NAZEMIDAN: No prolíná se tu vlastně dvojí diskuse. První o tom, jaké postoje považujeme za přirozené a druhá o tom, čemu se říká "existencialismus".

Pokud jde o tu druhou - Buber se za existencialistu afaik neoznačoval ani sám, ani tak označován běžně nebývá jinými (nanejvýš se imho mluví o nějaké ovlivněnosti existencialismem, v nějakém období). (Bohužel neznám Šestova, to může být zčásti kořen nedorozumění.) Pokud nabízíš takovou definici existencialismu, podle které by byli existencialisty pomalu všichni křesťané, tak budiž, můžeme na to pro tuto diskusi přistoupit, ale je to - pokud vím - prostě dost nestandardní.
Nicméně beru na vědomí, že chápeš existencialismus podstatně šířeji než já.

Pokud jde o první ze zmiňovaných prolínajících se diskusí - vysvětloval jsem níže, že pocity chápu v takových formulacích dost široce. Ale jak bys tedy Ty nazval to, čím je dlužno se řídit, když rozum nestačí? (Že pocity jsou rozmanité je jistě pravda, jako jsou rozmanitá existenciální zorientování a jako jsou rozmanitá třeba náboženství. Říkal jsem, že při tom hledání souladu se sebou a s vesmírem/bytím se nakonec podle mě řídíme/musíme řídit pocity (i tam kde se rozhoduje mezi způsoby užívání rozumu). Čím se podle Tebe řídí existencialista?

Ještě obecně k tomu mému chápání existencialismu - já samozřejmě nepopírám, že to, že něco je a že jsme my a tak, je po nějaký stránce děsivý, ale kdybych to měl charakterisovat jednim slovem, tak bych řek třeba, že je to zázračný, ne že je to absurdní, pročež se nepovažuju za existencialistu.

CICHLASOMA 19:42:37 3. 8. 2014: „To, že je potřeba se řídit pocity … mi rozhodně nepřijde nějak tragický, heroický, zoufalý nebo dokonce absurdní.“

…S výrokem „je třeba se řídit pocity“ za prvé nesouhlasím, za druhé si pak myslím, že by s ním asi nesouhlasila velká část existencialistů. Tedy alespoň ti, co si uvědomují, že člověk je v oblasti pocitů značně rozkročen, že pocity míváme různé a velmi často protichůdné. Pro někoho by „řídit se pocity“ mohlo znamenat „nechat se řídit svými pudy“, případně touhami po majetku, moci, poctách, ženských (tedy u heterosexuálních chlapů). To by nejspíš opravdu nebylo vůbec heroické, zato by to podle mne bylo zoufale tragické.

CICHLASOMA 19:42:37 3. 8. 2014: „Nemyslím si, že existují nějaká jasná pravidla správnosti či dobrosti.“

…S tím souhlasím a jistě je to i postoj mnohých existencialistů. Dovoluji si jen podotknout, že neexistence (digitalizovatelným jazykem formulovatelných) pravidel správnosti či dobrosti neimplikuje neexistenci správnosti či dobrosti samotné.

CICHLASOMA 9:43:01 3. 8. 2014: „Vypadá to, jako by existencialisté předpokládali, že by rozhodování neotřesitelně rozumově zdůvodnitelné být "mělo". A to, že není, je pro ně skandální.“

…Já to takto nevidím. Ano, existencialisté pociťují jakýsi diskomfort z toho, co jest. Možná i z toho, že je něco jinak, než by být „mělo“. Ale to něco nejspíš nebude „neotřesitelnost rozumových důvodů“. (Nějaká neotřesitelnost by to možná být mohla, ale proč zrovna neotřesitelnost rozumu? Po ní volá málokdo z rozumných. A existencialisté bývají (i) rozumní.)

Když už jsem ale napsal, s jakými charakteristikami existencialismu se neztotožňuji, měl bych asi sám i nějakou charakteristiku nabídnout. Nuže: Existencialista by mohl být možná filosof, který se snaží být k sobě poctivý. Tato snaha jej vede k náhledu, že jeho existence je otřesitelná, nedokonalá, že není jasně a zřetelně dáno, jak s ní má nakládat. (Ta otřesitelnost, nedokonalost a nezřetelnost užití se netýká jeho rozumu ani rozumu obecně, ale jeho existence – jeho samého, chceme-li.) To je ku podivu pojetí lidské situace, jež se dost podobá popisu člověka v judaismu a v křesťanství. Tam je člověk „hříšný“, a, nebýt ve vztahu s Bohem, mohl by si jen zoufat. Mnozí existencialisté si také opravdu zoufali či zoufají. Ale všichni myslím ne. Někteří jsou judaisté (M. Buber) nebo křesťané (L. Šestov). A ti mají zoufání zakázáno, neb jde o hřích. (A to dokonce o podobně závažný, jako je pýcha.)

CICHLASOMA: ("...pocit absurdity celkový situace (kterEJ imho vzniká,...")

NAZEMIDAN: No jde mi o to, že to, že postoje a volby neumíme neotřesitelně a universálně (rozumově) zdůvodnit lze chápat/pociťovat třeba i vůbec jako podmínku toho, aby život byl dobrodružný, zajímavý, aby byla možná opravdová tvorba, prostě skoro jako podmínku přitakání životu/bytí v čase jako takovým.
Takhle např. ten Nietzsche chápe racionálně-morální metafysiku jako nihilistický znehodnocení života (k němuž patří perspektivnost).
Já když jsem psal, že se rozhodně nepovažuju za existencialistu, šlo mi o to, že beru jako samozřejmou věc, že se nedostanu za to, co se mi jeví a že nemohu zdůvodnit, že a proč se mi něco jeví tak a tak, jakož i to, že se často je potřeba řídit těžko uchopitelnými pocity. A nemyslím si, že existují nějaká jasná pravidla správnosti či dobrosti a myslím si, že většinou existuje mnoho dobrých cest a perspektiv. To, že je potřeba se řídit pocity a hledat soulad se sebou a vesmírem nebo čim přesně v týhle oblasti mi rozhodně nepřijde nějak tragický, heroický, zoufalý nebo dokonce absurdní, ale vlastně krásný (možná mj. proto, že mám za to, že ho nacházet lze). (Tragický, zoufalý apod. mi samozřejmě můžou připadat jednotlivý situace.)
A prostě jak já jsem poznal usus slova "existencialismus", tam kde neni pocit absurdity celkový situace (která imho vzniká, když tu situaci poměřujeme jakýmsi vlastně podivným ideálem), tam imho neni existencialismu. Ale to je jen terminologická záležitost.

