavou: Neschopnost se dohodnout s Maďarskem na dalším rozvoji Dunaje a vodních děl nás ještě za Československa dovedla až k Mezinárodnímu soudnímu dvoru.

Důvod k Šestidenní válce
Boje o vodu jsou známy už z dávné historie – někdy kolem roku 2500 před naším letopočtem o přístup vodě bojovaly už sumerské státy. Dnes se moderní země snaží nedostatek vody řešit diplomaticky, ale válkám se občas nevyhnout. Například na Středním Východě je situace neřešitelná. Region disponuje jen procentem světové zásoby pitné vody, ale zároveň ho obývá na 5 procent světové populace. Podle Arabské ligy dvě třetiny zemí mají na osobu k dispozici méně než 1000 kubických metrů vody (což je považováno za dolní roční limit). Permanentní konflikt o vodu je patrný i v Izraeli, Palestině a okolních státech. Izrael se sousedním Jordánem sdílí řeku Jordán, ale využití její vody kontroluje sám. Podle bývalého premiéra Izraele Ariela Šarona byla voda dokonce jedním z důvodů pro zahájení Šestidenní války v roce 1967. Aktuálně Palestince nejvíc štve fakt, že ač mají na Západním břehu svoji samosprávu, Izrael si vyhrazuje právo na kontrolu vodních zdrojů a zvýhodňuje židovské osadníky.

Letní olympijské hry v Pekingu v kontrastu ukáží, kdo se napít může a kdo ne. Na 16 000 atletů si bude moci kdykoliv otočit kohoutkem či otevřít uzávěr balené vody – tedy něco, co se poštěstí jen několika málo obyvatelům Pekingu. A bude ještě hůř: Vodní nároky olympijských organizátorů, smrtelné sucho a nekontrolovatelný růst populace 17milionového města může vyústit v katastrofu. Už nynější stav je hrozivý. Díl vodních zdrojů na osobu je v Číně na jedné třicetině světového průměru, tedy například ještě hůře než je tomu ve vyprahlém Izraeli.
„Zajistit krátkodobou dodávku vody není problém, dlouhodobě je to ale hrozivá výzva,“ řekl ekolog Ma Chun. Čínští komunisté se proto pustili do megalomanského projektu. Do roku 2010 má být kanály odvedena z vlhkého jihu voda z největší řeky Jang-Ce na vyprahlý sever. Olympijské šílenství už popostrčilo první část stavby – 80 miliard galonů ročně se vylévá z rezervoárů jinde, než by byla přirozená cesta nedostatkové vody. Čínští komunisté už také nařídili farmářům pěstovat pouze obilí, které oproti většině ostatních plodin potřebuje méně vody. Ani 30ti dolarové pobídky ale čínské farmáře často neodtrhly od tradičního pěstování rýže v zatopených polích. Vesničané správně tvrdí, že problém je aktuálně jinde: „Už po dva roky nemám dost vody na rýži, protože je všechna odváděna do Pekingu,“ zlobí se Ju Čong-Chin, který žije v horách, ze kterých se odvádí voda do hlavní nádrže pro Peking. Olympiáda jen zdůrazňuje vodní tragédii, které Čína čelí. „V 50. letech málokdo používal splachovací záchod. Dnes ho používají skoro všichni, stejně tak sprchu, koupají se v bazénech a staví si moderní domy náročné na vodu,“ tvrdí Daj Ching, bývalý novinář a nyní přední čínský ekolog. Jaký to má praktický dopad? Na posledních 50 let klesla hladina povrchové vody o 23 metrů! Ačkoliv je příklad Číny v souvislosti s megalomanskou olympiádou nejčastěji citovaný, najdeme bohužel země, které jsou na tom ještě hůře.

kapka optimismu:
http://www.osel.cz/index.php?clanek=2173

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak zacházíte s vodou?
Šetříte s ní, anebo se koupete kdy se Vám zachce, klidně umejváte nádobí pod proudem vody atd...
viz anketa...

