MAFTIK: [Já vim, že jsem na zabití, ale vkládám odpověď zas na druhý pokus po opravení překlepů, tu původní mažu. Tam, kde by původně snad mohlo být pochyb o tom, co jsme chtěl napsat, píšu nový text tučně. (Já to po sobě čtu před odesláním, ale nějak to jednou nestačí nebo co.)]

Myslím, že opravdu říkáme, resp. jsme dosud říkali, "rozum" každý něčemu jinému, odtud mnoho vzájemných nesouhlasů, resp. možná nedorozumění.
Pouhému zahlížení něčeho duševním zrakem já ještě neříkám "rozum" či "racionalita". Tak říkám dedukování (zvláště schválně se podřizující předem poznaným logickým principům), případně "dokazování" určitých tvrzení z určitých principů či axiomů, zacházení s obecnými pokud možno nějak definovanými pojmy. Taková racionálita se více či méně odpoutává od zkušenosti (nemyslím jen od zkušenosti smyslové). Má sklon myslet si, že poznala, pokud možno definitivně, co je nutné, a jaké jsou hranice možného, a tak se zkušenosti uzavírat, zkušenost vměstnávat do předem hotových škatulek a mezí.

Říkáš, že pocit se sám nezreflektuje. Budiž. Pocit vystupuje v nějakém poli vědomí, to vědomí o něm "ví", či ho pociťuje.
Stejně ale toto vědomí ví o pojmu či myšlence. Pojem o sobě neví, myšlenka taky né. Ví o nich "vědomí".
Takové vědomí určitě není méně universální než pocity, snad je universálnější, patří k existování vždy, tvoří v zásadě jeho podstatu. (Mluvím v tomto příspěvku neheideggerovsky a víceméně jen pro jednoduchost o "vědomí" a "mysli", nemyslím tím ale žádné substance, nevyjadřuju se k otázce nějaké jejich "samostatné existence" apod.)
Do tohoto vědomí či mysli vstupuje vše, co má "být pro nás" - viděné, slyšené, hmatané, vzpomínané, pojmy, jakož i vidění, hmatání, rozumování a i všechny ostatní útvary smyslu a zaměřování pozornosti na ně. - Můžeme zaměřovat pozornost na nejrozmanitější a nejroztodivnější "útvary smyslu", ty se podle mě nečlení do jasně oddělených oblastí, pro leckteré obtížně hledáme pojmenování či alespoň opis, nedokážeme je zařadit atd.
Vybaví se mi něco, řekněme nějaká atmosféra, zaměřím na ni pozornost, a vybaví se mi dále nějaká jako vůně, přičemž ale tuším už, že v té vůni je skrytá nějaká situace, stále jasněji mám z té situace nějaký pocit, nemůžu si ale třeba vzpomenout na nic konkrétního, pak se mi nějaké útržky vybaví, ale nevím, zda je to vzpomínka na skutečnou situaci, na sen, na vzpomínku na sen, na báseň, na báseň ze sna, nebo dokonce zda to ani není vzpomínka ale jen cosi, co se mi nějak dere do vědomí. Třeba přestanu řešit, co z toho to je a má pozornost je odvedena k jinému pocitu a jiné atmosféře a jiným útržkům, o nichž zase nevím, odkud pocházejí. I takhle vypadají duševní pochody. Budeme takovému pohybu mezi náznaky, tušeními, poukazy, nepojmenovatelnými pociťováními říkat "myšlení"? Imho můžeme - myšlení jako nějaký pohyb mezi nejrůznějšími smysluplnostmi, který aspoň zčásti usměrňujeme "ovládáním" své pozornosti. To, že duševní život není jen rigidní vědecká racionalita, konvenční smyslové vněmy a nějaké "ty iracionální vášně", že je to mnohotvárná oblast často bez jasně vymezených oblastí, že vědecká/metafysická racionalita je jen jedna speciální podoba myšlení, to je jeden z Heideggerových leitmotivů. (V pozdějším období, jak asi známo, říkal, že se sice věnuje dějinám filosofie, ale sám za sebe už se nevěnuje "filosofii", ale prostě "myšlení" - filosofie právě myslela jistým zbytečně zúženým a často umělým způsobem, totiž "racionálně".)
Takže "postřehnout" svou situaci, to můžu v tomto smyslu i bez rozumu, bez racionality. Stačí prosté uvědomění, zahlédnutí. Zahlédnu svou existenciální situaci, svůj způsob existování, rýsují se "vedle" něho jiné možné a tuším ale, že jich je možných i mnoho jiných, které se mi ani nerýsují - mám prostě povědomí, že takhle jsem a lze být jinak. A teď - tímhle prostým zřením podle mě v podstatě nejde vybrat nějaký způsob existování, buď ten stávající, nebo jiný. Ono nerozhodne, zda chci na tom nazřeném způsobu něco změnit. A tady já jsem říkal, že imho nejhlouběji a nejkomplexněji se můžeme rozhodovat dle pocitů, že je to imho nakonec spolehlivější než "rozumem", tj. pomocí uchopení v obecných pojmech a rozhodnutí dle obecných zásad. (Těch způsobů existence je mj. nepřeberně, pojmů na to ani nemáme dost, nějakým rozborem se ta celistvá existenciální situace jenom ztratí ze zřetele.)

Tedy - řekněme, že pocit se nezreflektuje sám, musí tu být mysl, vědomí, které ho "pociťuje" a které i má "povědomí" (žádné výslovné, pojmové, teoretické vědění - jen jakési praktické povědomí), že jsou i jiné možnosti a že pocity se proměňují. Ale pojem, myšlenka, úsudek, se také nezreflektují samy. Ty patří do pole vědomí či pole zjevnosti úplně stejně jako pocit.

Když jsem říkal, že pocity "posuzují" komplexněji a hlouběji, nebylo to šťastně řečeno - chtěl jsem říct, že podle nich se mohu komplexněji rozhodnout. To rozhodnutí ale není či vůbec nemusí být racionální akt. To je akt svobody, volby. Zahlížím, pociťuji, volím. Žádná racionalita. (To "zahlížení" zase může být nějaké jasné zahlédnutí "tvaru", může to být ale jaksi spíše "pocítění" atmosféry mého současného bytí a matné tušení jiné možné atmosféry jiného možného způsobu bytí.)