Ad dodatek ve výměru existenciálního prožívání: Uznávám, že na tom dodatku o „prožívání určitým způsobem“ může něco být. Mě osobně ale to existenciální prožívání nedostatečnosti rozumu přijde dost logické, takže mě samotného by připojení takového dodatku nenapadlo. Logické mi přijde to, že existencialista na některé otázky nemůže případnému examinátorovi ani dát dostatečně obecnou, jednoznačnou a vždyplatnou odpověď (to by si musel za svou modlu zvolit tu digitalizaci), ani ony otázky či examinátora samotného povýšeně přehlížet (to by zase musel jako modlu vzývat svou (?) vůli. Jestli se to vždy nutně musí jevit jako absurdní, těžko snesitelné, skandální či jinaké, než „by to být mělo“, to nevím. Mě osobně tedy přijdou mnohé jiné filosofické systémy o dost nesnesitelnější a absurdnější. Třeba mechanistický materialismus, determinismus, různé světonázory akcentující třídní boj, bigotnost a podobné potlačování různých dimenzí života, ale i zbytnělá relativizace, jež vše nivelizuje a problematizuje tak i ty hodnoty, jež bychom po mém soudu problematizovat nemuseli.
Ad příslušnost či afinita k existencialismu konkrétních osobností: Nejsem určitě obeznámen s Nietzschem tak dobře, abych si troufl spekulovat o jeho blízkosti k existencialismu. Ale za filosofy určitým způsobem nakročené k existencialismu považuji Augustina z Hippa (zejména pro jeho větu „Si comprehendis, non est Deus“ (Když si myslíš, že chápeš, není v tom již Bůh (není už pro Něj místo))), Pavla z Tarsu (pro postoj „pokud to nepohoršuje, dělej, co chceš“ (tedy že konkrétní filosofický systém nebo podrobná náboženská pravidla nejsou věci až tak důležité)) a dokonce i Platóna (snad proto, že se vyhnul závazným a svazujícím definicím klíčových pojmů „idea“ i „úsia“).

Ano, matematika do třídy digitalizovatelného myšlené zcela jistě patří. Nedávno jsem znovu četl Rozpravy s geometrií od P. Vopěnky a uvědomil jsem si, jak nepřirozená je v geometrii představa ztotožňující třeba úsečku (jeden objekt související se dvěma koncovými body a s ideou přímosti) s množinou jejích bodů (jichž je nekonečně mnoho, a dokonce nespočetně). Matematika je racionální a myšlení jejích entit nám není dostupné jinak než jako představy jasně vydělitelných (definovatelných) elementů, jichž se do našeho rozumu vejde toliko spočetný počet.
Co se týká etického apelu, že něco nemáme vědět: V mládí by mne taková formulace možná až pohoršila, ale čím jsem starší, tím více mám pocit, že to tak může být.

NAZEMIDAN: Vcelku pěkně řečeno.
Jedním z typických znaků existencialismu podle mne může být vzpírání se absolutní podřízenosti diktátu logiky a/nebo litery.
Jako čtenář Šestova musím souhlasit (a vedle logiky bych doplnil třeba matematiku). Jako realista uznávající (ač nadšen z ní nejsoucí) transcendentálnost principu sporu bych spíše možná zmínil možnost etického apelu "nesmíme vědět, zda je princip sporu univerzálně platný, ač takový být může".

CICHLASOMA:
Díky za sdělení názorů, nevím, jestli se k reakci na ně dostanu dnes (zítra na týden odjíždím), pokud ne, tak za týden určitě.
Jinak ohledně tvé "definice" existencialisty, z větší části bych s tím asi souhlasil. Za sebe bych možná doplnil/změnil to (ale vím, že to je do značné míry úprava plynoucí z mých vlastních úvah, než z nějaké historické analýzy skutečných existencialistů), že to, že existencialista nemá pro svá přesvědčení a hodnocení absolutní rozumový fundament, není důsledkem nějaké jeho noetické skepse, ale třeba důsledkem toho, že nepovažuje za dobré takový fundament mít, popř. usilovat o něj, třeba z nějakých etických či protoetických důvodů. Pro existencialistu je pojmová dvojice vůle-dobro jaksi důležitější a základnější než dvojice rozum-pravda.
(u mne osobně zakládá přítomnost jakési "existencialistické vrstvy" ve mne - resp. takto to alespoň u sebe interpretuji - určitý ultrazákladní prožitek či zakoušení jakéhosi "základního sobectví", resp. něčeho, co jako sobectví intepretuju. Ale vím, že v kontextu historického existencialismu a jeho klasických představitelů bych byl v tomto asi ojedinělý)

MAFTIK: tak jeste k tomu principu sporu:

- otazka, zda princip sporu "vzdy plati" je pro me beznadejne mnohoznacna, nijak jasne ji nerozumim.

- myslim, ze proste princip sporu clovek uplatnuje jen pri velmi specifickym zachazeni s pozornosti. mame proste schopnost (netvrdim, ze vrozenou) postulovat a fixovat jednoznacna a hotova "fakta" a konstruovat jejich bezrosporne soustavy.

- mame napriklad i schopnost vnimat svet (prip. nejakou situaci ci oblast) jako neustale se transformojici pole sil, napeti, intensit a v tomto poli se v kontaktu s nejruznejsimi silami pohybovat a promenovat. (muzem to uplatnovat treba, kdyz se ponorime do nejake hudby, do sjizdeni divoke reky, ba i do nejake komunikace, lze tak nakonec asi vnimat i cely zivot). vubec nam pritom typicky neprijde na mysl hledat nejaka pevna "fakta", neco, co je "presne tak" a ne jinak a ne opacne - vse je mnohoznacne a hlavne se vse furt meni. kdyz nas z nejakeho duvodu napadne zkusit smysl te situace ci deni narvat do nejakych jednoznacnych faktu, u kterych plati, ze jejich opak faktem neni, asi se nam to nejak podari, byt tato aktivita bude z hlediska puvodniho pristupu neprirozena, krkolomna, mozna absurdni, mozna komicka. z hlediska zite zkusenosti maji v podstate zenonovy paradoxy pravdu - prevadet nektere procesy na bezrozporne soustavy faktů je jednak proste strasne umele a ma to spornou uzitecnost, jednak to situaci uz zhusta zmeni, uz ji pak vnimame jinak, kdyz ji na ta fakte prevedeme. kdyz se sami promenujeme mezi promenlivymi intensitami, tak proste nefungujeme v rezimu jednoznacych faktů (ale v rezimu meneni se).

- v beznym zivote a v bezny reci mame jiste v mnoha vecech k necemu jako k "principu sporu" nabehy, ale neuplatnujeme ho vzdy a na vse, krom vyse zminenejch oblasti a modů zivota se skutecne proste jsme (alespon nekteri) schopni smirit stim, ze se nekomu treba zaroven chce a zaroven nechce nekam jit (jak uz jsme se o tom, myslim, uz kdysi bavili). kdyz nekdo z nejakeho duvodu dostane chut prevest to na bezrospornou soustavu faktů, pri trose odhodlanosti se mu to nejak asi podari, opet je ale otazka, jestli pak uz nebude nebude situaci rozumet proste jinak, nez kdyz predtim on sam (nebo nekdo jiny) neuplatnoval rozumeni pomoci bezrozpornych soustav faktů, ale jiné.

