Že se radujem, když se lidi sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou.
Zase padla mejdan v čudu, jdu a dumám kam teď pudu. Nevím kudy kam, s posledním pivem se městem kolíbám, jak pelikán, postupně polikám. Znáš to, když se takhle nad ránem domů vracíš, spálenej jak kacíř, v kapse ani halíř a zhulils toho tolik, že teď div nekašleš hašiš, co neuhne to hlavou bacíš. Budiž barmani s tím taky nemaj potíž - totiž, než se jim svěříš, že jim nazaplatíš, tak pojď se mnou znám místo odkud supr svíta, udělám ti tam návrh, jakej se neodmítá, jen ty, já a relativní kvanta, matranablanta. Všichni končej na drogách, jen my jsme na nich začali, jedem svůj hasl, prázdnou kasu všude sekery, ale né že by sme se z toho káceli ještě pořád víme, kde máme svý kořeny. Páč věci nejsou vždycky jednoduchý všecky, stačí chvíli neposlouchat a zamotá se to jak pecky a to pak než rozmotáš moh bys taky hezky bejt mezitim už na konci cesty - což nechci..
Vždycky se radujem, když se lidi sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou.
Vždycky se radujem, když se lidi sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou.
Vždycky se radujem, když se lidi sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou.
Život je to jediný, co tu není stálý, Einstein si to možná spočítal, ale nakreslil to Dálí. Jezdit dročku čtvrtí, kde ulice nemaj názvy, glóbus má samý oceány a už dávno to nejede jenom na ideály, připadá mi, že jsem herec, co se ztratil ve scénáři, hraju vabank a bank je moje holá řiť. Ale netočím se k ničemu zády, to se jen tak zdá, když jdeš dál a věci co tam dál jen stály, se vzdálí a přemění na fraktály a když chceš stíhat děj nemůžu pořád jen kopat jámy. Co je já? Co je mi? Je mi z toho nezřídka kdy áchych ouvej. Jakmile to chci zahamsnout, tak hnedka všichni troubjej a zdravej rozum velí vystup si řekni pá a jdi, couvej, nikoli, tak či onak udělej, co musíš, vobojí je totiž oukej.
Vždycky se radujem, když se lidi sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou.
Vždycky se radujem, když se lidi sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou.
Vždycky se radujem, když se lidi sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou.
Kdo chce jít dneska s dobou, musí si tretry vobout, plivnout do dlaní, do čela posunout si klobouk. Jó, po měsíci práce pak jeden den utrácet, postupně stát se sochou bežícího muže.
Ještě že krom prachů nejsem nikomu nic dlužen, jsem druh člověka co nečeká, jen co ho čeká. S někym se bít Á s jiným musíš vyběhnout, co mi nesedne, zákonitě mě zvedá ze židle. Někteří proto táhnou s přáteli za jeden prozak. HAHA. A tak často mluvím z patra, ze kterýho vedou neschody, nikdy není nouze o blbce co jsou jen rádoby. Jsme mistři ve stavění na cizích základech, máme léta praxe v těch nejblbějších nápadech, jak jít do všeho pohlavě, ale stejně bezhlavě, páč nemůžeš bejt v obraze dokud nejsi párkrát pod, až budu mít v kolenou réuma, možná začnu myslet hlavou, říkám si každý ránou, když vyrážím za potravou, ale vážně žerty stranou. Kdykoliv chci vykročit, pravou odrazit se stejně musím levou, kamkoli mě mí myšlenky vedou.
Vždycky se radujem, když se lidi sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou.
Vždycky se radujem, když se lidi sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou.
Vždycky se radujem, když se lidi sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou.