ALCAIM:
Bednář o kariéře, váze i práci na stavbě: Růžu jsme dostali na tkaničky
Hokejem bavil sebe i fanoušky. Vydržel do 44 let, ale ani jeho tělo není perpetuum mobile. „Zafungovala soudnost,“ říká teď už bývalý útočník Jaroslav Bednář, který vyhrál titul v Česku, v Rusku i dvakrát ve Švýcarsku. Na ledě nikdy nenudil, stejně jako v kabině. Neseděl uťápnutý v koutě. „I teď doma jsem furt slyšet!“ směje se. V rozhovoru pro iSport Premium popisuje začátky vedle Vladimíra Růžičky a vysvětluje, proč pomáhá na stavbě. A proč při úplňku nemůže spát?
Ráno si byl se starými pány zahrát v Edenu hokej, pak zasadil doma na zahradě růže. „Nevím, jestli se chytnou, snad na ně není pozdě,“ vykládá do telefonu hokejový šikula Jaroslav Bednář, jenž naposledy působil ve Slavii. Právě s tímhle klubem úspěšnou kariéru nejvíce spojil. V obsáhlém interview zmíní i fórky, kterým spolu s Miloslavem Hořavou dusili Vladimíra Růžičku…
Už si dopřáváte radovánek, které byste jako hráč nesměl?
„Ani ne, žiju teď úplně stejně jako po konci jiných sezon. Co se týče životosprávy, dávám si větší pozor než v mládí, to není nic nového. Hlídám se, abych to břicho udržel v nějakých mezích.“
Odkdy jste začal o sebe víc dbát?
„Když mi bylo třicet, během sezony jsem měl pět náročných operací – menisky, ramena. Totálně mi to rozhodilo metabolismus, takže jsem nabral asi sedm kilo. Od té doby se mi to nepodařilo shodit. Vždycky jsem si říkal, že hlavně nikdy nesmím mít metrák. Což si hlídám. To číslo sto je alarm a strašák. Jednou za čas si na váhu stoupnu.“
Nemáte strach?
„Když jdeme s klukama na pivo nebo je nějaká grilovačka, trošku nejistoty tam je!“ (usměje se)
Ale přes stovku jste se nedostal?
„Nejsem si toho vědomý.“
Limitovala vás někdy váha při hokeji?
„Zvyknul jsem si. Připadal jsem si někdy těžší, ale neomezovalo mě to. Naopak jsem jednou zkoušel shodit asi pět kilo, ale co si vybavuju, byl jsem v tu dobu pořád na zemi. Neměl jsem žádnou šťávu, stabilitu. Kila mi chyběla. Takže to bylo kontraproduktivní. Svoje tělo dobře znám, věděl jsem, jak se připravit. S váhou nebyl nikdy problém.“
Hned po sezoně jste měl jasno, že je to pro vás konečná?
„Jasně. Okamžitě. Rozhodlo zdraví. Během roku se objevila zranění, která jsem v životě neměl. Což byl vykřičník, kdy jsem si řekl, že to za to nestojí. Hokej je rok od roku rychlejší, bylo to hrozně náročný. Už jsem si na ledě právě kvůli menší rychlosti nepřipadal komfortně, musel jsem si ulevovat. A nebylo to už ono.“
Zafungovala soudnost?
„Stoprocentně. To jsem vždycky měl v sobě. Že až na to nebudu mít, končím! Nechci se tam jen tak plácat a být do počtu.“
Když jsme domlouvali rozhovor, říkal jste, že zrovna makáte.
Takže už jste se vrhl do nové práce?
„No jasně! Složenky nepočkají.“ (směje se)
Do čeho jste se zapojil?
„S kamarádem máme projekt v realitách. Zkoušíme něco vybudovat a já jsem se rozhodl, že chci přiložit ruku k dílu. Takže se ze mě stal dělník. Normálně pomáhám stavět.“
Jak vám to jde?
„Učím se. Je to ale práce, která mě hrozně baví. Vůbec jsem netušil, že zedničina bude až takhle zajímavá! Fakt mě to chytilo. Jsem nadšený, každý den se těším do práce. I přesto, že večer padnu jako zabitej přímo na hubu. Protože je to náročný.“
Máte to zapotřebí? Neměl byste jako majitel jenom přihlížet?