- jak receno, konstruovat ruzna "fakta" a "jsoucna" je jedna z nasich schopnosti, jeden ze zpusobu prace s pozornosti. pokud budeme rikat "jsoucna" jen tomu, co vykonstruujeme pomoci cíleně bezrozporné kladení pravd, pak jiste bde princi sporu platit prfo vsechna "jsoucna".

- ale jeste jedna vec, tak trochu "na obranu" principu sporu - mysleni, ktere hleda fakta a jejich bezrosporne soustavy, jeste jiste nemusi *jenom* proto vylucovat, ze by clovek mohl byt prejety parnim valcem a zaroven skotocit opodal (jak jsme se o tom take pred casem bavili), ze by jezis mohl byt zaroven buh a clovek, ze by o bohu neslo rict ani ze je, ani ze neni apod. (natoz aby muselo odmitat bozi schopnost menit minulost.) - vsechna takova odmitani nevychazeji ze samotneho principu sporu, ale jeste z nejakych dalsich predpokladu. jsme zvykli nebo z nejakého duvodu presvedceni, ze clovek je v jedne chvili jen na jednom miste, nekteri jsou presvedceni, ze bytosti maji svou "podstatu" a to jen jednu, nekteri jsou presvedceni, ze vsechno musi bud byt, nebo nebyt atd. vsechny ty nastinene eventuality by cíleně bezrozporné mysleni mohlo krasne prijmout, kdyby dotycny zmenil urcita sva presvedceni, pripadne definice pojmů a termínů. (v beznem mysleni mimo axiomaticky system, kdy nemame pojmy jasne definovane, rozhodujeme o tom, co je v rozporu a co ne, casto tak nejak pocitem.)

MAFTIK: Podle mne je rozum tam, kde je akt reflexe (jehož "následkem" je právě vědomí. (Začnu odpovídat na tohle, ale postupně okomentuju i jiný věci, který jsi psal; nečlením to ale, protože často mluvím k více věcem, o nichž jsi psal najednou.)

No, původně jsi říkal, že rozum je i tam, kde není uchopování v obecných pojmech a posuzování dle obecných principů, kdežto reflexe je až tam, kde něco takového aspoň začíná.
Ale budiž, beru za bernou minci to, co píšeš teď. Jenže popravdě tomu nerozumím - čemu teď říkáš "reflexe"? A mám podezření, jestli neříkáme každý něčemu jinému "vědomí". Jsme si podle Tebe pocitu vědomi, resp. pociťujeme ho, i když zrovna nepoužíváme rozum?
Já, jak jsem víceméně už říkal, používám slovo "vědomí" v tom širokém smyslu, v jakém lze říci třeba, že někdo z bezvědomí či bezesného spánku přichází k vědomí, zkrátka uvědomování si čehokoli, ale právě často předrozumovým a předreflexivním způsobem. Prostě "jsem při vědomí", "vím o sobě", "jsem při sobě". To imho vždy znamená, že vnímám (ne nutně smyslově, přinejmenším chápeme-li smysly tak nějak "konvenčně") nějaké dění, resp. "plynutí času". Nemusím ani aktivně na něco určitého zaměřovat svou pozornost. Ale tuto možnost mám, bez ní bych možná ani nemohl pasivně vnímat. Mezi tímhle svobodným upínáním pozornosti na něco (resp. myšlením, kterého je tohle součástí) a jednáním nevidím nepřeklenutelnou propast - myšlení je vlastně taky jednání v určité oblasti, a naopak jednání lze celkem vidět jako "myšlení jinými prostředky" (a v další oblasti). Obojí je jakési experimentování. Během myšlení i během jednání se rozhoduju, jakou cestou se dát, to je v zárodku obsaženo už v každém ovládáním své pozornosti.
No a toto aktivní zaměřování pozornosti má mnoho typů a mnoho různých typů "předmětů". Navíc je toto aktivní zaměřování se složitě propleteno s pasivním přijímáním přicházejících obsahů vědomí, někdy je i hranice mezi aktivním a pasivním nezřetelná.
Lidé zpravidla se svou pozorností jsou zvyklí zacházet určitým způsobem, zaměřovat se na určité typy útvarů atd., a tak prostě v životě určitým způsobem "fungovat". Ten navyklý způsob závisí pochopitelně hodně i na tradici, resp. prostě na tom, co se člověk naučil či co si oblíbil. (Různé podoby vědy i filosofie vesměs považují za relevantní jen některé typy intencionálních aktů a ostatní nějak "zamlouvají", případně jich dotyční vědci a filosofové za běžných okolností nejsou schopni (taková omezení ale pochopitelně mají i lidé, kteří se vědě ani filosofii aktivně nevěnují).)
Psal jsem, že Heideggerovo pozdní myšlení se v lecčem podobá spíš básnění než většině toho, čemu říkáme v evropských dějinách "filosofie" - Heidegger objevuje nové způsoby (ne)zaměřování pozornosti a korelativně nové tváře světa. Totéž lze říct i o některých tzv. "poststrukturalistech" a právě oni spolu s Heideggerem mimochodem používají často slovo "myšlení" pro označení duševních pochodů hodně odlišných od myšlení po způsobu vědecké či metafysické racionality. (Ale já na tom užívání slova "myšlení", které jsem minule naznačoval, nijak nelpím; jen se někdy těžko hledá vhodnější slovo.)
Ale k věci - pokud nahlédneme, případně si vyzkoušíme, že racionálně-metafysické myšlení je prostě jeden ze způsobů zacházení s pozorností, je otázka, podle čeho se rozhodovat, zda se s nějakou situací, ba v posledku i se základní situací bytí na světě, vyrovnávat přednostně pomocí této racionálně-metafysické práce s pozorností, nebo pomocí jiné práce s ní. Pokud nám ta otázka opravdu vyvstane, už nám nebude jako samozřejmá připadat odpověď, že rozhodovat se musíme pomocí onoho myšlení racionálně metafysického typu. Já jsem tu říkal, že nakonec v podstatě nezbude, než podle pocitu - rozhoduje se mezi způsoby našeho bytí a pocity podle mě mají "schopnost" vypovídat o jakémkoli způsobu mého bytí jaksi vcelku, naráz. Samozřejmě ale, že vždy pocity doprovázejí nějaké zahlížení možností (někdy nás tlačí k zahlédnutí další možnosti).
Mimochodem - když mám z něčeho špatné svědomí, taky bych to charakterisoval jako pocit. Ty ne?
A pokud jde o tu universalitu pocitů a rozumu - pardon, omlouvám se, pokud jsem to nějak nějak překroutil (psal jsem to popravdě řečeno popaměti), ale jde mi o to, že když se třeba ve škole naučím nějakým speciálním způsobem uvažovat o světě a o životě (způsobem z ptačí perspektivy náhodným), prostě momentálně vyučovaným ve školách tam, kde se nacházím, může to být naopak třeba pocit, že je to něco umělého, který mě po čase přepadne, co mě může z toho způsobu myšlení vyvést. A myslím prostě, že jako se lze dobírat něčeho řekněme "méně nahodilého" či hlubšího myšlením, lze to i v naslouchání pocitům.