Btw, říkal jsi, že naše pocity jsou nahodilé a naznačoval, že rozumem by mohlo být možno povznést se k něčemu universálnímu; no, když si člověk srovná, jak se liší třeba čínská a evropská filosofie a jak se liší čínské a evropské milostné básně, skoro by jeden mohl mít dojem, že náš způsob myšlení přejatý z tradice je nahodilejší než některé (po)city, že ty se na různých místech a v různých časech rozcházejí méně...

(K nějakým dalším jednotlivostem kdyžtak později.)

CICHLASOMA:
ten způsob existence ho ale nějak orientuje, určuji, co je podstatné, kam až s rozumem jít a co jím chtít zpracovat a co ne atd
Jistě to tak může být a často zřejmě také je. Nicméně domnívám se, že poznání toho, co jsi právě teď vyjádřil, je vždy především věcí rozumu, který se v tomto vymyká tomu podřízení způsobu existování (byť tmožná jen v tomto).

No tak já když Tě čtu, nemůžu se ubránit dojmu, že to s Tebou tak je. :)
To mne nepřekvapuje a tudíž mi to ani nevadí :-) navíc, pokud ono poučení Heideggerem změníme na to ovlivnění Heideggerem, tak jsem právě v minulém příspěvku vyjádřil ten můj názorový/náhledový posun. Dokladem toho, že se tyto věci snažím reflektovat, budiž snad i toto.

Když prostě nazřu svůj "životní tvar" jako pouze jednu možnost vedle jiných, objeví se mi takto před "duševním zrakem", je to už "rozum" a "reflexe"? Nebo ty začínají až tam, kde se to pokusím uchopit v nějakých obecných pojmech, pojmenovat, zhodnotit podle nějakých obecných zásad apod.?
Podle mne to první už je rozum, s reflexí si nejsem jist a musel bych nad tím déle přemýšlet. Provizorně bych ji umístil někam na rozhranní první a druhé věty.

Já myslím, že pocit je universálnější než rozum .... Myslím, že je universálnější v tom smyslu, že patří k mýmu existování imho vždy, kdežto používat rozum/racionalitu v podstatě nemusím. ... Myslím, že pocity doprovázejí mý existování vždy, a lze se jimi řídit i, když třeba se rozhoduji jestli teď užívat rozum, nebo ne.
Zhruba souhlasím, i když by se muselo upřesnit, co je ono "používání rozumu/racionality".

Případně když si vůbec vybírám mezi způsoby existence/života, přičemž jeden způsob by se snažil stavět na rozumu a druhý třeba na nějaké intuici, na vnímaní krásy apod.
Je mi jasné, že bychom si museli vyjasnit, co kdo z nás myslí rozumem, nicméně myslíš, že v tomto procesu výběru není rozum nijak účasten? Resp. pokud ano, jak?

Pocit, jak jsem říkal, imho vypovídá přímo o celým mým bytí, jeho situaci. Rozum nahlíží vždy něco konečného, částečného.
Můžeš to prosím trochu upřesnit? Třeba na nějakém příkladu, pokud to lze.

Ale někdy zas člověk ten životní tvar změní na základě něčeho jiného než rozumu.
Souhlas.

nemůžeme být neutrální, pokud jde o to, jak existovat
Souhlas, dokonce snad i bezvýhradný.

Ale myslím, že pocity zde posuzují hlouběji, komplexněji a jsou universálněji použitelné.
No, zde je právě otázka, nakolik o pocitech jakožto pocitech můžeme říci, že něco posuzují. Posuzování je podle mne činnost, do níž pocity či zakoušení vstupují jakožto určité vstupy. Ale nevím, jak by mohl pocit v pravém smyslu posuzovat. Pocit může převážit svou vlastní silou, svou intenzitou, tak, že ve výstupu je pak vítězem. Ale potom je otázka, nakolik je tento výstup výsledkem něčeho, co snese název usouzení, a nakolik prostě výsledkem síly pocitu, který bych pak ale nenazval výsledkem na základě usouzení. Usouzení je proces, kdy vedle sebe vědomě (a tudíž rozumově) stavím různé vstupy a na základě určitého měřítka - jehož výběr, resp. to co jeho výběr vlastně způsobí (tzn. to, proč mám právě toto měřítko a ne jiné), je mj. předmětem této debaty - mi z toho vyleze nějaký výstup.

Já rozum vidím spolu s Aristotelem jako něco pokud ne nejvyššího, tak hodně vysokého v člověku (můžeme se jistě bavit o tom, proč jej tak vidím, a jakou to vidění má/může mít souvislost s mým životním naladěním), a co je tudíž hodno toho, aby v každém rozhodování hrálo řekněme hodně podstatnou roli. To, že ji fakticky mnohdy popř. většinou nehraje (a to třeba ani v mém případě), je druhá věc, kterou jistě nebudu popírat - proto můžu do určité míry souhlasit i s Tvým I tam, kde si lidi myslí, že se mezi způsoby existence nerozhodujá dle pocitů, vesměs se mi to jeví tak, že si to v posledku jen neuvědomují..

MAFTIK: Dík, zajímavé. (Ani tím Tvým názorovým posunem moc překvapen nejsem... :) )

Na druhou stranu - a tím tě již nepřekvapím :-) - to bylo "jen" přiblížení. Když si totiž vezmu tu tvoji "polyimplikaci" pocit ==> základní naladění / existenciální rozvrh / životní tvar ==> způsob používání rozumu, potom se prostě "fuchs nefuchs, scholastika nescholastika" mohu zeptat, jestli je tedy tento Tvůj (a nakolik je Heideggerův, tak i Heideggerův) náhled a to, že jej má(š), prostě také není "pouhým" výsledkem této implikace

