Nechápala, co se stalo a proč přežila.

Pomalu se zvedla. Na mnoha místech jí praskly strupy a vyvalil se hnis. Šok z palčivé bolesti ji srazil na kolena. Chvíli kontrolovala svůj dech a pak se znovu zvedla. Bolest se vrátila, ale tentokrát ji překonala. Rozhlédla se po svých věcech a zjistila, že kromě náhrdelníku, který ji připekl ke kůži, jí zůstaly jen její zbraně, zčernalé ohněm a pokryté vrstvou šedého prachu.

S mečem místo hole a nahá se vydala na další cestu pod zamračeným nebem. Potřebovala vodu a jídlo a do nejbližšího zdroje obojího bylo ještě daleko. A pokud jí bude hledat její zachránce, pokud jí vůbec bude hledat, tak ji může jen těžko přehlédnout.

___________________________

Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když se Dlouhánka probrala zpět k vědomí.

Rukama zapátrala po písku okolo sebe a opatrně se převalila na břicho. Spalující bolest ji na krátký okamžik zcela ochromila a vzápětí donutila vykřiknout. Její kůže byla pokraty drobnnými, ale četnými strupy a popílkem smíseným s jemným pouštním pískem.

Konečně otevřela oči a podívala se po okolí.
Ležela v kruhu již ztuhlé skelné taveniny, ve které se povalovalo několik kostřiček...

Oheň v Haroldových žilách pohasl. Jen tak trochu doutnal, připraven se probudit. Jeho nositel vykročil dále, přístav byl temný a prázdný, jen z některých rozsvícených oken hospod se ozývalo veselí pozdních hostí. Nevěděl, zda nedělá chybu, rozum mu velel pokračovat dále a co nejrychleji ukončit svůj úkol, avšak jeho instinkt mu radil vyzkoušet nově nabité dovenodnosti dříve, než je bude nucen použít. Přetáhl si kapucu přes vlasy, zachumlal se do pláště tak, že byly stěží vidět oči, a vešel do jedné z námořnických putyk.

Drobný hlodavec nakrčil čenich a vyrazil kupředu.
Korálkové oči upřené směrem k Haroldovi, který byl nyní více než bohem. Bylo nutné se mu přiblížit. Stanout v jeho stínu!
Myšlenky, tak cizí a nekrysí, teď naplňovaly celou podstatu toho nebohého tvora. Bylo nesnesitelné prodlévat tak daleko, ale každý krok blíž byl jako bodnutí rozpáleným nožem...
Harold znovu rozkázal a krysa konečně dorazila skoro až k němu - pud sebezáchovy zlomený lépe než vytrvalým mučením. Oči byly prosty běžné hlodavčí zvědavosti a roztomilosti - nyní se za nimi prostíral nezměrný oceán šílenství.
Další krok a...

...víc už krysa nevydržela a padla k zemi v křeči s vyděšeným pištěním. Z tlamičky se jí řinula krev a z těla rychle prchal život.

Ze tmy vykoukla dvě zvědavá očka a zase se schovala.

Harold cítil, že tak to nemělo být, ale nezlobil se. Věděl, ale že získanou moc musí nejprve ovládnout a pak použít. Chvíli stál a cítil oheň, který mu koloval v žilách. Svět kolem něj zesvětlal. Ne tolik jako za současných podmračených dní, ale přesto naprosto zřetelně viděl vše kolem sebe. Nebo spíše vnímal, neboť se přistihl, že některé překážky se pro něj staly průhledné. Takhle viděl i krysu, schovanou v kanále pod blízkým barákem. Tentokrát nešeptal, jen v duchu pohlédl do krysích očí a rozkázal.

Harold pokračoval směrem k přístavu. Byla tma. Černá, magická tma, občas podtržená zábleskem pouličních lamp. Vždycky když minul jeden z těch kuželů světla, které lemovaly dlážděnou ulici, napadlo ho, že za chvíli vstoupí do tmy ještě temnější a mocnější než předtím. Tma. Kousek světla. A zase tma. Děsivá temnota, nad kterou nemá vládu žádný z živých tvorů. Jako černá a bílá, jako život a smrt. Čím ostřeji vnímáš jedno, tím více se druhého bojíš, přemítal, když kráčel po kluzkých kostkách směřujících k špinavému přístavišti.
Přes nohu mu přeběhl potkan. Jindy by se otřásl hnusem, ale dnes nastala zvláštní věc - Zastavil se a pohlédl směrem do míst, kam myší zbloudilec odcupital. Zmocnil se ho pocit náhlé euforie. Jako tenkrát, na Tháru, když okusil iniciační dávku. První přijímání, usmál se nostalgicky. Jeho kalich byl tenkrát sladký, tak sladký! A teď? Stejné pocity, stejné vzrušení a podivná řeč smyslů. Jako by čas najednou nabral opačný směr, jako by vítr ustal a kapky deště nedopadly na zem, tak si připadal. Prožíval vzácnost okamžiku.
Černá hmota, kterou mu zanechala succuba, mezitím sama vklouzla do Haroldovy dlaně. Dotýkal se jí a hladil, aniž by nad tím nějak přemýšel, automaticky přijal onen podivný kus inferna, jenž mu pomalu vplouval pod kůži a rozpustil se v jeho krvi. Věděl, že udělá něco neočekávaného. Nadechl se a zašeptal do tmy: "Myšáku?"