(Ještě teď okrajově poznámka k tomu Aristotelovi, kterého zmiňuješ v souvislosti s 10 kategoriemi (a předtím v souvislosti s tím, že rozum je u člověka to nejvyšší) - u samotného Aristotela je zajímavé, že v podstatě na každém místě, kde přijde na kategorie řeč, jich uvádí jiný počet, nezdá se, že by ve všech spisech měl jednotnou teorii kategorií. (U samotného spisu Kategorie je navíc sporné autorství.) Každopádně Aristotelovo myšlení je vlastně pořád, a podle historiků až do konce, na cestě, není to žádný uzavřený systém, spíš neustálé zkoumání, pozdější aristotelismus bývá mnohem rigidnější.) A další věc je, že když tu mluvíme o rozhodování se, Aristotelés tyto věci řeší ve spisech o etice, které vlastně s jeho metafysikou, fysikou či "psychologií" souvisí jen velmi volně - praktický rozum musí postupovat jinak než teoretický. A nejvyšším cílem u něho při rozhodování se je eudaimonia, tj. něco jako blaženost.)

(K principu sporu později.)

CICHLASOMA: Omlouvám se že odpovídám později, ale snad to tolik nevadí ...
Nejprve odzadu:
říkal jsi, že naše pocity jsou nahodilé a naznačoval, že rozumem by mohlo být možno povznést se k něčemu universálnímu
No, když jsem si to teď zpětně přečetl, tak mi nepřijde, že bych tam psal o tom, že by se rozumem bylo možno povznést k něčemu univerzálnějšímu (ač si to opravdu aspoň do jisté míry myslím), nýbrž jsem psal to, že skrz rozum mám ŠANCI (pouze ji a nic víc) dostat se nad onen "životní proud existenciálního tvaru přijatého v nerozumovém rozhodnutí". Nahodilostí pocitů jsem měl na mysli především to, že člověk je svým narozením prostě vržen do světa, do určitých konkrétních okolností, s určitou konkrétní životní výbavou (přirozené sklony, zděděné vlastnosti atp), a že toto vše je - pravděpodobně - v posledku nahodilé a z toho plyne i ta nahodilost pocitů jednotlivce. Tím nevylučuju jejich možné "scházení", překrývání, napříč kulturami a dějinami.

To rozhodnutí ale není či vůbec nemusí být racionální akt. To je akt svobody, volby.
Souhlasím. Resp., jaký je vlastně přesně vztah mezi rozumem a rozhodovací kapacitou (pokud něco takového existuje), to je pro mne jeden z nejnaléhavějších a nejatraktivnějších filosofických problémů.

Pouhému zahlížení něčeho duševním zrakem já ještě neříkám "rozum" či "racionalita". Tak říkám dedukování (zvláště schválně se podřizující předem poznaným logickým principům), případně "dokazování" určitých tvrzení z určitých principů či axiomů, zacházení s obecnými pokud možno nějak definovanými pojmy. Taková racionálita se více či méně odpoutává od zkušenosti (nemyslím jen od zkušenosti smyslové). Má sklon myslet si, že poznala, pokud možno definitivně, co je nutné, a jaké jsou hranice možného, a tak se zkušenosti uzavírat, zkušenost vměstnávat do předem hotových škatulek a mezí.
Rozumím. Rozumím i tomu, proč vidíš takovou racionalitu jako omezující. Do jisté míry ji vidím jako omezující taky a přínos fenomenologie spatřuji i v tom, že na to v podstatě upozornila. Nyní je zde ve mne pnutí: na jednu stranu si absolutně nedovedu představit, jak by bylo někdy možné odhalit, že např. princip sporu za určitých podmínek neplatí. Ale zatímco Tvůj přístup je spíš ten, že tuto možnost necháváš explicitně a cíleně otevřenou k jejímu prověření budoucím, potenciálně nekonečným proudem zkušenosti, já se od jisté doby k věci snažím přistupovat spíše tak, že řeknu, že my nevíme, jestli (v etickém smyslu) můžeme zkoumat povahu a důsledky principu sporu či jiných principů/axiomů a na věčné věky tak určovat jeho platnost a hranice možného či nemožného (tzn. řeknu, že takový Tomáš Akv. neví, jestli je mu dovoleno se ptát, zda Bůh může či nemůže odestát co se stalo). Princip sporu je, ještě s pár metafyzickými zákony, hodně specifický případ, ale je mi jasné, že právě takovéhle případy jsou úhelné kameny, na nichž se prověřují konkurující filosofické přístupy. Každopádně, (aristotelský) přístup, že zahlédneme-li někde nějaké zdánlivě zcela nové jsoucno, tak už apriorně víme, že bude patřit do jedné z 10ti kategoríí, už jistě nesdílím.
Ještě ale k tomu rozumu. Podle mne je rozum tam, kde je akt reflexe (jehož "následkem" je právě vědomí.

Budeme takovému pohybu mezi náznaky, tušeními, poukazy, nepojmenovatelnými pociťováními říkat "myšlení"? Imho můžeme - myšlení jako nějaký pohyb mezi nejrůznějšími smysluplnostmi, který aspoň zčásti usměrňujeme "ovládáním" své pozornosti.
To je pro mne těžká otázka. Já myslím, že člověk by si měl dát dost pozor, než udělá nějakou "filosofickou revoluci" např. změnou uživání slova, a že by měl nejprve zhodnotit a vzít v úvahu to, jak a proč se na věc dívali myslitelé v minulosti v celé šíři tradice. Pro mne je významem slova myšlení spíše to, co ty označuješ jako vědeckou/metafyzickou racionalitu, je to prostě ta diskurzivní činnost rozumu. Pro to, cos popsal ty, slovo nemám, kdybych měl nějaké rychle "vymyslet", tak bych to asi označil nějak ve smyslu "racionální/vědomé kontaktování reality či fenoménů" - zvlášť proto, že tam uvádíš to "ovládání pozornosti". Nazvat to myšlením ... nevím, ale nejprve bych se podíval do dějin filosofie, jestli/kdo/jak často něco takového někdo slovem myšlení nazýval ...

heidegger: "vse je otevrene" -- _mam_ svobodu. 'autenticky' znamena - jsem si vedom ze stale svobodne volim. Jo? (predtim jsem toto nechapala)

No v podsatě jo. Ale přesto k tomu ještě poznamenám par věcí, ostatně s některejme svejma formulacema v minulym postu o tom nejsem moc spokojenej, měl jsem trochu nutkání to ještě nejak doplňovat, ale pak jsem to prozatim nechal bejt, tak teď...

1) "jsem si vedom ze stale svobodne volim"
No... Ano, ale s tím, že k té autentcké existenci je třeba prožívat nadcházející jako ještě neorozhodnuté, jako něco, o čem spolurozhoduju, vidět, že nevím, co se stane a že já se můžu chovat, jakkoli zvládnu, že neznám žádný předpis, který by to nutně předurčoval a při hledání svých dalších kroků musím jakoby s plným nasazením calýho svýho bytí vyhlížet v neurčitém poli možností, které vše obklopuje, "tu pravou", tu, pro kterou bych se zas celym svym bytím chtěl rozhodnout. (Nestačí teoreticky vědět, že vždy volím, samořejmě.)