Stručně řečeno: Je.
Podrobněji: Tenhle náhled samozřejmě patří do mýho způsobu existence. Ten je do značné míry zformován řízením se pocity. To samozřejmě neznamená, že ten náhled není přístupný (některým) jiným lidem, kteří po mnoha stránkách existují jinak. Většinou ale oni budou věc nahlížet trochu jinak, protneme se jen v něčem. Pokud najdeme společnou řeč, může stát, že jeden nebo druhý nebo oba nahlédneme dík diskusi, v níž budeme upozorňovat na různé fenomény, které druhý třeba dosud přehlížel (nebo jsme je i přehlízeli i my sami a zahlédli jsme je až díky soustředění na příslušnou oblast v rámci diskuse) o něco víc, jinou stránku věci, širší kontext apod. V některých věcech ale nebudeme moci dosáhnout shody, případně si nebudeme rozumět, různost toho, co vidíme, nebude dána jen tím, že jsme dosud každý něčeho nevšimli, ani jen tím, že používáme jiné pojmy a jinou terminologii, ale tím, že myslíme jinak, používáme jinak rozum i "duševní zrak". A to třeba bude dáno růzností našich způsobů existence. Budeme se moci snažit nahlédnout či pochopit i způsob, jak druhý existuje, třeba nám to rozšíří povědomí o možných způsobech existování a není vyloučeno, že to bude mít nějaký vliv na změnu způsobu, jak existujeme sami. (Hranice mezi "pouhým" rozšířením toho, coo nahlížím a změnou způsobu mý existence nemusí být nějak ostrá.)
(Rozum je vůči způsobu existence do určité míry autonomní, netvrdím, že myšlení je skrznaskrz a ve všem dáno specifickým způsobem existence, ten způsob existence ho ale nějak orientuje, určuji, co je podstatné, kam až s rozumem jít a co jím chtít zpracovat a co ne atd. Nicméně ta implikace, kterou jsi formuloval na základě toho, co jsem psal, není imho úplně takhle "tvrdá" a bezezbytku platná.)

a tedy v posledku okolnostmi určených nahodilých pocitů, které si nevybíráme, jelikož jsme do života a jeho možností prostě vrháni, aniž by se nás kdokoliv na cokoliv ptal, bez možnosti si naši osobní sadu možností vybrat.

No... Pocity jsou zčásti nahodilý, ale když člověk hledá způsob existence/způsob života, z něhož by měl opravdu "dobrý pocit", který by ho opravdu naplňoval štěstím či o němž by se mu prostě zdálo, že to je "ten pravý", tak nahodilosti či chaosu v těch pocitech do určité míry uniká, musí se dobírat jakýhosi hlubokýmu souladu se svým bytím, nebo tak něco. Samozřejmě, toto jeho bytí je snad nahodilý a hledá soulad s ním, ne s bytím někoho jinýho. Možná bude nicméně někdy cítit nějaké spříznění se všemi lidmi nebo se vším živým nebo s vesmírem nebo co já vim. Může o šíři a povaze toho spříznění i různě uvažovat, samozřejmě.


jenže nepředpokládám, že by ses spolu s Heideggerem chtěl vyjadřovat jen ke Tvé vlastní osobě; spíše se důvodně domnívám, že podle Tebe je to se mnou - a s každým dalším uživatelem rozumu - ohledně té implikace úplně stejně tak, akorát si to třeba nechci přiznat. Pokud ne, budu rád když mne opravíš a vysvětlíš, jak to tedy myslíš, ale myslím, že jinak bys nehovořil o "poučení Heideggerem".

No tak já když Tě čtu, nemůžu se ubránit dojmu, že to s Tebou tak je. :) Resp. já Tě tak "vidím". Nějak jiným lidem, resp. tomu, jak "fungují" rozumím, a to je samozřejmě do značný míry dáno tím, jakou mam zkušenost se svým bytím a jak mu rozumím. Já jako nekladu nějakou thesi "takto je to absolutně nutně se všemi lidmi, nahlédl jsem, že jinak to být nemůže a navíc vím, že tento náhled je definitivní a nikdy ho nezměním". Já se snažím být otevřený novým zkušenostem a novým náhledům. Je pravda, že si člověka, u kterého by to nějak tak, jak naznačeno, nefungovalo, resp. u kterýho bych to takto nějak neviděl, neumim představit. Ale to se může změnit (byť by to s sebou muselo nýst asi dost rozsáhlý změny v tom, jak se mi svět a život ukazují, co jsem z nich s to zahlížet; a asi by se změnil i muj způsob existence (ovšem možná bych něco jako "způsoby existence pak už zase vůbec neviděl a ten obrat nepoužívat, co já vim)).
(Místo o "poučení Heideggerem" bych ale klidně mohl mluvit o "ovlivnění Heideggerem", tak to chápu. Mluvili jsme tu dosud hlavně o Heidegerovi, já k tomu dodávám, v jakém smyslu zapůsobil na mě, případně na další, kdybych mluvil od začátku za sebe a Heideggerem se "nezatěžoval", asi bych kladl důraz na jiné věci a leccos formuloval jinak. Ale to tvrzení o rozhodování se mezi formami existence "pocitem" bylo moje, Heidegger by s tím, přinejmenším v téhle formulaci, nesouhlasil.)

Podle mne má rozum prostě tu výhodu, že umožňuje cokoliv učinit předmětem reflexe. To jistě neznamená, že každý jednotlivec, který učiní své pocity a základní životní naladění, pokud si je uvědomí, předmětem reflexe svého rozumu, se z těchto pocitů a naladění tím samotným ihned vysvobodí (a také odsud ten můj "metodický pokyn" k filosofování ve společenství, protože prostě víc hlav víc ví, víc perspektiv víc nahlíží a má větší šanci si uvědomit různé apriorní, neuvědomované vlivy a sklony, které v tom kterém člověku samozřejmě být mohou a mohou mít silný vliv na jeho způsob používání rozumu).

Teď přesně nevim, čemu zde říkáš "rozum" a "reflexe". Když prostě nazřu svůj "životní tvar" jako pouze jednu možnost vedle jiných, objeví se mi takto před "duševním zrakem", je to už "rozum" a "reflexe"? Nebo ty začínají až tam, kde se to pokusím uchopit v nějakých obecných pojmech, pojmenovat, zhodnotit podle nějakých obecných zásad apod.?

Pocit jím samotným nezreflektuju. A jakmile něco rozumem reflektuji, dostává se to principielně alespoň malilinko do mé moci s tím něco udělat, samozřejmě pokud považuji za žádoucí něco s tím udělat.