„Ale to já nechci! Vím, že si zpevním záda, ramena. Navíc pomůžu. Těší mě, že můžu přiložit ruku k dílu. Vidím, jak stavba roste a mám z toho radost.“
Co všechno zvládáte?
„Máme zedníka, který je profík. Dohlíží, aby všechno probíhalo, jak má, abychom dodržovali projekt architekta. Já jsem tedy jenom takový přidavač. Pomocná síla na hrubou práci. Ale mně to vyhovuje. Aspoň se pořádně nadřu. Tělo se díky tomu fakt zpevní. Musím říct, že za dva měsíce jsem se vrátil do muskulatury, kterou jsem dva roky neměl. Protože jsem byl po operaci obou ramen, takže jsem nemohl pořádně cvičit. Teď už jo. Zedničina mi pomáhá.“
V realitách podniká i bývalý útočník David Výborný, jste spolu v kontaktu?
„Jo, jednou za čas si dáme pivko. Občas i na to padne řeč.“
Ve Slavii, v níž jste se stal nejlepším střelcem historie, máte působit jako spolupracovník obchodního oddělení. Co to přesně bude obnášet?
„Majitel mě poprosil, jestli bych mu v něčem nepomohl. Souhlasil jsem, Slavia mi toho dala moc a vždycky jí budu zavázaný. Dostal jsem nabídku, abych trénoval mládež, ale momentálně jsem tak vytížený, že by to nešlo. Ale po obchodní stránce rád pomůžu.“
Vybavíte si první okamžik, kdy jste poprvé vstoupil do slávistické kabiny?
„Úplně přesně. Byli jsme ještě s dvěma kluky pozvaní na letní přípravu, seděli jsme vzadu, kde je teď sklad na bágly. Byli jsme tam uklizení, protože šatna byla narvaná. Tam jsem se posunul až později, kdy jsem si vybojoval místo. No, a hned jsem seděl vedle Vládi Růžičky. Už tohle samo o sobě byl neuvěřitelný zážitek. Proti mně Tomáš Jelínek, vedle Hořák (Miloš Hořava). Každý den jsem poslouchal jejich zážitky, průpovídky. Hrozná sranda. Ale zároveň to bylo poučné.“
Byl jste ze začátku hodně zakřiknutý?
„Klasicky jsem všem vykal, bylo mi necelých osmnáct. Staral jsem se o pití, o rádio, sbíral jsem puky. Takové klasické povinnosti. Byla to pro mě super škola. Už v první sezoně jsem měl možnost nastupovat vedle Růži (Vladimíra Růžičky). Celkově jsem měl start docela dobrý, za to jsem byl rád, protože jinak Slavia tehdy moc mladým příležitost nedávala.“
Změnil se od té doby hodně Vladimír Růžička?
„Ani ne, je pořád stejný. Už tehdy nevydržel chvíli v klidu, pořád něco měl. Jednou mu byla v kabině zima, pak zas vedro. Když jsem se otrkal, tak jsme s Hořákem na něj furt něco chystali. To byly nálože! To mě bavilo. Jednou jsme takhle byli v kabině první, kecali jsme, potom přišel Růža. Začal si obmotávat hokejky, dělal to vždycky hrozně rychle. Měl jich asi pět. My jsme na sebe jenom s Hořákem mrkli. A hned nás něco napadlo.“
Co to bylo za kulišárnu?
„Hořák se zvednul, šel za kustodem Pepíkem Plýhalem do kamrlíku, vrátil se zpátky a nahlas, aby to slyšel i Růža, začal ze srandy nadávat: Ty jo, on mi nechce dát tkaničku! Říkám mu, dej mi jednu, ale on prostě ne! Nechápu to.“
Vy jste si taky přidal?
