Mě tedy na shazování vždycky dožere hlavně to, když to někomu krutě nevyjde, ale nějak to třeba přece jen zvládne (třeba Lee tenhle víkend). Pak se ještě chlubí tím, že je profík a že by to prostě „dal za každou cenu“ a o den později mu kvůli tomu odejde fyzička. Což mu ale pořád přijde naprosto profesionální, protože váhu přece dal a fight se konal.
Jenže já jako divák jsem nasraný, protože z fightu na který se člověk těší je pak občas zklamání, protože se tam jeden z nich plouží jako mátoha. (Ideální případ Diaz vs. McGregor 2 - kdyby se Diaz místo toho, aby ten zápas vzal zraněnej a pak vlastně netrénoval, radši doléčil a pak tam přišel ve stopro formě, tak jsme od velkohubého Ira mohli mít klid, protože by se historie ubírala trochu jinými cestami...)