Letělo se do Říma, pak vlakem do Civitavecchia, lodí do Arbataxu a zpět to samý ale z Cagliari. Poněkud zdlouhavý, ale ušlo to. Ceny přímejch letenek na Sardinii byly v lednu příliš nepříznivý. Příjezd v sobotu v šest ráno do Arbataxu, žádný zahálení, jelikož máme před sebou jen osm dní čistýho času. Hromadná doprava hnedle zabodovala, a to kupodivu v dobrym slova smyslu. Cesta Arbatax - Oliena s dvouma přestupama zabrala dvě a půl hoďky, což je slušný skóre na to, že to bylo improvizovaný. Oliena byl náš výchozí bod do hor. Velmi autentická podhorská prdel. V devět nástup do informačního střediska a sosání co nejvíce info. Chtěli jsme půjčit kola a jet se podívat na murales (nástěnný malby s politickou tematikou) do Orgosola. Kola by paní z infa měla, ale nebyly nafouklý. Tož jsme se vydali hledat pumpičku. Na benzínce jsme si nepomohli, no nakonec nás zachránili jistý domorodci s kompresorem, abysme zjistili, že kola stejně ucházej. Itálie jak cyp... Bajky jsme vrátili, zavolali si odvoz do kempu (spíš pseudokempu u tříhvězdičkovýho hotelu Cooperativa ENIS) a ve dvě vyrazili nalehko na nejvyšší kopec pohoří Supramonte - monte Corrasi. V tuhle chvíli se začalo fotit. Značení žádný, jako ostatně po celou dobu, ale obešli jsme se bez toho. Rozkvetlá botanka, ptáci řvou, kytky smrděj... Druhej den pochod z kempu po úbočí nejvýraznějšího hřebenu Supramonte k pramenu su Gologone. V neděli večer nás tam překvapily davy, je to asi nejturističtější místo celejch hor, protože je dostupný autem. Takže rodinky na nedělním siesta vejletě. Nicméně jsme se s nima nesrali a v parčíku rozbili stan. Třetí den ráno prohlídka již liduprázdnýho pramene su Gologone, pokec s domorodcem ze stánku, kterej nás obdařil půllitříkem vína - zřejmě místní model Canonau. Domorodci celkově parádní s jasnejma sympatiema pro ufony s baťohama. Pak údolí Lanaitho, prohlídka nuragické vesnice a dvou jeskyň, prohlídka rodinky divočáků, co se pásli u silnice a házeli na nás bobek. Dusno, druhá noc bez vody, ve stanu začíná bejt husto... V noci to začalo okolo stanu poněkud chrochtat a kanci nám vylízali ešus. Dovnitř naštěstí nechtěli a odešli v míru. Čtvrtej den ráno výstup na monte Tiscali a prohlídka jeskyně na vrcholu hory. Poměrně impozantní místo - částečně propadlá jeskyně na vrcholu hory se zbyky osídlení po civilizaci nuragů a s porosty údajně původně křovinatými, ovšem o velikosti stromů, a to vlivem specifických podmínek v jeskyni. Pak konečně tekoucí voda (když nepočíám fontánky) - Rio Flumineddu. A koupačka po třech dnech chůze v parnu a dusnu. Asi jeden z nejlepších pocitů, co jsem kdy zažil. Pátej den ráno prohlídka kaňonu Gorropu, údajně nejvyššího v Evropě (až 450 m). Všude se platí vstupný. 700 m převýšení do sedla jménem Genna Silana. Zde čekal bonus v podobě baru s pivem. Slunce se naštěstí schovalo za mraky a poprchávalo, což byla klika, jinak bysme byli na škvarek. Blízké setkání kančího druhu, k vidění na fotce. Šestej den jsem si přivstal a šel vyfotit kýčovitej východ nad Golfo di Orosei. Kýče kam se člověk podíval. Na jednu stranu výhled na moře, na druhou na kaňon Gorropu a Supramonte, včetně nejvyšší hory. Okolo samá levandule a podobnej bordel. Kýč jak blbec. Pochod k moři, 1000m převýšení. Nejdřív to spadlo o 800, ale horší byla rovná část - asi 15 km po dnu kaňonu Codula di Luna až k moři. Opičí dráha hadr. Všude oleandry, rozmarín, z kterýho člověk dostával chuť na pořádnou flákotu. Neustálý hledání cesty, která se pořád někam ztrácela. Podle značky cesta údajně na 6,5 hodiny, nám to zabralo 9. Pro mě Codula di Luna jedno z nejhezčích míst, co jsem kdy viděl. Polomrtvi jsme dorazili k moři na pláž Cala Luna s otevřenym barem - pivo, víno zasyčelo, špagety, vítězství je naše. Bar provozován jakousi komunitou zemědělců - poustevníků. Když je ošklivo a nedorazej žádný turisti, tak prostě nenahoděj generátor a bar nefunguje a jdou okopávat políčko či pást dobytek. Což se následující den stalo. Čili ani koupačka v moři nebyla. Ale jinak naprostá krása. Osmej den jsme vyrazili směr Cala Gonone. Začal foukat Mistral, naštěstí až takhle pozdě, protože v horách by to bylo značně nepříjemný. Byly to takový pravidelný, krátký a silný poryvy a trvalo to pak až do konce. Z Cala Gonone busem do Nuoro a tam bylo potřeba přespat. Kemp nehrozil, tak jsme se dali do hledání BaB. Bohužel ve městě byly zrovna nějaký závody, takže to málo ubytovacích kapacit bylo obsazený. Nicméně jsme se zeptali v baru, paní obvolala pár lidí a přijel si pro nás člověk, co provozuje v podstatě takovej "agriturismo" 2 kiláky za Nuorem. Sympaťák jak cyp, odvez nás k sobě, pak nás hodil do města na večeři do svý oblíbený hospody, protože jsme si nutně ještě chtěli pořídit gastrozážitek. Navlíkli jsme na sebe všechno, co jsme měli a ještě nám byla kosa, tak nám pan domácí půjčil bundy, což je taky zdokumantováno na fotkách. A takhle jsme vyrazili jak dva ufoni do restaurace. No málem jsme dostali i slevu;) Poslední den brzo ráno odjezd směr Cagliari, prohlídka města, archeologický muzeum (tam aspoň nefoukalo) a navečer odjezd. Celkově naprostý nadšení - krásný hory, krásná příroda jak v botanický zahradě, včetně hutný vůně ve vzduchu, milý domorodci, naprosto autentický městečka, žádný turisti, výborný jídlo a víno, levno (aspoň ve vnitrozemí určitě).