„Jo. Jdu k Hořákovi a taky nahlas mu povídám: Nechápu to. On ti nedal tkaničku, jo? Ani jednu? Fakt strašný, co se tady děje. To jako hráč nedostane ani tkaničku? Růža v klidu seděl, dělal, že nic. Ale pak to přišlo. Zničehonic se zvednul, praštil s hokejkou, a vyrazil za tím Pepíkem Plýhalem. Seřval ho, ať Hořákovi tkaničku dá! Dostal hroznou sodovku, přitom chudák vůbec netušil, co se děje. O ničem nevěděl, s Hořákem jsme si to vymysleli. Ale ukázalo se, jak je Růža vznětlivej a okamžitě vzplane. A takových příhod byly stovky.“
Byl svůj, roztěkaný.
„No jasně. Nebyl chvíli v klidu. Před zápasem se chodilo nahoru do restaurace na jídlo. Jedl jsem polívku, Růža už byl asi dvě a půl hodiny najezený, protože tam byl vždycky první. Takže běhal po placu, s každým si povídal. Pak si sednul ke mně, vzal si rohlík, začal mi ho máčet do polívky a cucal ho. Normálně z mojí polívky! Jenom jsem koukal.“
Musel jste toho hodně zažít, i když vás trénoval.
„Nakopnuté koše, dveře. Ale nejradši mám historku s Francíkem.“
Myslíte s brankářem Pavlem Francouzem, který chytá za Colorado?
„Ano. Před dlouhými lety chytal v Plzni. To byl ještě mlaďounkej, dělal dvojku. My jsme tam hráli se Slavií a utkání šlo do penalt. Aby domácí udělali nějakou změnu, vyměnili brankáře a do akce šel právě Francík. A Růža se ptá Pepy Hronka, našeho trenéra gólmanů, kdo to je. On v klidu odpověděl: To je nějakej Francouz. Moc lidí o něm tehdy nevědělo, byl docela neznámý. V Růžovi to bouchlo a Hróňu seřval: Do prdele, co mi to tady povídáš. Já nechci vědět, odkud je, ale jak se jmenuje, chápeš?“
No to jste se museli všichni smát, ne?
„Já jsem měl jít na první penaltu, ale tak jsem se chlámal, že jsem málem nedojel ani k brance. Neuvěřitelný. Všichni nervy nadranc, nájezdy, a Růža předvede tohle.“ (směje se)
Proměnil jste tu penaltu?
„Jo. Francík byl tak vykulenej, že mi tam nechal půlku prázdné brány. Naštěstí pro mě. To jsem netušil, že dávám gól budoucímu brankáři NHL. Klobouk dolů, kam až to dotáhl.“
Jistě by se příhod dalo vybrat i víc.
„No jasně. Růžovi hlavně nemůžu zapomenout ty začátky. Nemohl jsem si přát lepší školu. Byl přísnej, ale zároveň pomohl. Spoustu jsem toho od něj mohl odkoukat. Stejně jako od dalších zkušených hráčů. Obrovsky jsem si toho vážil.“
I z vás se stal ke konci kariéry mentor a rádce?
„Nepovažoval bych se za mentora. Jenom jsem se snažil, aby kluci na sobě pracovali, makali naplno. A byli pořád hladoví se posouvat dál. Nebylo to tak, že bych si vybral jednoho hráče a chystal ho na NHL, to ne. Choval jsem se ke každému stejně. Nikdy jsem nedělal rozdíly.“
V dobrém jste je občas prudil, že?
„V tom jsem nekompromisní. Když jsem viděl kluka, který nebyl v zápase na sto procent, nesoustředil se, tak jsem ho nenechal jenom tak. Pokud to opakoval víc střídání, hned jsem mu to od plic řekl. Protože to pak poškozuje spoluhráče, kteří jsou na ledě. Nikdy jsem nebyl zticha. Jsem člověk, který všem řekne pravdu do očí. Ne každému se to líbí. Ale jiný nebudu. Na druhý straně jsem nikdy neměl problém někoho pochválit.“
Co si vybavuju, někdy jste byl slyšet i na tribunu.
„To jo, já jsem slyšet i doma pořádně! (směje se) Musím pořád komunikovat. Nemám v oblibě hráče, kteří jsou schovaní pod mantinelem. Nechtějí jít na led, nic neřeknou, jsou bojácní… S takovými se mi nikdy nehrálo dobře.“
Hrával jste i s Jaromírem Jágrem. Vy jste vydržel do 44 let, on se téměř v padesáti chystá na extraligu. Dovedete si to představit?