No já o pocitu říkal, že jím a v podstatě jen jím lze vybírat mezi způsoby existence. Já myslím, že pocit je universálnější než rozum. (Ale zase bychom asi měli upřesnit, co rozumíme "rozumem"...) Myslím, že je universálnější v tom smyslu, že patří k mýmu existování imho vždy, kdežto používat rozum/racionalitu v podstatě nemusím. ("Myšlení" jsem zvyklý používat v o něco širším smyslu než "rozum" či "racionální myšlení"; "myšlení" by šlo asi používat i tak široce, že by se taky dalo říct, že patří k existenci vždy, museli bychom se ale dohodnout, jak to používáme.) Myslím, že pocity doprovázejí mý existování vždy, a lze se jimi řídit i, když třeba se rozhoduji jestli teď užívat rozum, nebo ne. Případně když si vůbec vybírám mezi způsoby existence/života, přičemž jeden způsob by se snažil stavět na rozumu a druhý třeba na nějaké intuici, na vnímaní krásy apod. Tady člověk hledá jakýsi soulad sám se sebou (nebo s čím) a rozumování je jen jedna jeho možnost, jedna jeho část. Pocit, jak jsem říkal, imho vypovídá přímo o celým mým bytí, jeho situaci. Rozum nahlíží vždy něco konečného, částečného.
(Tam, kde jde o volby mezi způsoby existence, z nichž v jednom má rozum zásadní roli, a v druhbém ne, je imho rozhodující role pocitu zřejmější než tam, kde jde o dva způsoby, v nichž má v obou rozum zásadní roli, ale jinak používaný, s jinými pojmy pracující atd.)

Opět pro Tebe možná překvapivě do značné míry souhlasím, a vybavuje se mi u toho Sartre, jak v Existencialismus je humanismus hovoří o tom mladém, v životě a lásce zklamaném člověku (pokud si to dobře pamatuju), který se rozhodl zeptat se kněze a tím už si vlastně vybral i to, jakou odpověď chce slyšet. Pouze se - předpokládám, že narozdíl od Tebe - nedomnívám, že tento životní tvar by byl (rozumem či jeho pomocí) principielně neprolomitelný a nepřekonatelný. Každý, kdo by tvrdil opak, se prostě vyvrací.

Já si nemyslim, že se nemůže stát, že člověka ke změně životního tvaru přivede rozum (ať už jím myslíš logické, racionální vyvozování a zdůvodňování nebo něco širšího) nebo že k tomu rozum nemůže podstatně přispět. To se samozřejmě může stát. (Např. rozumově prohlédnu neudržitelnost některých pro mě dosud důležitých přesvědčení a postupně se mi následkem toho změní "základní naladění".)) Ale někdy zas člověk ten životní tvar změní na základě něčeho jiného než rozumu. Prostě se mu třeba nějak na základě nějakého setkání odhalí jiný životní tvar a on ho pocítí jako žádoucnější a hotovo. (Proč by se vyvracel ten, kdo by tvrdil, že na základě rozumu životní tvar změnit nelze, jsem nepochopil, ale já to netvrdím, jak právě řečeno.)

(Zkrátka - vidím to tak, že nemůžeme být neutrální, pokud jde o to, jak existovat. Vždy nějak existujeme. Považuju za dobrý hledat způsob existence, kterej je pro mě nejlepší. Ke každýmu způsobu existence patří nějaký užívání rozumu, v některejch má zásadní roli, v některejch mizivou. Rozum je i jedna ze schopností, který se můžou na hledání a měnění způsobu existence podílet. Ale myslím, že pocity zde posuzují hlouběji, komplexněji a jsou universálněji použitelné. I tam, kde si lidi myslí, že se mezi způsoby existence nerozhodujá dle pocitů, vesměs se mi to jeví tak, že si to v posledku jen neuvědomují.)

MAFTIK: (možná by ještě bylo dobré doplnit, že i když tvrdím, že jsem se v téhle věci nějak posunul, tak vím, že "vnějškově" to na mne asi není příliš vidět)

CICHLASOMA: Díky.

Totiž tak, že rozumu vládne způsob existování toho člověka, kterej rozum používá. Ten způsob existování rozhoduje o tom, co člověk pociťuje jako (či považuje za) náležitý, žádoucí, případně dokonce samozřejmýé používání rozumu.

Možná tě překvapím tím, že jsem se, subjektivně hodnoceno, tomuto náhledu za poslední 1-2 roky trochu více přiblížil (mám teď na mysli nejen tuto citaci, ale i věci co píšeš dál - setkání s uměleckým dílem/písní, puzení k něčemu pevnému, role rozumu u křesťanských filosofů atp. - byť je to často jen jinými slovy totéž). Vzal jsem si z toho takový metodický pokyn, že je důležité, aby člověk nefilosofoval jen individuálně, ale aby filosofoval ve společenství s druhými - ideálně tak, aby to bylo společenství lidí, kteří si hodně důvěřují a jsou k sobě velmi otevření. Má to podle mne šanci vytvořit více "checks and ballances" a identifikovat lépe konkrétní znaky/podoby toho způsobu existování, základního naladění, atp. Zatím se mi to bohužel v praxi nepodařilo moc realizovat, nebude to snadné a není lehké na to najít lidi, ale snad se to někdy podaří.

Na druhou stranu - a tím tě již nepřekvapím :-) - to bylo "jen" přiblížení. Když si totiž vezmu tu tvoji "polyimplikaci" pocit ==> základní naladění / existenciální rozvrh / životní tvar ==> způsob používání rozumu, potom se prostě "fuchs nefuchs, scholastika nescholastika" mohu zeptat, jestli je tedy tento Tvůj (a nakolik je Heideggerův, tak i Heideggerův) náhled a to, že jej má(š), prostě také není "pouhým" výsledkem této implikace a tedy v posledku okolnostmi určených nahodilých pocitů, které si nevybíráme, jelikož jsme do života a jeho možností prostě vrháni, aniž by se nás kdokoliv na cokoliv ptal, bez možnosti si naši osobní sadu možností vybrat. Jenže nepředpokládám, že by ses spolu s Heideggerem chtěl vyjadřovat jen ke Tvé vlastní osobě; spíše se důvodně domnívám, že podle Tebe je to se mnou - a s každým dalším uživatelem rozumu - ohledně té implikace úplně stejně tak, akorát si to třeba nechci přiznat. Pokud ne, budu rád když mne opravíš a vysvětlíš, jak to tedy myslíš, ale myslím, že jinak bys nehovořil o "poučení Heideggerem".

