Recenze: Diamantová cesta, Iva Hlaváčková
„Knihu jsem začala psát pro děti, protože jsem chtěla, aby se jim dostala do rukou kvalitní česká ilustrovaná fantasy. Odlišností od obvyklých fantasy románů je to, že hrdinové jsou ve věku čtenářů (navíc ze současného "lidského" světa), a tím jsou jim bližší. Jako dítě jsem měla ráda ilustrované knihy a často jsem podle nich kreslila. Navíc čtenáři nemusí knihu odložit hned po prvním přečtení, ale mohou si podle ní zahrát přiloženou stolní hru,“ říká o své žánrové prvotině autorka Iva Hlaváčková, dosud známá svými ženskými romány.
Už při prvním otevření si čtenář nemůže nevšimnout perokreseb, které svou atmosférou připomínají devadesátá léta a ručně kreslené mapy chodeb ve
Dračím doupěti. Při bližším zkoumání můžeme nalézt i tajemné runy. Tím však nostalgie končí a nastupuje čirá hrůza při zjištění, že slavné hře na hrdiny odpovídá i jazyková úroveň a zápletka příběhu.
Kniha se snaží o úvod v duchu heroického mýtu. Atmosféru poněkud kazí pojmenování hlavních hrdinů. Autorka, odmítám ji nazývat spisovatelkou, si k ruce vzala slovníky angličtiny, řečtiny a latiny a náhodnou koláží z nich vytvořila celý panteon. Aby se dětský čtenář neztrácel v přehledu kdo je kdo, je hned na začátku knihy umístěn rodokmen. Při bližším pohledu zjistíme, že jsou všichni příbuzní se všemi a hlavní záporná postava je nejen dědečkem hlavního chudáka, ale zároveň jeho nevlastním bratrem.
Pro orientaci v prostoru je na přebalu umístěna mapa. Škoda jen, že autorce docházela inspirace při pojmenovávání jednotlivých lokalit, a tak se jich polovina jmenuje stejně jako příslušníci panteonu. V tomto jmenném zmatku se už pravděpodobně ztratil i korektor, a tak se v různých kapitolách stejné místo může jmenovat různě.
Do nebe volající je politická nekorektnost autorky, která si v době sebevražedných útoků dovolí pod nejtemnější symbol nejtemnějšího zla napsat Muhhammad. Na jednom místě se lehce naveze ústy hlavní hrdinky do jehovistů a po chvíli dialogu se přihlásí k budhismu. Aby autorka podtrhla charisma kouzelníků, nechává je mluvit latinsky.
Když už autorka propašovala do knihy tolik cizích jmen, pokračuje ve znásilňování mateřského jazyka jejich prazvláštním skloňováním a občasným amerikanismem. Úroveň jazyka v knize celkově odhaluje její předchozí novinářskou práci. Navíc paní Hlaváčková trpí utkvělou představou, že by se předmět ve větě cítil smutný, kdyby neměl alespoň jeden přívlastek, nejlépe postupně se rozvíjející. V důsledku tohoto jsou zde všechny šípy smrtonosné a všechny bitvy kruté a nemilosrdné. Použité slovní obraty obecně naprosto nekorespondují s daným žánrem a působí tak spíš jako laciná parodie.
Co se týče děje, autorka naprosto bezostyšně vykrádá takové klasiky jako je Tolkienův
Pán prstenů (hlavní zápornou postavu nemůže zabít žádný muž) či Andersenovu
Sněhovou královnu (duše hlavního chudáka je zajata, když mu do oka vletí jiskra). Kdyby si toho nepozorný čtenář náhodou nevšiml, na jiném místě v knize zdroj přímo jmenuje. Charaktery postav jsou ploché jak list papíru a dílčí části zápletky dávají nový rozměr termínu klišé.
Diamantová cesta dokazuje, že kvalitní fantasy neznamená jenom psát o tom, jak "barbar v koži spolu s válečnicí v chromované podprsence jedou do Temné říše, kde na Temné hoře v Temné věži useknou Temnému mágovi Temnou prdel", jak si ze žánru dělá legraci Jiří Kulhánek. Nakonec se ukazuje, že motto, které knihu uvozuje, je zároveň návodem k jejímu použití:
Ať se děje cokoliv, ničím se nenechte vyvést z míry: chraňte svou mysl před ulpíváním na čemkoli. Udržujte ji pokojnou jako prázdnota a zcela čistou, bez poskvrny – tak sami dosáhnete vysvobození.
- Iva Hlaváčková: Diamantová cesta
- vydal: Fragment, Praha 2007
- ilustrace: Jiří Hlaváček
- obálka: Jiří Hlaváček
- 360 stran / 349 Kč