"To ti může být jedno," zasyčela Sukuba zlostně, "pokud nechceš drahé kameny, můžeš mít za práci jinou odměnu. A pokud se bojíš, tak tu nemám, co pohledávat. Zvěsti o tobě byly zřejmě přehnané."

"Proč si pro něj nedojdeš sama?" zasmál se špion, "když jsi taková šikovná, neměl by to pro tebe být žádný problém."

Sukuba se zarazila na odchodu: "Není snadné ho získat. Jinak bych nešla za tebou. Hlídají ho bojové kněžky a nad nimi já moc nemám."

Tak se to tedy má, pomyslel si špion, démonce jsou její kouzla na nic. Ale co tady dělají bojové kněžky? Tohle riziko by měl prozkoumat. Zejména, když je sukuba poněkud bezradná...

"Dobře, přinesu ti ten šperk. Ale jako odměnu budu chtít kus tvého srdce. Předem!"

Nevěřil vlastním uším.

"Cožpak jsem nějaký zlodějíček?!? Myslíš se se kodrcám na téhle bárce jen proto, abych tady skončil u tak prostoduchých pochůzek."

Ta chvíle kdy už spolu nebojovali mu stačila na to, aby si ji pořádně prohlédl. Atraktivní zevnějšek přešel díky svému výcviku a soustředil se na věci, které by mu pomohly uhádnout kdo tu v jejím případě tahá za nitky. Tomu, že její hlavní motivací je pouhý šperk, nevěřil ani minutu - leda že by (stejně jako sukuba) měl i další přednosti kromě svého lesku.

"Já mám zájem o jiné věci než peníze, proto tu nejsem. Já chci informace a pokud bych měl o nějakém obchodu vůbec začít jednat, tak chci pár informací už předem."

Rozhodle se hrát vabank a trochu si ji proklepnout.

"Takže. Hned zkraje chci vědět pro koho pracuješ?"

"Vím, co umíte, a vím, pro koho pracujete, takže nebudeme chodit kolem horké kaše." Démonická podmanivost v hlase byla tam tam. Vystřídaly ho ostré sykavky a tón, kterým by se dalo tetovat.

Špion na sobě nedal znát bolest, kterou mu hlas působil: "Poslouchám."

"Zde ve měste je jeden dům a v něm je šperk. Ten šperk mi přineste a já vám ho vyvážím drahými kameny." Sukuba již mluvila téměř normálně. Jen ty sykavky zůstaly ostřejší.

"Ani oblečená ani neoblečená," vzpoměl si na starou pohádku, "To jsem zvědav, jestli má za zády dárek nedárek." Šibeniční humor byl jeho společníkem už dlouhá léta a i teď dokázal vrátit jeho myšlenky k nepříjemné situaci.

"Co si přeješ, ó líbezná?" přecedil mezi zuby. Z jeho slov odkapával sarkazmus.

"Sukuba, to mi ještě scházelo..." pomyslel si a nebyl daleko od pravdy.

Mezitím se žena oblých tvarů blížila stále víc a víc. Na malý okamžik bylo její tělo osvíceno kuželem světla, které sem proudilo z chodby skrze rozpadlé a částečně ztrouchnivělé dveře.

Špión si všiml, že démon v ženské podobě je oděn jen do jemné rybářské sítě.

"Nemusíte se mě bát, nepřišla jsem vám ublížit," místo chrčivého stařeckého hlasu zněl kajutou líbezný soprán. Jen trénink dovoloval špionovi zůstat netečný.

"Mám pro vás nabídku. Potřebuji člověka vašich schopností."

Špion cítil, jak každé slovo vlévá krev do míst, která se mu léty odříkání podařilo téměř umrtvit. Jeho tělo zažívalo neskutečná muka, mozek však zůstával klidným díky Eunuchově mantře, kterou si v duchu opakoval.