Podle mne má rozum prostě tu výhodu, že umožňuje cokoliv učinit předmětem reflexe. To jistě neznamená, že každý jednotlivec, který učiní své pocity a základní životní naladění, pokud si je uvědomí, předmětem reflexe svého rozumu, se z těchto pocitů a naladění tím samotným ihned vysvobodí (a také odsud ten můj "metodický pokyn" k filosofování ve společenství, protože prostě víc hlav víc ví, víc perspektiv víc nahlíží a má větší šanci si uvědomit různé apriorní, neuvědomované vlivy a sklony, které v tom kterém člověku samozřejmě být mohou a mohou mít silný vliv na jeho způsob používání rozumu). Pocit jím samotným nezreflektuju. A jakmile něco rozumem reflektuji, dostává se to principielně alespoň malilinko do mé moci s tím něco udělat, samozřejmě pokud považuji za žádoucí něco s tím udělat.

Díváme-li se na lidi a jejich používání rozumu poučeni Heideggerem, zdá se nám často zjevné, jak i u toho, kdo se nejvíc zaklíná absolutní nezaujatostí, bezpředpokladovostí a zkrátka čirým poznáváním pravdy, prostě vládne jeho myšlení určitý "existenciální rozvrh", určitý "životní tvar", pro který se nerozhodl rozumově.

Opět pro Tebe možná překvapivě do značné míry souhlasím, a vybavuje se mi u toho Sartre, jak v Existencialismus je humanismus hovoří o tom mladém, v životě a lásce zklamaném člověku (pokud si to dobře pamatuju), který se rozhodl zeptat se kněze a tím už si vlastně vybral i to, jakou odpověď chce slyšet. Pouze se - předpokládám, že narozdíl od Tebe - nedomnívám, že tento životní tvar by byl (rozumem či jeho pomocí) principielně neprolomitelný a nepřekonatelný. Každý, kdo by tvrdil opak, se prostě vyvrací.

YMLADRIS: No to bych byl rád (a překvapen), kdyby to, co jsem psal, k něčemu bylo i někomu jinýmu než mně, kterej si tim některý věci znova s odstupem připomínám a rekapituluju... :) Každopádně se těšim na další Tvý případný reakce!

nebot z A mivavam mensi ci vetsi satori

To jsme dva... :)
(Ajvaz někde líčí, jaký zjevení pro něj znamenalo první setkání s fenomenologií, říká, že ho to náhle zachránilo od ošklivý neurosy, která se mu rozvíjela, když hledal jakousi pevnou a neměnnou pravdu za proměnlivými jevy, nějaké "své názory", které se mu ale vždy rozpadaly pod rukama nebo se záhy stávaly něčím umělým a hraným, když už se zdálo, že "něco má". (Líčí něco podobnýho i třeba v "povídce", která se jmenuje, myslim, Nic.) Pak otevřel Husserla, četl a viděl, jak někdo pozoruje a popisuje nikdy neuzavřený rození se a odumírání forem smyslu, všechny ty zákruty a věčný transformace v poli toho, co se jeví, a jakoby žádnou neměnnou pravdu "za tím" prostě nehledá. A zažil obrovský osvobození, přesně tak, jak to líčí antičtí skeptici, ke kterým má fenomenologie mimochodem v mnohém hodně blízko. (Ono se to třeba nezdá, ale na hodně lidí mělo setkání s fenomenologií podobnej dopad jako na některý jiný třeba zkušenost s psychedeliky.) O Heideggerovi mluví Ajvaz sice míň než o Husserlovi, hájí ho např. proti některým Derridovým námitkám ve studii Znak a bytí, ale význam pro něho měl taky velkej a jeho vliv či narážky na něj jsou imho u A. často patrný. Možná ještě časem napíšu dalších pár řádek o tom, jak v těchhle souvislostech vnímám tu uvedenou báseň.)
(Když jsme u těch vlivů fenomenologie, nevim, nakolik je známo, že Husserl i Heidegger měli asi dost podstatnej vliv třeba taky na Castanedu, kterej žádnýho indiánskýho učitele podle všeho "v reálu" neměl.)

Jo a čet sem si po sobě tu dlouhou reakci na Tebe a zas tam našel spoustu překlepů a chyb, pardon, ve dvou případech radši sem dám větu znovu opravenou, ať je jasno, co jsem měl na srdci:

"Neni mně ani pozorovateli nikdy předem jasný, jak to dopadne - třeba tak, že budu zas jen vymejšlet další "možnosti" a nic nerealisovat." (resp. teda realisovat jen to vymejšlení dalších "možností", samozřejmě)

"svědomí dle Heideggera člověka volá ze zapletenosti do světa k němu samému a jeho vlastním možnostem, před kterými přinejmenším "zprvu a většinou" zavírá oči, svědomí ho volá k možnosti být celý (kterou ale v zásadě nejde nějak plně realisovat)."

(tak jsem rada ze jsem tu reflexi napsala, protoze z te odpovedi ted mnohem lip chapu oc H jde! a to jsem vzdycky chtela. batole je ale vycerpavajici :) tak jeste zas nekdy napisu jak bude cas. kazdopadne moc diky! je-li ajvaz heideggerovsky, tak myslim ze H prisel na neco pro mne cennyho nebot z A mivavam mensi ci vetsi satori)

Tohle je krásný http://www.lrb.co.uk/v12/n03/richard-rorty/diary

(Pokud jde o interpretaci a hodnocení Heideggerova skutečného jednání a (ne)mluvení v souvislosti s nacismem a holokaustem, nebyl bych až tak příkrý, pokud jde o Heideggerovo myšlení, myslím, že Rorty místy místy zjednodušuje snad až moc brutálně (byť zajímavě), ale jeho líčení jiného možného běhu událostí, v němž by Heidegger emigroval do Ameriky a stal se velkým bojovníkem proti nacismu a fašismu, přičemž by po sobě mohl nechat úplně stejná filosofická díla, jaká ve skutečnosti zanechal, je imho mimořádně vtipné.)

(A k následující Rortyho větě o alternativním světě lze dnes podotknout, že Rortymu tehdy neznámé Heideggerovy texty takové pasáže skutečně obsahují:

"In this other world, however, Introduction to Metaphysics contains a contemptuous identification of the National Socialist Movement with the mindless nihilism of modern technology, as well as the remark that Hitler is dragging Germany down to the metaphysical level of Russia and America.")

