STUART_HAMPLE: Myslíš něco jako talent? Někdo se nadře a jiný to má hned? S tím bych asi souhlasil.

MERMAIDA: Ze zacatku sem ti predsouval, ze na tom mas makat, protoze mas kolem sebe podporu. Nemusis mit zrovna kluka, aby sis mohla zlepsovat sebevedomi. Nebo mit partnera je jedina mozna cesta?

LOBOTECH: já jen že ze začatku jsi mi předsouval, že mám na tom makat... a já ti jen chtěla podsunout že bez té podpory se to činí hůř, vlastně možná vůbec :(

STUART_HAMPLE: Tak to utipnem v zarodku s tim, ze proste kazdy mame jiny nazor a jine zkusenosti, at neflejmujem :o)

MERMAIDA: Bez podpory samozrejme spatne. Ja mluvil o pritomnosti nekoho dalsiho v obou pripadech :o)

Já nesouhlasím s tím, že by malé děti neměly sebevědomí. Čímž nemyslím vědomí sebe sama. Ani si nemyslím, že by skutečně sebevědomého člověka bylo možno o sebevědomí připravit. Pokud ano, pak to byla pouze hra na sebevědomí.

LOBOTECH: ale jak naučit neseběvědomého člověka k té "trpělivé snaze" ...
ono bude rozdíl, když se člověk k tomu pídí sám nebo pak když má podporu v někom blízkém (pravděpodobně v partnerovi/ce), kterej ho k té snaze cíleně vede

STUART_HAMPLE: Nesouhlasim uz jen z toho principu, ze male deti sebevedomi nemaji a ziskavaji ho tim jak rostou a dospivaji. Stejne tak jako velice sebevedomeho cloveka muzes o sebevedomi trpelivou snahou pripravit, tak nesebevedomemu (hrozny slovo :D) cloveku, muzes trpelivou snahou sebevedomi dodat.

Zajímavá diskuze... osobně jsem přesvědčen, že sebevědomí nesouvisí primárně s vědomím, není to něco, pro co bych se mohl jednoduše rozhodnout, co bych si mohl jaksi pomyslet, a ono se to stane...a co se týče způsobu, jak k němu přijít, i když asi půjde dobře natrénovat, naučit se to, pořád by to byla jen hra na něco, čím člověk není. Sebevědomí buď je, anebo není. Ten pocit, jak ho chápu já, je hluboce vnitřní...ale nemyslím, že by byl jen emocionální nebo jenom nevědomý nebo jenom vědomý..

WIK22: jo myslím že jsem chtěla říct to co jsem řekla-- asi jsem to tvrdila moc zarputile a nepřesvědčivě

LODBROG:
a s tebou je to na dlouhé lokte a já jsem strašně unavená....
(prosím nemluv za mermaidu - ikdyz ji mozna trosinku znas)

MERMAIDA: Nehandrkuji se s tebou, protože tě opravdu neznám. Pouze se snažím si ověřit, jestli to co říkáš je to, co chceš říct.
LODBROG: No a pak je těžké je dělat jinak. Není, pokud se rozhodneš, že je budeš dělat jinak. Pokud víš, proč ses tak rozhodl. Pokud si přesně uvědomuješ co získáváš a co ztrácíš.

MERMAIDA: Kdybys nešla tam, kde cítíš, že se na to necítíš silná, jednala bys správně a netrápilo Tě to, ne?

Uvědomělé (vědomé) je pouze to, že to vnímáš. Ale neřídíš to.
Stejně ajko neřídíš to, zda se Ti bude nebo nebude líbit růžová barva.
Nebo chutnat nějaké jídlo.
Kde se v Tobě tohle bere?
Je to zautomatická reakce.

Ty si pouze uvědomuješ, že to takhle máš. Ještě jsem (myslím;) neviděl nikoho, kdo by si řekl "a ode dneška si budu myslet, že je hip-hop super hudba".

Sebevědomí možná není tentýž level, ale tvoří se podle stejné logiky.
Jen ty vstupy jsou jiné.

A když se vrátím na začátek: víš že na něco nemáš, tak to neděláš. To zní jako rozumná správná věc.
Kde je potíž? vidím to tak:
Potíž máš s tím, že si nejsi úplěn jistá tím, že na to opravdu nemáš.
Hodnotíš špatně svoje možnosti, nebo ne?

WIK22: tak já doufám... že to nikdo neříká jen tak, a že to myslí vážně.. takže že mě i tak vidí.. jen je pro mě těžké si to připustit - uvědomit si to .. většinou jen sklopim oči.. ani za kompliment nepoděkuju (to jenom málo kdy.. když si ho fakt uvědomím... ) - už to mi přijde škoda.. chlapy komplimenty neplýtvají.. a tak za něj nepoděkovat mi přijde trochu neslušné.. ale neumím to tak vnímat!
ano jsme si jistá... vím že mě neznáš.. tak můžeš jen dedukovat, a handrkovat se semnout, psát jiná mínění... ale na tohle se znam.. nešla (nehonila) bych se za něčínm na co nemám.. neusilovala bych o vysokých, náročných cílech..
nd tímhle bychs e asi zamyslela: "že k oněm zklamáním došlo v důsledku tvého "pocitu", že to nemůžeš zvládnout a proto jsi to skutečně nezvládla?" - v momentální fázi, by to k něčemu dost silně sedělo...