Dalekohled již opouštěl jeho prsty, když tu se zachytil o okraj košile. Celá léta strávená výcvikem, a nakonec i bohatou praxí, byla zmařena naprosto banální chybou. "Zatracenej hadr" zněla myšlenka, která provázela letící kus námořnického vybavení na jeho nezastavitelné cestě k zemi, mimo hlavní cíl. Dalekohled dopadl hlučně na zem, a zvolna se dokutálel až k onomu vetřelci. "Stará dobrá práce. Dnešní kus by se možná rozpadl už za letu", myšlenky obou se na chvíli okamžiku setkaly.

I přes zhrbenou postavu se vetřelec pohyboval neskutečně rychle. Letící dýce se vyhnul hlubokým předklonem, odrazil se a skokem se dostal doprostřed kajuty. Špión znehybněl a poslouchal. Vedle truhly nahmatal zapomenutý dalekohled a mrštil ho směrem, ze kterého slyšel sípavý nádech.

Vycítil na shrbené postavě cosi podezřelého. Věřil své intuici, díky které se dostal již z několika nebezpečných situací. Proto nebádal nad tím, co se mu na nezvaném návštěvníkovi nelíbí a okamžitě vrhnul po vetřelci jednu ze svých otrávených dýk.

To musí být nějaká mýlka, pomyslel si. Všichni, kdo ho znali pod tímto jménem, už dávno nežijí. Sám každý případ osobně kontroloval. Na koho mohl zapomenout? Nebo snad nebyl ve své opatrnosti důkladný?

Navyklý nedůvěřovat všemu a všem, zhasl a schoval se za truhlu v rohu. V každém rukávu měl otrávenou dýku. Nezval nikoho dál, věděl, že dotyčný vstoupí i bez vyzvání.

Po dalším zaklepání se dveře otevřely a pustily dovnitř trochu šera. Černý stín shrbené postavy udělal krok kupředu.

Ve svém rozjímání byl zanořen tak hluboko, že si nevšiml šouravých kroků na chodbě a tak jej následné zabušení na dveře doslova vystřelilo ze slamníku. „Kdo to k čertu… Celá posádka je přece pryč!“, letělo mu hlavou. Zpozorněl. Byl si jist, že za dveřmi kajuty slyší těžké sípavé dýchání. Ozvalo se další zabušení, tentokrát silnější a zvučnější, jako by na dveře někdo tloukl holí. „Pane Harolde, pane Harolde!“ volal stařecký hlas na druhé straně dveří.

V přístavu Bílá skála se měli zastavit jen pro doplnění zásob, hlavně vody, nebyl to žádný z důležitých cílů jeho cesty. Přesto by ale mohl vystoupit a pokusit se získat nějaké informace o zdejších končinách a smýšlení jejich obyvatel. Člověk nikdy neví, co všechno se může vládnímu špiónovi na cestách za rozličnými posláními hodit. Jeho prozřetelnost už mu kolikrát zachránila krk v nejrůznějších situacích.
A navíc mu lodní suchary už lezly pěkně krkem.

Prohrábl si své strniště a pozorně naslouchal zvukům na palubě lodi.

Osudy jednotlivých členů posádky mu mohly být lhostejné, ale stejně jako panovník plující na lodi poháněné silou otroků, potřeboval je jako celek.

Jediný, kdo na lodi měl veselou náladu, se schovával v podpalubí. Záměrně, neboť nechtěl vystupovat a nechtěl ani být spatřen. Věděl, že tu nenajde to, co hledá a co ho přivedlo na moře.

Šedavou nehybnost přístavu neprotrhla ani připlouvající loď. Její plachty visely zplihle a tváře námořníků na palubě byly zamračené stejně jako nebe. V očích měli únavu a nehybnost někoho, kdo viděl smrt, neutekl, ale vzal ji za ruku a teď kráčí v jejích stopách.

Ale jak se zdálo, i krysy byly v tento pošmourný den zalezlé kdesi v dírách a kanálech.

Po starém ztrouchnivělém molu se pomalu vláčel opelichaný pes a vyhlížel sebemenší pohyb, který by mohl patřit jeho příští kořisti. Jelikož už nežral několik dnů, byl by rád i za malou krysu, jež se zde obvykle proháněly, jako by jim patřil celý přístav.

Již týden zakrývaly oblohu husté mraky. Lezavé šero bylo natolik nepříjemné, že kdo mohl, nevycházel ven.