Ještě se s Vámi podělím o jednu Ajvazovu báseň, pokud ji neznáte. (Vyšla v knížce Vražda v hotelu Intercontinental, ta pak vyšla spolu se sbírkou povídek Návrat starého varana ještě jednou v knížce nazvaný podle druhý jmenovaný sbírky.)
(Ajvaz byl Heideggerem hodně ovlivněn, byť iniciací pro něj byl Husserl, a myslim, že ta báseň je hezkej příklad působení Heideggerových myšlenek o tom, jak člověk a rozum nemohou bytí nějak ovládnout a zvládnout, bytí vždy překvapuje, smysl se proměňuje. Působení, který samozřejmě vede k polohám Heideggeorvi samýmu dosti cizím. Jsem si teda vědom, že je to báseň a možnosti teoretický interpretace jsou omezený. No ale nějak se mi dost vybavovala, v posledních dnech...)

• motorest_v_pruhonicich.jpg

CICHLASOMA: Ještě takhle: myslím, že Heidegger má nedůvěru k nevědomí, resp. k tomu, co se děje spontánně, bez vědomé kontroly, k jiným zkušenostem, než je zkušenost náhledu. Sice kritisuje myšlení, které chce vše prosvětlit a zdůvodnit, a klade pro němu právě náhled neprosvětlitelnosti bytí, neredukovatelné skrytosti, ale setrvává právě vždy u jakéhosi intelektuálního nahlížení či postřehování oné skrytosti a nezbadatelnosti. To je fajn, ale nějakou typologii způsobů existování na tom není možný založit, protože jiný lidský zkušenosti života Heidegger jakoby nezná.
(Šlo by uvažovat o tom, zda v pozdějších fásích svého myšlení se v souvislosti s meditacemi o božském už něčemu "nevědomému" neotvírá. To už taky rozhodně nezkouší dělat vyčerpávající typologie.)

YMLADRIS: - v poslednich letech mne ohromne zaujal David Deida, kterej zase ma slovo "potencial", ze at delame cokoliv, porad je v nas urceni povedomi toho, ze by slo jit hloubeji (kvalitneji pracovat, delat lepsi umeni, hloubeji milovat, ... cokoliv). Ze lidsky udel je, ze nas zatim nenaplneny potencial nas kope do zadku. A ze je zasadni tomu neuhybat, nejak se neoblbovat do zapomneni nebo pohodicky, ale snazit se ten potencial naplnit
- to ale zas vede na tu tocku s tim superegem (jsem myslim o tom psala pred temi peti lety, pac sama mam tento celozivotni trip) -- to ze chci zit hlubsi/kvalitnejsi/smysluplnejsi zivot, ze chci zprima koukat na moznosti ktere se vynoruji a vybirat ty co jsou z umeleckeho hlediska nejnosnejsi == chci to opravdu tzv. ja, nebo je to diktat socializace? ("nemuzes zit nudne, to bys byla nula") -- o tom hodne mluvi Slavoj Zizek, nova pliziva ideologie
- smrtelnost jako faktor kterej pomaha dostat se pres tyhlety nejruznejsi hry a blbosti fakt k jako by realnemu prozivani, na to sazi Deida taky a budhisti taky

O Deidovi slyšim poprvé. Takhle, jak to podáváš, to ve mně taky vzbuzuje otázku, o "potenciál" v jakym smyslu má jít, to slovo (aspoň v češtině) trochu asociuje podřízení diktátu společnosti ohledně toho, oč se má člověk snažit, co je úspěch atd.
Na druhou stranu na asociace s Heideggerem a autenticitou je imho na místě - svědomí dle Heideggera volá ze zapletenosti do světa k němu samému a jeho vlastním možnostem, před kterými přinejmenším "zprvu a většinou" zavírá oči, svědomí ho volá k možnosti být celý (kterou ale v zásadě nejde nějak plně realisovat).
Zároveň to ale u Heideggera má o dost jiný zabarvení, než u Deida podle toho, co naznačuješ. Heideggerovi jde o to, že si člověk uvědomí, že žádné jeho jednání a smýšlení není nutné a samozřejmé, že o jeho jednání a způsobu smýšlení není rozhodnuto, jak se snad dosud před sebou tvářil, že *vše* je otevřené a on ve své svobodě o svém bytí po všech stránkách rozhoduje, resp. aspoň spolurozhoduje. K tomu patří, že nepřijímá (v ideálním případě) jako hotová a neproblematická ani žádná ona měřítka toho, co je dobré umění, co je úspěšný život, co je vhodné chování atd. Prostě je konfrontován se svou svobodou vůči všemu a se svým bytím (které je bytostně možností, tím, co je třeba rozhodovat) vcelku. To se děje na pozadí té smrti, která vystupuje jako "nejzazší možnost", možnost, která je neredukovatelně moje, nikdo ji nemůže realisovat za mě, týká se mě samotnýho a může mi moje bytí vracet jako něco, co taky nemůže ve skutečnosti nikdo a nic rozhodnout za mě. Mám propastný možnosti, neznám jejich omezení a jsem vlastně svobodné realisování určitejch z nich, ať se mi to líbí nebo ne.
Když bych to teda měl srovnávat s tim Deidou na základě toho, co o něm píšeš, tak myslím, že rozdíl je v tom, že pro Heideggera ten "potenciál", který máme a cítíme se provinile, protože ho nenaplňujeme, spočívá též a snad především v možnosti nahlížet, že všechna určení "potenciálu" jsou problematická, nesamozřejmá, ne-nutná, pro nějaký pochopení potenciálu, toho, co je dobrý, se vždy jen zkusmo rozhoduju v konfrontaci s celkem svýho konečnýho bytí v možnostech. Každý způsob hodnocení a každý životní projekt je svobodně podnikaný experiment.
Možná by se dalo říct, že dle Heideggera nás nestíhá pocit provinění kvůli tomu, že neděláme např. lepší umění, ale že neděláme všechno umění, které je možné dělat. (Což samozřejmě nejde.) Čelit tomu lze tak, že si aspoň budem vždy uvědomovat, že realisujem jen jednu nesamozřejmou z nekonečných možností.