2) "_mam_ svobodu"
Tady je potřeba říct, že otázka, jestli svobodu v posledku mám "skutečně", nebo se mi to jen "zdá", se tu vůbec neklade. "To nikoho nezajímá," jsem už skoro chtěl napsat.. :) To je z hlediska mj. fenomenologie prostě podivná, umělá otázka. Tohle je myšlení, pro který je základní půdou vlastní zkušenost, vlastní prožívání. Lze prožívat život tak, že zahlížím neurčité možnosti, nesamozřejmost a nenutnost všeho určitého a zažívám svý vlastní spolurozhodování o nadcházejícím. Nebo ho jde prožívat tak, že považuju dění za nějak nutný, nějaký jednání či smýšlení za samozřejmý a podřizuju se tomu, co je "nutné". Tahle rovina prožívání je pravá skutečnost, za ní nic hlubšího není, dle fenomenologie, když to řeknu stručně.

Ja zpravidla ohledne svobodne vule jsem dost skepticka, nevim co by to mohlo nebo melo byt...

No jak naznačeno, tady nejde o nějaké spekulativní metafysické tvrzení o "sktyté podstatě". Tady jde o zkušenost vlastního hledání cesty dál z otevřenejch možností oproti zkušenosti neproblematického postupování tak, jak "se" to dělá.


pripada mi ze jsme totalne nebo skoro totalne determinovani (vesmir jako dlouha chemicka reakce ktera se proste provadi a provadi, cely to pada a pada kauzalni gravitaci takovou jako)

A jak jsi na to přišla, resp. proč si tohle vidění světa volíš? Fakt je, že se můžem prožívat volení, nebo prožívat samozřejmý fungování, nebo dokonce záměrný podřizování se něčemu, čemu považujeme za nutné se podřizovat. I kdyby snad v nějakém smyslu bylo to vše determinováno, bylo by to pro nás nějak důležité? Proč? Měli bychom se podle toho nějak zařídit? Jak? Ale proč si myslet, že je to determinováno? Protože některý jednoduchý věci lze v nějakých podmínkách predikovat? To neříká o predikovatelnosti člověkova životaběhu celkem nic. (Ale to je (i) na teoretickou diskusi, to neni (jen) věc toho, co je pro nás příjemnější představa.)
Neznáme a těžko můžeme koncipovat jiný bytí než bytí někym uvědomovaný. Co dává smysl, dává smysl pro mě, resp. prostě pro někoho. Jo, můžu si představovat, že vesmír je takovej složitej stroj, kde všechno deterministicky funguje (iho k tomu ale v teroetický rovině nejsou dostatečný důvody), nebo si to můžu představovat jinak, tahle možnost mit různý představy patří k mýmu vědomýmu bytí, jež je "poslední půdou", nakonec se vždy rozhoduje mezi jeho možnostma.

Takze H zaujal postoj jako by opacnej, na determinismus neveri, veri ze je hrozne moc svobodnej, ze se rozhoduje (lze rozhodovat - pokud je v tom autentickym modu prozivani) svobodne?

(Že je svobodný, to v rámci svýho přístupu nezpochybnitelně prožívá, tomu nevěří, jak řečeno.)

A je to u nej nejakej jako by "prozitek", tj. neco jak ten ajvaz, byti ho moc nebavilo, a tedka je to lepsi, s H? (To se ptam pro jistotu; mam za to ze vsechny -ismy jsou nejaka odpoved na prvotni trapeni na svete :-))

No ale je to u obou spojeno s teoretickym přesvědčením, že pravda je to, co se děje "ve vědomí", co se jeví. "Objektivní realita" jim nedává žádnej smysl, je to v posledku jen nesmyslný spojení slov - potud je to posice teoretická, ne preference toho způsobu života, ze kterýho maj nejlepší pocit. (Alespoň tedy vědomě - nakolik tu teroetickou posici nevědomě volej proto, že z ní maj nejlepší pocit, to je další otázka.)

CICHLASOMA: (deida kdyztak napr. https://www.youtube.com/watch?v=UbCnNSZKsr8 - spiritualni ucitel zamerenej na partnersky vztahy)

heidegger: "vse je otevrene" -- _mam_ svobodu. 'autenticky' znamena - jsem si vedom ze stale svobodne volim. Jo? (predtim jsem toto nechapala)

Ja zpravidla ohledne svobodne vule jsem dost skepticka, nevim co by to mohlo nebo melo byt... pripada mi ze jsme totalne nebo skoro totalne determinovani (vesmir jako dlouha chemicka reakce ktera se proste provadi a provadi, cely to pada a pada kauzalni gravitaci takovou jako) A ze my to muzem ignorovat, branit se tomu, chvalit to, indiferentne se stahnout, ... nebo zaujmout nejakej jinej postoj kterej nam udela dobre, ale jinak s tim moc nenadelame. Takze H zaujal postoj jako by opacnej, na determinismus neveri, veri ze je hrozne moc svobodnej, ze se rozhoduje (lze rozhodovat - pokud je v tom autentickym modu prozivani) svobodne? A je to u nej nejakej jako by "protilek", tj. neco jak ten ajvaz, byti ho moc nebavilo, a tedka je to lepsi, s H? (To se ptam pro jistotu; mam za to ze vsechny -ismy jsou nejaka odpoved na prvotni trapeni na svete :-))

Pripomnelo mi to bestseller z sedesatych (?) let Kostkar: typek krizi stredniho veku resi tak, ze zacne ve vsech moznych situacich si psat sest moznosti co by ted mohl udelat a hazet si kostkou - a pak poslechne kostku, at se deje, co chce. Taky ho to osvobodilo a nakonec zrejme zabilo (roman konci nejasne :-))

a uz zas nemam cas tak zatim

MAFTIK: [Já vim, že jsem na zabití, ale vkládám odpověď zas na druhý pokus po opravení překlepů, tu původní mažu. Tam, kde by původně snad mohlo být pochyb o tom, co jsme chtěl napsat, píšu nový text tučně. (Já to po sobě čtu před odesláním, ale nějak to jednou nestačí nebo co.)]

Myslím, že opravdu říkáme, resp. jsme dosud říkali, "rozum" každý něčemu jinému, odtud mnoho vzájemných nesouhlasů, resp. možná nedorozumění.
Pouhému zahlížení něčeho duševním zrakem já ještě neříkám "rozum" či "racionalita". Tak říkám dedukování (zvláště schválně se podřizující předem poznaným logickým principům), případně "dokazování" určitých tvrzení z určitých principů či axiomů, zacházení s obecnými pokud možno nějak definovanými pojmy. Taková racionálita se více či méně odpoutává od zkušenosti (nemyslím jen od zkušenosti smyslové). Má sklon myslet si, že poznala, pokud možno definitivně, co je nutné, a jaké jsou hranice možného, a tak se zkušenosti uzavírat, zkušenost vměstnávat do předem hotových škatulek a mezí.