Evropská vodní charta

1. Bez vody není života. Voda je drahocenná a pro člověka ničím nenahraditelná surovina.
2. Zásoby sladké vody nejsou nevyčerpatelné. Je proto nezbytné tyto udržovat, chránit a podle možnosti rozhojňovat.
3. Znečišťování vody způsobuje škody člověku i ostatním živým organismům, závislým na vodě.
4. Jakost vody musí odpovídat požadavkům pro různé způsoby jejího využití, zejména musí odpovídat normám lidského zdraví.
5. Po vrácení použité vody do zdroje nesmí tato zabránit dalšímu jeho použití pro veřejné i soukromé účely.
6. Pro zachování vodních zdrojů má zásadní význam rostlinstvo, především les.
7. Vodní zdroje musí být zachovány.
8. Příslušné orgány musí plánovat účelné hospodaření s vodními zdroji.
9. Ochrana vody vyžaduje zintenzivnění vědeckého výzkumu, výchovu odborníků a informování veřejnosti.
10. Voda je společným majetkem, jehož hodnota musí být všemi uznávána. Povinností každého je užívat vodu účelně a ekonomicky.
11. Hospodaření s vodními zdroji by se mělo provádět v rámci přirozených povodí a ne v rámci politických a správních hranic.
12. Voda nezná hranic, jako společný zdroj vyžaduje mezinárodní spolupráci.

Mezivládní panel o změně klimatu nedávno zveřejnil zneklidňující údaje o důsledcích globálního oteplování v některých z nejchudších regionů světa. Očekává se, že do roku 2100 bude mezi jednou až třemi miliardami lidí trpět nedostatkem vody. Globální oteplování v těchto oblastech zesílí odpařování a citelně omezí dešťové srážky – na Středním východě a v severní Africe až o 20% – a množství vody, jež bude k dispozici na osobu, se do poloviny století ztenčí na polovinu.

Tento náhlý nedostatek živlu, jehož symbolický a duchovní význam odpovídá jeho stěžejní úloze v lidském životě, vyvolá napětí a zjitří konflikty po celém světě. Jako první budou zasaženy Afrika, Střední východ a střední Asie. Ozvuky ovšem budou celosvětové.

Tento ponurý výhled není ani omluvou apatie, ani důvodem k pesimismu. Konflikty mohou být nevyhnutelné; války však nikoliv. Naše schopnost odvrátit „války o vodu“ bude záviset na kolektivní dovednosti předvídat pnutí a nacházet technická a institucionální řešení, jimiž se s propukajícími konflikty vypořádáme. Dobrou zprávou je, že taková řešení existují a svou účinnost prokazují den co den.

Přehrady – jsou-li velikostně a projektově vhodné – mohou přispět k lidskému rozvoji, neboť působí proti změně klimatu a regulují zásoby vody. V novém kontextu nedostatku však infrastrukturní projekty na horních tocích mezinárodních řek mohou ovlivňovat kvalitu a dostupnost vody v sousedních státech, a tedy vyvolávat napětí.

Organizace povodí řek, například ty, jež byly založeny na Nilu, Nigeru nebo Senegalu, přispívají k usnadnění dialogu mezi státy sdílejícími vodní zdroje. Vytvářením společné vize rozvoje mezinárodních vodních toků tyto iniciativy regionální spolupráce směřují ke společnému vlastnictví zdroje, čímž snižují riziko, že by spory ohledně vody přerostly v násilí.

Většina mezinárodních vodních toků takovýto rámec k dialogu má, leč v různých fázích rozvoje a s různou mírou úspěšnosti. Máme-li brát prognózy změny klimatu vážně, mezinárodní společenství by tyto iniciativy mělo posílit. Kde neexistují, je třeba je ve spolupráci s dotčenými zeměmi zřídit. Oficiální rozvojová pomoc může vytvořit pobídky ke spolupráci financováním sběru dat, poskytováním odborných znalostí anebo požadavkem konstruktivních jednání jako podmínky úvěrů.

Mezinárodní konflikty kvůli vodě ovšem nejsou jedinou stranou mince. K nejnásilnějším válkám o vodu nedochází mezi státy, nýbrž uvnitř států. Nouze o vodu podněcuje etnické střety, neboť jednotlivé komunity se začínají strachovat o vlastní přežití a snaží se zdroj ovládnout. V Dárfúru opakovaná sucha napustila jedem vztahy mezi zemědělci a kočovnými pastevci a válka, jíž dnes bezmocně přihlížíme, přichází po letech stupňujícího se konfliktu. Čadu hrozí, že podlehne témuž koloběhu násilí.