- mam ted maly dite. pripada mi, ze sleduju u nej ten prechod ze sveta do moznosti. rikala jsem tomu "zacina mit predstavivost". Mimino nema predstavivost, relativne zhruba vsechno je pro nej stejne novy/hodnotny na zaziti. Batole uz konstruuje moznou budoucnost na zaklade minulosti (cesky receno, chce cosi a je vztekle kdyz to neni atd). tim se asi fakt prestava byt simpanzem a stava se clovekem

Jasně, to, co líčíš jako změnu od mimina k batoleti, určitě souvisí s tím, že se stává člověkem, tj. bytostí, jejíž bytí spočívá ve vztahu ke svým možnostem. Ale nejde to, myslím, ještě prát jako přechod k autentický existenci. Batole si (aspoň většinou) neláme hlavu s tím, že jeho chtění něčeho, kvůli kterému se vzteká, je hluboce nesamozřejmé a svobodně zvolené. (Pak by své chtění teprv chápalo jako možnost a bylo autenticky. :) )


- jak kancik-rybicka pise, tak jako jo, Heideggerovi tam podle mne chybi mezistupen ve kterem zije drtiva vetsina lidi. Vetsina lidi nezije ze sveta (ze by jimi realita nekam posouvala a oni pasivne se jen nechali provadet) ani nejak "autenticky" z moznosti, jak by se H asi libilo mozna (furt neverim ze to nepreferoval), ale neco mezi: aktivne voli z moznosti, ale drajv toho celyho neni konecnost a smrtelnost, ale naopak snaha zapomenout na konecnost a smrtelnost. Zaplnit si vedomi budovanim nejake identity, jako bychom nikdy umrit nemeli. Pozabijet radeji vsechny okolo, kdyz na to prijde.

Tady bych chtěl nejdřív ve dvou bodech upřesnit to, co jsem o Heideggerovi řikal:
1) napsal jsem, že ve skutečnosti je způsobů existence celá "škála", ale chtěj jsem říct víc. "Škála" opravdu sugeruje stupňování od jednoho extrému k druhýmu (zde od Heideggerovy "neautentický existence" k jeho "autentický existenci"). Něco takovýho opravdu existuje, jak konstatuješ. Ale to by ještě nebyla námitka proti Heideggerově koncepci - s tím se počítá, že je tam nějaké stupňování. Mně šlo o to, že těch způsobů existence je celá "krajina" nebo "pole", prostě je existence mnohotvárná a ty její způsoby imho nejde klasifikovat pouze nebo primárně podle postavení na tý heideggerovský škále. To ostatně níže podle mě naznačuješ i Ty, viz k tomu tam.
2) Pokud jde o tu Heideggerovu "neutralitu" ve věci hodnocení autentický a neautentický existence - jde, myslím, o to, že Heidegger v Bytí a čase jednak teda líčí dva způsoby, jak může každý člověk existovat, jednak ale vypracovává určitej způsob filosofickýho zkoumání, určitou "fenomenologickou ontologii" (zhruba - přijali jsme omezení na to, co se jeví, a ptáme, se, co vlastně míníme, když říkám, že něco jest). Dělat tohle filosofický zkoumání vyžaduje taky určitej specifickej postoj, kterej se liší od postoje, kterej zaujímala většina dřívějších filosofů, zvláště novověkých, a od postoje, který zaujímá věda. Heidegger tedy vysvětluje (krom jiného) dvě diference - diferenci mezi neautentickým a autentickým způsobem existování (ty zde chce jen adekvátně popsat) a diferenci mezi ontickým a ontologickým zkoumáním (zkoumáním jsoucího a zkoumáním bytí jsoucího) - zde rozhodně není neutrální, to druhé chce přímo v Bytí a čase provádět. Naopak autentická a neautentická existence jsou mu pouhým předmětem výzkumu a on ujišťuje "já to jen popisuju, já to (teď) vůbec nehodnotim" (protože soudí, že hodnotit to vůbec není při tomto zkoumání jeho úkol, úkol ontologa). Jenže další věc je, že ony ty dvě diference jsou si v mnoha ohledech podobný a autentické existování má leccos společného s ontologickým přístupem. Heidegger ale toto nekonstatuje (nebo jen okrajově) a ty dvě diference drží od sebe. A ona teoretická, ontologická rovina, projekt ontologického výzkumu, soustředění filosofie na otázku, co to znamená být (a posléze jak souvisí bytí s časem a co je to čas), je pro Heideggera to hlavní. To je věc, která jeho zajímala nejvíc, jak si posléze uvědomoval čím dál více. To je cesta, po které pak Heidegger půjde dál po vydání Bytí a času.*

No, tolik na dovysvětlení. A teď - já myslim, že to, co líčíš jako většinovej způsob existence, je v zásadě ten ukázkově neautentickej. Jasně, že lidi uskutečňujou nějaký svý možnosti a v nějakech věcech se rozhodujou. Ale právě svoje cíle a principy, kterejma se říděj (třeba prostě žít co nejdýl za jakoukoli cenu) nijak neproblematisujou, berou je jako prostě daný. Je to samozřejmý, tak "se" to dělá. (Nemusí jít o tak primitivní princip jako přežít a nekonfrontovat se smrtelností - tam, kde se řídím nějakým ušlechtilejším principem nebo nějakými morálními zásady, může to být úplně stejně neautentické, pokud je beru jako něco samozřejmého, o čem se nepochybuje - to rozlišení autentický/neautentický se opravdu nekryje s morální/nemorální.)


- osobne mam jeste potiz tu, ze taky zazivam moznosti jako realnejsi nez to co realne lezi prede mnou. Chapu to ale jako patologicky, odvadejici mne od te konecnosti a skutecnosti a opravdovosti a autenticity :-). Takze mne zaujalo ze za to H vlastne tak jako lobuje. Asi jako kazdy lek se v prehnanem mnozstvi stava jedem.