Říkáš, že pocit se sám nezreflektuje. Budiž. Pocit vystupuje v nějakém poli vědomí, to vědomí o něm "ví", či ho pociťuje.
Stejně ale toto vědomí ví o pojmu či myšlence. Pojem o sobě neví, myšlenka taky né. Ví o nich "vědomí".
Takové vědomí určitě není méně universální než pocity, snad je universálnější, patří k existování vždy, tvoří v zásadě jeho podstatu. (Mluvím v tomto příspěvku neheideggerovsky a víceméně jen pro jednoduchost o "vědomí" a "mysli", nemyslím tím ale žádné substance, nevyjadřuju se k otázce nějaké jejich "samostatné existence" apod.)
Do tohoto vědomí či mysli vstupuje vše, co má "být pro nás" - viděné, slyšené, hmatané, vzpomínané, pojmy, jakož i vidění, hmatání, rozumování a i všechny ostatní útvary smyslu a zaměřování pozornosti na ně. - Můžeme zaměřovat pozornost na nejrozmanitější a nejroztodivnější "útvary smyslu", ty se podle mě nečlení do jasně oddělených oblastí, pro leckteré obtížně hledáme pojmenování či alespoň opis, nedokážeme je zařadit atd.
Vybaví se mi něco, řekněme nějaká atmosféra, zaměřím na ni pozornost, a vybaví se mi dále nějaká jako vůně, přičemž ale tuším už, že v té vůni je skrytá nějaká situace, stále jasněji mám z té situace nějaký pocit, nemůžu si ale třeba vzpomenout na nic konkrétního, pak se mi nějaké útržky vybaví, ale nevím, zda je to vzpomínka na skutečnou situaci, na sen, na vzpomínku na sen, na báseň, na báseň ze sna, nebo dokonce zda to ani není vzpomínka ale jen cosi, co se mi nějak dere do vědomí. Třeba přestanu řešit, co z toho to je a má pozornost je odvedena k jinému pocitu a jiné atmosféře a jiným útržkům, o nichž zase nevím, odkud pocházejí. I takhle vypadají duševní pochody. Budeme takovému pohybu mezi náznaky, tušeními, poukazy, nepojmenovatelnými pociťováními říkat "myšlení"? Imho můžeme - myšlení jako nějaký pohyb mezi nejrůznějšími smysluplnostmi, který aspoň zčásti usměrňujeme "ovládáním" své pozornosti. To, že duševní život není jen rigidní vědecká racionalita, konvenční smyslové vněmy a nějaké "ty iracionální vášně", že je to mnohotvárná oblast často bez jasně vymezených oblastí, že vědecká/metafysická racionalita je jen jedna speciální podoba myšlení, to je jeden z Heideggerových leitmotivů. (V pozdějším období, jak asi známo, říkal, že se sice věnuje dějinám filosofie, ale sám za sebe už se nevěnuje "filosofii", ale prostě "myšlení" - filosofie právě myslela jistým zbytečně zúženým a často umělým způsobem, totiž "racionálně".)
Takže "postřehnout" svou situaci, to můžu v tomto smyslu i bez rozumu, bez racionality. Stačí prosté uvědomění, zahlédnutí. Zahlédnu svou existenciální situaci, svůj způsob existování, rýsují se "vedle" něho jiné možné a tuším ale, že jich je možných i mnoho jiných, které se mi ani nerýsují - mám prostě povědomí, že takhle jsem a lze být jinak. A teď - tímhle prostým zřením podle mě v podstatě nejde vybrat nějaký způsob existování, buď ten stávající, nebo jiný. Ono nerozhodne, zda chci na tom nazřeném způsobu něco změnit. A tady já jsem říkal, že imho nejhlouběji a nejkomplexněji se můžeme rozhodovat dle pocitů, že je to imho nakonec spolehlivější než "rozumem", tj. pomocí uchopení v obecných pojmech a rozhodnutí dle obecných zásad. (Těch způsobů existence je mj. nepřeberně, pojmů na to ani nemáme dost, nějakým rozborem se ta celistvá existenciální situace jenom ztratí ze zřetele.)

Tedy - řekněme, že pocit se nezreflektuje sám, musí tu být mysl, vědomí, které ho "pociťuje" a které i má "povědomí" (žádné výslovné, pojmové, teoretické vědění - jen jakési praktické povědomí), že jsou i jiné možnosti a že pocity se proměňují. Ale pojem, myšlenka, úsudek, se také nezreflektují samy. Ty patří do pole vědomí či pole zjevnosti úplně stejně jako pocit.

Když jsem říkal, že pocity "posuzují" komplexněji a hlouběji, nebylo to šťastně řečeno - chtěl jsem říct, že podle nich se mohu komplexněji rozhodnout. To rozhodnutí ale není či vůbec nemusí být racionální akt. To je akt svobody, volby. Zahlížím, pociťuji, volím. Žádná racionalita. (To "zahlížení" zase může být nějaké jasné zahlédnutí "tvaru", může to být ale jaksi spíše "pocítění" atmosféry mého současného bytí a matné tušení jiné možné atmosféry jiného možného způsobu bytí.)

Btw, říkal jsi, že naše pocity jsou nahodilé a naznačoval, že rozumem by mohlo být možno povznést se k něčemu universálnímu; no, když si člověk srovná, jak se liší třeba čínská a evropská filosofie a jak se liší čínské a evropské milostné básně, skoro by jeden mohl mít dojem, že náš způsob myšlení přejatý z tradice je nahodilejší než některé (po)city, že ty se na různých místech a v různých časech rozcházejí méně...

(K nějakým dalším jednotlivostem kdyžtak později.)

CICHLASOMA:
ten způsob existence ho ale nějak orientuje, určuji, co je podstatné, kam až s rozumem jít a co jím chtít zpracovat a co ne atd
Jistě to tak může být a často zřejmě také je. Nicméně domnívám se, že poznání toho, co jsi právě teď vyjádřil, je vždy především věcí rozumu, který se v tomto vymyká tomu podřízení způsobu existování (byť tmožná jen v tomto).

No tak já když Tě čtu, nemůžu se ubránit dojmu, že to s Tebou tak je. :)
To mne nepřekvapuje a tudíž mi to ani nevadí :-) navíc, pokud ono poučení Heideggerem změníme na to ovlivnění Heideggerem, tak jsem právě v minulém příspěvku vyjádřil ten můj názorový/náhledový posun. Dokladem toho, že se tyto věci snažím reflektovat, budiž snad i toto.

Když prostě nazřu svůj "životní tvar" jako pouze jednu možnost vedle jiných, objeví se mi takto před "duševním zrakem", je to už "rozum" a "reflexe"? Nebo ty začínají až tam, kde se to pokusím uchopit v nějakých obecných pojmech, pojmenovat, zhodnotit podle nějakých obecných zásad apod.?
Podle mne to první už je rozum, s reflexí si nejsem jist a musel bych nad tím déle přemýšlet. Provizorně bych ji umístil někam na rozhranní první a druhé věty.