„Upřímně? Nedovedu. Fakt ne. Na téhle úrovni ne. Dobře vím, jak jsem se cítil, když jsem se po zápase ráno vzbudil. Jak jsem byl pomlácenej. Nebo po tréninku. No, a on je ještě starší. Nedokážu popsat, jak se asi cítí. Je to neuvěřitelný. Jenom ukazuje, co pro něj hokej znamená. Je to vlastně jediná disciplína, kterou má, hokejem žije. Je fakt neskutečné, co stále předvádí. Džegr je prostě jenom jeden. Nikdo takový už nebude.“
I vás poslední roky kariéry stály hodně odříkání?
„Hlavně byl problém se dokopat druhý den po zápase na trénink. Kdyby se jenom hrálo, ještě by to šlo.“
O zdravé stravě už jsme mluvili, musel jste hodně omezovat i pití piva?
„Nepřeháněl jsem to. Po zápase jsem si nějaké dal, abych nemusel brát prášky na spaní. Tělo je rozpumpované, člověk usíná ve dvě ve tři ráno.“
Takže jste se obešel bez tabletek?
„Jenom při úplňku. Na to trpím.“
Nemůžete usnout?
„Ano, jak to svítí a působí magnetické pole, jsem na to citlivý. To mi fakt dává zabrat. Takže se stane, že vstanu a jdu si pro čtvrtku prášku. Ale fakt jenom výjimečně.“
Jak se obejdete bez legrace v kabině?
„Jo, to mi bude chybět, to je jasný. Zvlášť ve Slavii to bylo úžasný. To jsem jinde nezažil, jaký jsme si dávali kapky. Ale občas si zajdu zahrát se starými pány, úplně z toho nevypadnu.“
Je nějaký moment v kariéře, který ční nejvýš?
„Je jich víc. První zápas za chlapy ve Slavii, první gól, první zápas za nároďák pod panem Bukačem, draft… Jsem si tehdy vůbec nepředstavoval, že bych mohl být draftovaný, protože jsem nikdy v juniorské reprezentaci nehrál. Musel jsem si všechno vybojovat sám před angažmá ve Finsku. Pak jsem vyhrál nějaké tituly. Na všechno vzpomínám moc rád.“
Na slapskou přehradu pořád jezdíte?
„Jo jo. I s dcerou, která tam jezdí na poníkovi, já na větším koni. Moc si to užíváme. Už se těším, až se víc oteplí, to tam budeme pořád.“
Chatu tam má i někdejší útočník Martin Ručinský, takže se vídáte?
„Jasně. Minulý rok jsme byli mockrát na rybách, hlavně jsme vyrazili na moje oblíbené candáty. Chodíme spolu i na tenis, někdy dáme grilovačku.“
Bednářovy tituly
2008 Slavia
Pražský tým porazil ve finále Karlovy Vary a slavil druhé zlato v historii. Mužstvo kouče Vladimíra Růžičky nejvíce táhnul právě Bednář, který vytvořil nezastavitelné duo s Romanem Červenkou. Pro útočníka to bylo o to emotivnější, že jeho otec zrovna ležel v nemocnici. Takže hned po vítězství běžel k telefonu, aby mu zavolal: Tati, to je pro tebe!
2004 Omsk
V mužstvu se potkali s Tomášem Vlasákem a Pavlem Paterou, do Ruska dorazil po nevýrazné štaci v NHL. Rozhodující páté finále s Magnitogorskem rozhodl vítězným nájezdem. Byl jediný, kdo se na penaltu cítil, ostatní koukali do země. „Jsem takovej šašek, že se přece nebudu schovávat,“ okomentoval to tehdy. Hrdina Sibiře.
2011, 2013 Švýcarsko
Davos a Bern. Dvě štace, které zakončil triumfem. V play off byl hodně vidět, ve druhém případě ožil poté, co sezonu načal v Luganu, kde strádal. Přes Slavii se vrátil d Švýcarska a bylo z toho další zlato. Finálovou sérii Bern nezačal dobře, tým se probral až po grilovačce. „A kdo jiný by měl grilovat než já?“ smál se vyhlášený vtipálek.
Autor: Zdeněk Janda