Je tedy naléhavě nutné prostřednictvím lokálních rozvojových iniciativ uspokojit základní lidské potřeby obyvatelstev. Jako účinné nástroje prevence konfliktů se mohou ukázat venkovské vodohospodářské projekty, které dotčeným populacím zajistí přístup k vodě v rozsáhlých pásech země. S využitím moderního satelitního snímkování jsou zakládány zabezpečené pastevecké koridory, které navedou kočovníky a jejich stáda na vhodná místa. Takovéto iniciativy poskytují vzácné příležitosti k dialogu a spolupráci mezi soupeřícími komunitami. Klíčem je předvídat potřebu jednat dřív, než se napětí vystupňuje až za hranici, odkud už není návratu.

Je také potřeba se vypořádat se spotřebou vody. Zemědělství se na využití vody v celém světě podílí více než 70%. Pro maximalizaci efektivity využití vody v tomto sektoru jsou rozhodující agronomický výzkum a technické inovace a je nezbytné je posunout mnohem dále. Řešení nedostatku vody si ale nevyhnutelně vyžádá revizi zemědělských postupů a politik na celém světě, aby byla zajištěna jejich udržitelnost.

Rozvojová výzva už nesestává pouze z potřeby zavést vodu pro zemědělské účely do oblastí, kde chybí. Jak ilustruje dramatické ubývání Aralského jezera, Čadského jezera a Mrtvého moře, vyžaduje ochranu vzácných přírodních zdrojů a zajištění jejich spravedlivého rozdělení mezi střetávající se potřeby. Zodpovědné využívání si vyžádá vhodné ekonomické pobídky. V západní Africe či na Středním východě, ve střední Asii nebo Indii to rovněž může přispět ke zmírnění střetů kvůli vodě.

Vzhledem k bezprecedentnímu rozsahu hrozby nepřichází v úvahu pokračování ve vyjetých kolejích. Studená válka skončila mírově díky realismu, prozíravosti a síle vůle. Tyto tři vlastnosti je třeba zapojit do díla, máme-li naši planetu ušetřit rozsáhlých válek o vodu. Tato globální výzva také vyžaduje inovaci v globálním řízení, a právě proto podporujeme vytvoření Agentury životního prostředí OSN, která by získala právní a finanční zdroje potřebné k hledání východisek ze zmiňovaných problémů.

Lidstvo se tomuto dilematu vody musí začít věnovat. Čekání není součástí řešení.

Na choroby přenesené vodou umírá každý rok ve světě nejméně šest milionů lidí. Nemocemi získanými z vody trpí padesát procent lidí v rozvojových zemích. Padesát procent obyvatel světa nemá patřičné sanitární zařízení.
Ani tyto údaje nejsou dostatečně alarmující pro vlády, světové mezinárodní organizace či další instituce. Problém vody se neustále diskutuje, ale jeho řešení se odkládá. Nejkritičtější situace je ve velkých městech rozvojových zemí, která zažívají v současné době příliv dalších a dalších obyvatel a pro takové rozšiřování nemají dostatečné zázemí. Poptávka po pitné vodě v těchto městech prudce roste a situace se tam soustavně zhoršuje.

Hydrologové předkládají velmi pesimistická fakta.

Podle nich jsou světové zásoby vody jasně dané a konečné. Představují méně než milion kilometrů krychlových, což prý není dostatečná zásoba ani pro dnešní světovou populaci. Uvážíme-li, že ročně přibývá asi sto milionů lidí, je to vážný problém k zamyšlení. Řešením by mohlo být odsolování mořské vody či voda z ledovců. To vyžaduje obrovské, ale zřejmě nezbytné náklady. Jinak, jak prohlásil jeden z představitelů komise OSN, svět zřejmě směřuje k válkám, které se nepovedou o ropu, lidská práva nebo o politiku, ale o vodu.

V roce 2025 bude žít patrně 1,8 miliardy lidí v oblastech s vážným nedostatkem pitné vody, což možná povede k masové migraci. Situace je dokonce ještě horší, než vědci sdružení v projektu Millennium původně předpokládali.

„Nedostatek vody či její špatná kvalita způsobila vloni smrt desetkrát většího počtu lidí než veškeré válečné konflikty,“ poznamenává docent Nováček. Hladiny podzemní vody klesají na všech kontinentech a 80 procent nemocí v rozvojových zemích souvisí s problémy týkajícími se vody. „Kvůli její špatné kvalitě a nedostatečnému přístupu k hygienickým zařízením ročně umírá 1,7 milionu lidí na následky průjmových onemocnění,“

zdroj:
http://www.lidovky.cz/spinava-voda-zabiji-vic-nez-valka-d46-/ln_noviny.asp?c=A070929_000136_ln_noviny_sko&klic=221664&mes=070929_0