Byla tma, a tak si podivné bytosti nemohla pořádně prohlédnout. Nicméně nevypadaly jako nic, co kdy viděla, pouštní surriky byly přibližně stejně velké, ale měly všude kromě křídel srst, tato zvířata - byla-li to vůbec zvířata - byla úplně holá a jejich kůže se v téměř dokonalé tmě nepatrně leskla.
Mířila dýkou na nejbližší z nich. Zdálo se jí, že vydává podivné zvuky na hranici slyšitelnosti, ale ona nechtěla promeškat dokonalou chvíli k útoku. Vyhnula se místu, kde tušila netvorovy ruce a mávla dýkou směrem k jeho trupu.
Poslední, co si z té noci pamatovala, bylo podivné modré jiskření, které ji celou obalilo a vypnulo nejdřív její tělo a pak i mozek.

"Taky dobře," napadlo ji. Konečně ta bolest odejde a bude konec pronásledování.
Jenže vzdát se bez boje nebyl její styl. U pasu nahmatala dýku - již dávno tupou a zašlou nevhodným používáním - dá těm mrchožroutům co proto, než naposled vydechne.
"Pomodlete se, parchanti!" ucedila mez zuby a převalila se na bok, aby lépe viděla a... její oči se střetly s pohledem, který nepatřil do tohoto světa.

Šla, ke konci spíše klopýtala temnou nocí, co nejdéle to šlo. Věděla, že je to marné, ještě nebyla ani v půli cesty, přesto však vyhlížela, zda neuvidí svělta města. Když vysílením padla, zůstala ležet. Krátce se pomodlila, ale moc nevěřila, že jí to pomůže. Copak někdo bude dávat tomu, kdo jen bere?

V polospánku slyšela pleskání kožnatých křídel nad sebou.

-------

Temné mraky se držely i nad pouští a lákaly dobrodruhy, aby se jí pokusili přejít. Pokud zapomněli, že krvavé slunce není jediným nebezpečím, přidali svoje kosti ke svým předchůdcům.

Dlouhánka litovala, že zvolila tuto cestu. Měla raději uprchnout do hor. Podle rady zkušených poutníků sebou vzala několik mul a každou noc jednu zabila kousek od tábora jako oběť nočním predátorům. Jenže předešlé noci napadli její ležení a ji zachránil jen útěk. Až pozdě si všimla, že jedna z mul barvila.

"Zatracená Temná strana světa," procedil mezi zuby a zalitoval, že už skončil s kouřením. Teď by se cigárko sakra hodilo. Ve srovnání s démony je rakovina přeci jen docela neškodná.
Jen ze zvyku ještě prohrabal kapsy - co kdyby náhodou - a narazil na malý balíček ve voskovaném papíře. Kontraband, který ho přivedl na tu zatracenou loď... Při té zběsilosti se Sukubou na něj úplně zapomněl.

Měl by zavolat kurýrovi, že se zdrží. Snad z troho nebudou problémy...

Z pohledu, který na něj vrhla, bylo jasné, že něco takového neočekávala.
"Já jsem tady ten, kdo tě má v hrsti, člověče! Nebudeš si diktovat podmínky!" zasyčela na něj.
Harold se hrdelně zasmál. Je v úzkých! "Nemám žádnou motivaci tvůj úkol splnit. Chceš šperk, dej mi srdce. Jednoduché."

Souhlasila až příliš rychle, říkal si později, když se vydal zahalen v plášti na cestu do města a v hlavě si promítal poslední události. Otočila se, odkudsi vyňala podivnou dýku a pak už byly slyšet jen nechutné mlaskavé zvuky. Kus masa, který mu podala, byl černý a podivně porézní. Ale ačkoliv byl od sukubina těla oddělen, stále jemně pulzoval. Aspoň měl důkaz, že mu nedala ledvinu.