MERMAIDA: To myšlení za druhé, to je peklo. Proč by ses mu nemohla líbit, když sama sobě se nelíbíš? Když občas potkávám některé pára, tak taky nechápu, co on na ní nebo ona na něm vidí a přesto se oni sobě líbí. Prostě dej ostatním právo na vlastní názor.
Jsi si jistá, že tvé nízké sebevědomí pramení ze zkušeností nebo je možné, že k oněm zklamáním došlo v důsledku tvého "pocitu", že to nemůžeš zvládnout a proto jsi to skutečně nezvládla?
Možná dokonce ani tvá selhání nejsou tak úplně selhání, jenom ty jsi prostě chtěla ještě o něco víc.

LODBROG: emoce automatické jsou... ale nemají zase toho tolik společného se sebevědomím (které tu řešíme!)... pleteš sem podle mě něco úpně jiného (Pavlovi psi)
nesouhlasím s tebou .. to zsa si věříš nebo ne.. přece uvědomělé je.. prostě víš že: na to nemáš, ... , víš že nepujdeš tam a tam, protože se na to necítíš silná(ý).. o tom je sebevědomí - sebedůvera, nebo ne?

zase mám pocit, že jsis to odvodil uplně jinak.. a řešíš něco úplně jiného než se začalo (jako máš občas tendenci tak činit - psát)

WIK22: nejde o to, že bych nevěřila dotyčnýmu - jako jemu samému... spíš jde o to.. že nevěěřím tomu, že by mě mohl ttakovou vidět, když se tak sama nevidím!
ale já jsem přece take umělé sebevědomí zavrhovala...
selhánáí nenjen v očekávaní druhých-- hladně selhábí v sebe samu.. v očekávaní sebe sama (tím myslím své očekávání.. v něco řekněme dokázat.. )
nemyslím si že by mohlo být přehnané.. když sama vím, že není valné.. pak si přece nebudu tyčit nemožné cíle..

MERMAIDA: Ovšemže automaticky. Všechny emoce jsou automatické.
Nebo myslíš, že Pavlovovi psi slintali úmyslně?
Kdyby to bylo vědomě, tak by ses mohla vědomě rozhodnout, jak se na sebe budeš PRÁVĚ TEĎ dívat.
Ale ne - Ty už máš náhled na sebe samu nacvičený.
Stejně jako odemykáš dveře, aniž by sis to uvědomovala, stejně jako i zavazuješ tkaničky, aniž by sis musela uvědomovat každý krok (nebo si vždy pamatuješ, kdy a jak jsi to dělala?).
Jsou věci, které se člověk naučil, a zautomatizoval je.

No, a pak je těžké začít je dělat jinak.


WIK22: To je jedno, v čích očích člověk primárně selhal - ve finále selhal sám pro sebe. Míra slehání může být přijatá, naučená, nebo vlastní. Ale to je jedno.

Ovšemže na počátku vědomé změny je vždy rozhodnutí. Něco je nějak, a já top chci jinak.
Tak se zvednu a začnu to měnit.
Pokud čekám že se to změní samo, tak to není moje změna.

Souhlas i s analýzou - jen bych ji nepřeháněl. Obzvláště lidi s nízkou sebedůvěrou mohou "proanalyzovat" zbytek života.

MERMAIDA: Takže tobě někdo řekne, že jsi nádherná a ty tomu nevěříš, jemu nevěříš, sobě nevěříš? To není přeci jenom sebevědomí - důvěra v sebe, když nevěříš ani druhým.
Souhlasím, že sebevědomí je spíš emoce než rozum. Ale věřím, že se dá rozumem pomoci to sebevědomí probudit - ne vytvořit umělé. Umělé sebevědomí - neumím si nic takového představit - přijde mi to asi na stejné úrovni jako umělý hlad.
Nahromaděné skutečnosti - pocity selhání. To jako, že jste selhali v naplňování očekávání druhých - to ale přeci není důvod ke ztrátě sebevědomí. Co když ty představy byly nereálné. Nebo jste nesplnili svoje očekávání? To skoro vypadá, že vaše sebevědomí bylo přehnané.

Vím, že to není jednoduché - je to něco jako deprese (na to jsou prášky). Ale věřím, že i když je to emoce, že se tom,u dá hodně pomoci právě tím rozhodnutím. Prostě na začátku musí být co nejkomplexnější analýza. Pak teprve se s tím dá něco dělat.

LODBROG: .. s pocitem souhlasim..
a stím že jsou to nahromaděné skutečnosti - pocity ze selhání.. (nejen ze selhání)
ale automaticky ? tak bych to zase nebrala, nedefinovala!
prácě že si ucvědomuje - někdy až moc :(

"Málo tě chválili a oceňovali v dětství -> nemáš důvod být sama se sebou spokojená -> neoceňuješ sama sebe." .. bože - jak moc to sedí!!! a jak moc si mamka uvědomuje (TEĎ) co zapříčinili...

to druhé bych do toho nepletla.. a o poctivosti bych pomlčela!

jinak myslim ze toho je hafo hafo vic - ale zamotalo by se to!

MERMAIDA: Myslím, že malé sebevědomí je pocit. Nikoliv vědomé rozhodnutí.
Ten pocit může vzniknout buď z nějak vědomě vykládané skutečnosti ("nedal jsem maturitu ani napočtvrté - jsem fakt looser")
a nebo nahromaděním těchto skutečností (těchto osobních selhání) -> ze kterých se postupně vyvinul zvyk sama na sebe takhle nahlížet. Jako na osobu, se kterou je něco špatně.
Automaticky.
Přičemž si to člověk ani nemusí uvědomovat.
Málo tě chválili a oceňovali v dětství -> nemáš důvod být sama se sebou spokojená -> neoceňuješ sama sebe.

To že jsi teď zvládla zápočet hravě (a poctivě na to dřela) je oproti zvyku dívat se na sebe jako na trosku slabé.


(Pak jsou ještě jiné důvody na jemnějších úrovních, ale tím bych to tu nezamotával...)