Já myslím, že pocit je universálnější než rozum .... Myslím, že je universálnější v tom smyslu, že patří k mýmu existování imho vždy, kdežto používat rozum/racionalitu v podstatě nemusím. ... Myslím, že pocity doprovázejí mý existování vždy, a lze se jimi řídit i, když třeba se rozhoduji jestli teď užívat rozum, nebo ne.
Zhruba souhlasím, i když by se muselo upřesnit, co je ono "používání rozumu/racionality".

Případně když si vůbec vybírám mezi způsoby existence/života, přičemž jeden způsob by se snažil stavět na rozumu a druhý třeba na nějaké intuici, na vnímaní krásy apod.
Je mi jasné, že bychom si museli vyjasnit, co kdo z nás myslí rozumem, nicméně myslíš, že v tomto procesu výběru není rozum nijak účasten? Resp. pokud ano, jak?

Pocit, jak jsem říkal, imho vypovídá přímo o celým mým bytí, jeho situaci. Rozum nahlíží vždy něco konečného, částečného.
Můžeš to prosím trochu upřesnit? Třeba na nějakém příkladu, pokud to lze.

Ale někdy zas člověk ten životní tvar změní na základě něčeho jiného než rozumu.
Souhlas.

nemůžeme být neutrální, pokud jde o to, jak existovat
Souhlas, dokonce snad i bezvýhradný.

Ale myslím, že pocity zde posuzují hlouběji, komplexněji a jsou universálněji použitelné.
No, zde je právě otázka, nakolik o pocitech jakožto pocitech můžeme říci, že něco posuzují. Posuzování je podle mne činnost, do níž pocity či zakoušení vstupují jakožto určité vstupy. Ale nevím, jak by mohl pocit v pravém smyslu posuzovat. Pocit může převážit svou vlastní silou, svou intenzitou, tak, že ve výstupu je pak vítězem. Ale potom je otázka, nakolik je tento výstup výsledkem něčeho, co snese název usouzení, a nakolik prostě výsledkem síly pocitu, který bych pak ale nenazval výsledkem na základě usouzení. Usouzení je proces, kdy vedle sebe vědomě (a tudíž rozumově) stavím různé vstupy a na základě určitého měřítka - jehož výběr, resp. to co jeho výběr vlastně způsobí (tzn. to, proč mám právě toto měřítko a ne jiné), je mj. předmětem této debaty - mi z toho vyleze nějaký výstup.

Já rozum vidím spolu s Aristotelem jako něco pokud ne nejvyššího, tak hodně vysokého v člověku (můžeme se jistě bavit o tom, proč jej tak vidím, a jakou to vidění má/může mít souvislost s mým životním naladěním), a co je tudíž hodno toho, aby v každém rozhodování hrálo řekněme hodně podstatnou roli. To, že ji fakticky mnohdy popř. většinou nehraje (a to třeba ani v mém případě), je druhá věc, kterou jistě nebudu popírat - proto můžu do určité míry souhlasit i s Tvým I tam, kde si lidi myslí, že se mezi způsoby existence nerozhodujá dle pocitů, vesměs se mi to jeví tak, že si to v posledku jen neuvědomují..

MAFTIK: Dík, zajímavé. (Ani tím Tvým názorovým posunem moc překvapen nejsem... :) )

Na druhou stranu - a tím tě již nepřekvapím :-) - to bylo "jen" přiblížení. Když si totiž vezmu tu tvoji "polyimplikaci" pocit ==> základní naladění / existenciální rozvrh / životní tvar ==> způsob používání rozumu, potom se prostě "fuchs nefuchs, scholastika nescholastika" mohu zeptat, jestli je tedy tento Tvůj (a nakolik je Heideggerův, tak i Heideggerův) náhled a to, že jej má(š), prostě také není "pouhým" výsledkem této implikace

Stručně řečeno: Je.
Podrobněji: Tenhle náhled samozřejmě patří do mýho způsobu existence. Ten je do značné míry zformován řízením se pocity. To samozřejmě neznamená, že ten náhled není přístupný (některým) jiným lidem, kteří po mnoha stránkách existují jinak. Většinou ale oni budou věc nahlížet trochu jinak, protneme se jen v něčem. Pokud najdeme společnou řeč, může stát, že jeden nebo druhý nebo oba nahlédneme dík diskusi, v níž budeme upozorňovat na různé fenomény, které druhý třeba dosud přehlížel (nebo jsme je i přehlízeli i my sami a zahlédli jsme je až díky soustředění na příslušnou oblast v rámci diskuse) o něco víc, jinou stránku věci, širší kontext apod. V některých věcech ale nebudeme moci dosáhnout shody, případně si nebudeme rozumět, různost toho, co vidíme, nebude dána jen tím, že jsme dosud každý něčeho nevšimli, ani jen tím, že používáme jiné pojmy a jinou terminologii, ale tím, že myslíme jinak, používáme jinak rozum i "duševní zrak". A to třeba bude dáno růzností našich způsobů existence. Budeme se moci snažit nahlédnout či pochopit i způsob, jak druhý existuje, třeba nám to rozšíří povědomí o možných způsobech existování a není vyloučeno, že to bude mít nějaký vliv na změnu způsobu, jak existujeme sami. (Hranice mezi "pouhým" rozšířením toho, coo nahlížím a změnou způsobu mý existence nemusí být nějak ostrá.)
(Rozum je vůči způsobu existence do určité míry autonomní, netvrdím, že myšlení je skrznaskrz a ve všem dáno specifickým způsobem existence, ten způsob existence ho ale nějak orientuje, určuji, co je podstatné, kam až s rozumem jít a co jím chtít zpracovat a co ne atd. Nicméně ta implikace, kterou jsi formuloval na základě toho, co jsem psal, není imho úplně takhle "tvrdá" a bezezbytku platná.)

a tedy v posledku okolnostmi určených nahodilých pocitů, které si nevybíráme, jelikož jsme do života a jeho možností prostě vrháni, aniž by se nás kdokoliv na cokoliv ptal, bez možnosti si naši osobní sadu možností vybrat.

No... Pocity jsou zčásti nahodilý, ale když člověk hledá způsob existence/způsob života, z něhož by měl opravdu "dobrý pocit", který by ho opravdu naplňoval štěstím či o němž by se mu prostě zdálo, že to je "ten pravý", tak nahodilosti či chaosu v těch pocitech do určité míry uniká, musí se dobírat jakýhosi hlubokýmu souladu se svým bytím, nebo tak něco. Samozřejmě, toto jeho bytí je snad nahodilý a hledá soulad s ním, ne s bytím někoho jinýho. Možná bude nicméně někdy cítit nějaké spříznění se všemi lidmi nebo se vším živým nebo s vesmírem nebo co já vim. Může o šíři a povaze toho spříznění i různě uvažovat, samozřejmě.


jenže nepředpokládám, že by ses spolu s Heideggerem chtěl vyjadřovat jen ke Tvé vlastní osobě; spíše se důvodně domnívám, že podle Tebe je to se mnou - a s každým dalším uživatelem rozumu - ohledně té implikace úplně stejně tak, akorát si to třeba nechci přiznat. Pokud ne, budu rád když mne opravíš a vysvětlíš, jak to tedy myslíš, ale myslím, že jinak bys nehovořil o "poučení Heideggerem".

No tak já když Tě čtu, nemůžu se ubránit dojmu, že to s Tebou tak je. :) Resp. já Tě tak "vidím". Nějak jiným lidem, resp. tomu, jak "fungují" rozumím, a to je samozřejmě do značný míry dáno tím, jakou mam zkušenost se svým bytím a jak mu rozumím. Já jako nekladu nějakou thesi "takto je to absolutně nutně se všemi lidmi, nahlédl jsem, že jinak to být nemůže a navíc vím, že tento náhled je definitivní a nikdy ho nezměním". Já se snažím být otevřený novým zkušenostem a novým náhledům. Je pravda, že si člověka, u kterého by to nějak tak, jak naznačeno, nefungovalo, resp. u kterýho bych to takto nějak neviděl, neumim představit. Ale to se může změnit (byť by to s sebou muselo nýst asi dost rozsáhlý změny v tom, jak se mi svět a život ukazují, co jsem z nich s to zahlížet; a asi by se změnil i muj způsob existence (ovšem možná bych něco jako "způsoby existence pak už zase vůbec neviděl a ten obrat nepoužívat, co já vim)).
(Místo o "poučení Heideggerem" bych ale klidně mohl mluvit o "ovlivnění Heideggerem", tak to chápu. Mluvili jsme tu dosud hlavně o Heidegerovi, já k tomu dodávám, v jakém smyslu zapůsobil na mě, případně na další, kdybych mluvil od začátku za sebe a Heideggerem se "nezatěžoval", asi bych kladl důraz na jiné věci a leccos formuloval jinak. Ale to tvrzení o rozhodování se mezi formami existence "pocitem" bylo moje, Heidegger by s tím, přinejmenším v téhle formulaci, nesouhlasil.)

Podle mne má rozum prostě tu výhodu, že umožňuje cokoliv učinit předmětem reflexe. To jistě neznamená, že každý jednotlivec, který učiní své pocity a základní životní naladění, pokud si je uvědomí, předmětem reflexe svého rozumu, se z těchto pocitů a naladění tím samotným ihned vysvobodí (a také odsud ten můj "metodický pokyn" k filosofování ve společenství, protože prostě víc hlav víc ví, víc perspektiv víc nahlíží a má větší šanci si uvědomit různé apriorní, neuvědomované vlivy a sklony, které v tom kterém člověku samozřejmě být mohou a mohou mít silný vliv na jeho způsob používání rozumu).

Teď přesně nevim, čemu zde říkáš "rozum" a "reflexe". Když prostě nazřu svůj "životní tvar" jako pouze jednu možnost vedle jiných, objeví se mi takto před "duševním zrakem", je to už "rozum" a "reflexe"? Nebo ty začínají až tam, kde se to pokusím uchopit v nějakých obecných pojmech, pojmenovat, zhodnotit podle nějakých obecných zásad apod.?

Pocit jím samotným nezreflektuju. A jakmile něco rozumem reflektuji, dostává se to principielně alespoň malilinko do mé moci s tím něco udělat, samozřejmě pokud považuji za žádoucí něco s tím udělat.

No já o pocitu říkal, že jím a v podstatě jen jím lze vybírat mezi způsoby existence. Já myslím, že pocit je universálnější než rozum. (Ale zase bychom asi měli upřesnit, co rozumíme "rozumem"...) Myslím, že je universálnější v tom smyslu, že patří k mýmu existování imho vždy, kdežto používat rozum/racionalitu v podstatě nemusím. ("Myšlení" jsem zvyklý používat v o něco širším smyslu než "rozum" či "racionální myšlení"; "myšlení" by šlo asi používat i tak široce, že by se taky dalo říct, že patří k existenci vždy, museli bychom se ale dohodnout, jak to používáme.) Myslím, že pocity doprovázejí mý existování vždy, a lze se jimi řídit i, když třeba se rozhoduji jestli teď užívat rozum, nebo ne. Případně když si vůbec vybírám mezi způsoby existence/života, přičemž jeden způsob by se snažil stavět na rozumu a druhý třeba na nějaké intuici, na vnímaní krásy apod. Tady člověk hledá jakýsi soulad sám se sebou (nebo s čím) a rozumování je jen jedna jeho možnost, jedna jeho část. Pocit, jak jsem říkal, imho vypovídá přímo o celým mým bytí, jeho situaci. Rozum nahlíží vždy něco konečného, částečného.
(Tam, kde jde o volby mezi způsoby existence, z nichž v jednom má rozum zásadní roli, a v druhbém ne, je imho rozhodující role pocitu zřejmější než tam, kde jde o dva způsoby, v nichž má v obou rozum zásadní roli, ale jinak používaný, s jinými pojmy pracující atd.)

Opět pro Tebe možná překvapivě do značné míry souhlasím, a vybavuje se mi u toho Sartre, jak v Existencialismus je humanismus hovoří o tom mladém, v životě a lásce zklamaném člověku (pokud si to dobře pamatuju), který se rozhodl zeptat se kněze a tím už si vlastně vybral i to, jakou odpověď chce slyšet. Pouze se - předpokládám, že narozdíl od Tebe - nedomnívám, že tento životní tvar by byl (rozumem či jeho pomocí) principielně neprolomitelný a nepřekonatelný. Každý, kdo by tvrdil opak, se prostě vyvrací.

Já si nemyslim, že se nemůže stát, že člověka ke změně životního tvaru přivede rozum (ať už jím myslíš logické, racionální vyvozování a zdůvodňování nebo něco širšího) nebo že k tomu rozum nemůže podstatně přispět. To se samozřejmě může stát. (Např. rozumově prohlédnu neudržitelnost některých pro mě dosud důležitých přesvědčení a postupně se mi následkem toho změní "základní naladění".)) Ale někdy zas člověk ten životní tvar změní na základě něčeho jiného než rozumu. Prostě se mu třeba nějak na základě nějakého setkání odhalí jiný životní tvar a on ho pocítí jako žádoucnější a hotovo. (Proč by se vyvracel ten, kdo by tvrdil, že na základě rozumu životní tvar změnit nelze, jsem nepochopil, ale já to netvrdím, jak právě řečeno.)

(Zkrátka - vidím to tak, že nemůžeme být neutrální, pokud jde o to, jak existovat. Vždy nějak existujeme. Považuju za dobrý hledat způsob existence, kterej je pro mě nejlepší. Ke každýmu způsobu existence patří nějaký užívání rozumu, v některejch má zásadní roli, v některejch mizivou. Rozum je i jedna ze schopností, který se můžou na hledání a měnění způsobu existence podílet. Ale myslím, že pocity zde posuzují hlouběji, komplexněji a jsou universálněji použitelné. I tam, kde si lidi myslí, že se mezi způsoby existence nerozhodujá dle pocitů, vesměs se mi to jeví tak, že si to v posledku jen neuvědomují.)