"To ti může být jedno," zasyčela Sukuba zlostně, "pokud nechceš drahé kameny, můžeš mít za práci jinou odměnu. A pokud se bojíš, tak tu nemám, co pohledávat. Zvěsti o tobě byly zřejmě přehnané."

"Proč si pro něj nedojdeš sama?" zasmál se špion, "když jsi taková šikovná, neměl by to pro tebe být žádný problém."

Sukuba se zarazila na odchodu: "Není snadné ho získat. Jinak bych nešla za tebou. Hlídají ho bojové kněžky a nad nimi já moc nemám."

Tak se to tedy má, pomyslel si špion, démonce jsou její kouzla na nic. Ale co tady dělají bojové kněžky? Tohle riziko by měl prozkoumat. Zejména, když je sukuba poněkud bezradná...

"Dobře, přinesu ti ten šperk. Ale jako odměnu budu chtít kus tvého srdce. Předem!"

Nevěřil vlastním uším.

"Cožpak jsem nějaký zlodějíček?!? Myslíš se se kodrcám na téhle bárce jen proto, abych tady skončil u tak prostoduchých pochůzek."

Ta chvíle kdy už spolu nebojovali mu stačila na to, aby si ji pořádně prohlédl. Atraktivní zevnějšek přešel díky svému výcviku a soustředil se na věci, které by mu pomohly uhádnout kdo tu v jejím případě tahá za nitky. Tomu, že její hlavní motivací je pouhý šperk, nevěřil ani minutu - leda že by (stejně jako sukuba) měl i další přednosti kromě svého lesku.

"Já mám zájem o jiné věci než peníze, proto tu nejsem. Já chci informace a pokud bych měl o nějakém obchodu vůbec začít jednat, tak chci pár informací už předem."

Rozhodle se hrát vabank a trochu si ji proklepnout.

"Takže. Hned zkraje chci vědět pro koho pracuješ?"

"Vím, co umíte, a vím, pro koho pracujete, takže nebudeme chodit kolem horké kaše." Démonická podmanivost v hlase byla tam tam. Vystřídaly ho ostré sykavky a tón, kterým by se dalo tetovat.

Špion na sobě nedal znát bolest, kterou mu hlas působil: "Poslouchám."

"Zde ve měste je jeden dům a v něm je šperk. Ten šperk mi přineste a já vám ho vyvážím drahými kameny." Sukuba již mluvila téměř normálně. Jen ty sykavky zůstaly ostřejší.

"Ani oblečená ani neoblečená," vzpoměl si na starou pohádku, "To jsem zvědav, jestli má za zády dárek nedárek." Šibeniční humor byl jeho společníkem už dlouhá léta a i teď dokázal vrátit jeho myšlenky k nepříjemné situaci.

"Co si přeješ, ó líbezná?" přecedil mezi zuby. Z jeho slov odkapával sarkazmus.

"Sukuba, to mi ještě scházelo..." pomyslel si a nebyl daleko od pravdy.

Mezitím se žena oblých tvarů blížila stále víc a víc. Na malý okamžik bylo její tělo osvíceno kuželem světla, které sem proudilo z chodby skrze rozpadlé a částečně ztrouchnivělé dveře.

Špión si všiml, že démon v ženské podobě je oděn jen do jemné rybářské sítě.

"Nemusíte se mě bát, nepřišla jsem vám ublížit," místo chrčivého stařeckého hlasu zněl kajutou líbezný soprán. Jen trénink dovoloval špionovi zůstat netečný.

"Mám pro vás nabídku. Potřebuji člověka vašich schopností."

Špion cítil, jak každé slovo vlévá krev do míst, která se mu léty odříkání podařilo téměř umrtvit. Jeho tělo zažívalo neskutečná muka, mozek však zůstával klidným díky Eunuchově mantře, kterou si v duchu opakoval.

Dalekohled již opouštěl jeho prsty, když tu se zachytil o okraj košile. Celá léta strávená výcvikem, a nakonec i bohatou praxí, byla zmařena naprosto banální chybou. "Zatracenej hadr" zněla myšlenka, která provázela letící kus námořnického vybavení na jeho nezastavitelné cestě k zemi, mimo hlavní cíl. Dalekohled dopadl hlučně na zem, a zvolna se dokutálel až k onomu vetřelci. "Stará dobrá práce. Dnešní kus by se možná rozpadl už za letu", myšlenky obou se na chvíli okamžiku setkaly.

I přes zhrbenou postavu se vetřelec pohyboval neskutečně rychle. Letící dýce se vyhnul hlubokým předklonem, odrazil se a skokem se dostal doprostřed kajuty. Špión znehybněl a poslouchal. Vedle truhly nahmatal zapomenutý dalekohled a mrštil ho směrem, ze kterého slyšel sípavý nádech.