Teď zas nejdřív malý upřesnění - nejsem si jistej, jestli zde mluvíš o "bytí v možnostech" v Heideggerově smyslu, resp. v tom, kterej H. považuje za autentickej - pokud někdo třeba jen myslí na to, co "by mohlo být" a vymýšlí další a další možnosti, tak vlastně vůbec nemusí k těm možnostem mít vztah "jako k možnostem" a jeho bytí se tim nemusí stávat skutečnym, vědomym bytím v možnostech - pokud "možnosti" ležej jedna vedle druhý a prostě si jen tak ležej, jsou to vlastně skutečnosti, ne možnosti. Jsou tady, mam je před očima a hotovo. Pokud se k svejm možnostem vztahuju jako k možnostem, tak prostě jsem si především účinně vědom nesamozřejmosti, nenutnosti tý možnosti, kterou teď jaksi realisuju (a i kdybych se snažil jakoby nerealisovat nic a jen se probírat možnostma, tak tim taky realisuju tuto možnost). Účinně vědom, tj. jsem opravdu připravenej uchýlit se k jiný možnosti, když budu mit dojem, že si to celek mý situace žádá. Když je mý bytí skutečně bytí v možnostech, tak se o něm opravdu s plným nasazením, se snahou neuzavírat se ničemu z mejch možností, který nemaj předem známý meze, rozhoduje. Neni mně ani pozorovateli nikdy předem jasný, jak to dopadne - třeba tak, že budu zas jen vymejšlet další "možnosti" nic nerealisovat.

Mne by asi naopak prospelo, kdyz bych se od nekonecneho optimalizovani moznosti dokazala prehoupnout do toho pritomneho retezce nejakych "ted", pevne postavenych na lasce

No a tohle je snad nejdůležitější - "prehoupnout do toho pritomneho retezce nejakych "ted", pevne postavenych na lasce" - to podle mě totiž, jestli Ti rozumím, nelze klasifikovat podle toho Heideggerova rozlišení autentické x neautentické existence.
V tom, co naznačuješ, by asi nevládla ani nějaká předem hotová samozřejmá zásada nebo praktika ani neustálá konfrontace s problematičností a nesamozřejmostí všeho. Ani "něco mezi", imho. Taková láska by byla prostě jinej princip, asi člověka přesahující, kterýmu se člověk poddává, snad v nějakym smyslu "božskej", a takovejch je, myslim, víc. ("Polytheismus"...)
Těch podob existence je prostě mnoho. Někdo se šťastně nechává nést svým nevědomím (v jungovskym smyslu), nepotřebuje vědomou konfrontaci s nesamozřejmostí ani velké přemýšlení, vede ho povětšinou spíš jaksi intuice, třeba jen tak má radost ze života a tu šíří, třeba nepotřebuje žádné velké myšlenky o "podstatě všeho", těch typů lidí a situací je mnoho. Myslim, že pro nějakou typologii je třeba ten Jung mnohem použitelnější než Heidegger. A ta Jungova myšlenka, že jde především o celistvost a integraci všech částí a sklonů do jednoho celku, což probíhá u každýho do jistý míry jinak, vždy za konfrontace (v různý míře vyhraněnýho) vědomí s nevědomím, který má vždy vztah k celistvosti a jednotě přesahující protiklady, mi nepřijde marná.. (Dle tý Jungovy teorie prostě duši je vlastní puzení k celistvosti, jednotě, integraci (k čemuž patří vztah k tomu, co překračuje protiklady či je splynutím protikladů), to potřebuje a to je její podstatou podobně jako tělo se snaží dejchat a třeba pomocí srážlivosti zastavit krvácení, když se člověk řízne. (To pak není výsledek společenskýho diktátu - ten jen určuje nějaký částečnosti, který člověk třeba dělá a který se pak ale duše snaží integrovat do svýho celku, něčim třeba kompensovat atd. Heidegger taky, jak řečeno, mluví o tom "bytí celý" (v souvislosti se vztahováním se k celku svých možností na pozadí smrti), ale myslím, že uchopuje jen dosti speciální podobu či aspekt toho.)
(Zda a v čem je snad nějak zásadněji omezenej ten naznačenej Junguv princip, to by byla jiná kapitola...)

------------------------------

* (Určité porozumění bytí pro něj bude v podstatě implikovat určitý způsob existování, vztahy mezi implicitním porozuměním bytím a explicitním porozuměním ve filosofii budou mimochodem i pak věc, kterou bude možná poněkud zjednodušovat.) A i nadále u něho bude jistý napětí ohledně případné neutrality v hodnocení různých porozumění bytí. Dějiny jsou pro něj budou především dějinami bytí, tj. různých porozumění bytí, potažmo různých způsobů, jak se nám bytí samo podává. A Heidegger znovu bude na jednu stranu neustále opakovat, že jedno porozumění bytí není lepší či horší než jiné (jedna "epocha" v dějinách bytí lepší nebo horší než jiná), že jsou právě jen jiné, na druhou stranu bude chápat dosavadní dějiny bytí jako postupné stále hlubší zapomínání na (nesamozřejmost) bytí, zastírání bytí (zjednodušeně - toho, že to, že vůbec něco je, resp. se jeví, je nezdůvodnitelné, "zázračné", od čehož se odvíjí, že nikdy předem nevíme, co je možné a co ne, případně co je nutné a co ne) jsoucím (které prostě jest, přičemž jedno jsoucno ze vysvětluje druhým, případně pak nakonec nějakým domněle nutným jsoucnem, takže známe hranice možného a víme, co je nutné). No a Heidegger samozřejmě se bude snažit nějak se ze zapomenutosti na bytí vymanit. Jeho ujišťování, že tím nechce získat nic "lepšího", než jsou různá porozumění bytí založená na jeho zapomenutosti, je trochu pochybné. Snad ale mu jde o to, že hledá něco, co jaksi vyžaduje tato situace, jindy vyžadovala něco jinýho. Ale i to je vzhledem k tomu schématu zapomínání a rozpomínání problematické.

YMLADRIS: Dík, to jsou velmi zajímavé podněty, zareaguju na to ale později, jelikož mám dojem, že to bude na dýl a musim teď jaksi dělat něco jinýho... (Myslel jsem, že odpověď Maftíkovi budu mít hned, a ono taky tak uplně né... :) )

MAFTIK: "jen jestli tomu rozumím dobře tak, že vládne/vládnout má pocit ... ?"

No... Takhle jsem to přímo nemyslel. Dále bychom mohli se bavit o tom, jestli by to tak taky nešlo říct a v jakym smyslu, ale teď jen stručně vysvětlim, jak jsem to myslel.
Totiž tak, že rozumu vládne způsob existování toho člověka, kterej rozum používá. Ten způsob existování rozhoduje o tom, co člověk pociťuje jako (či považuje za) náležitý, žádoucí, případně dokonce samozřejmýé používání rozumu.

Když budeme chtít myslet blíže to, co rozhoduje o používání rozumu a čemu jsem teď říkal "způsob existování" či "existenciální rozvrh" (a budeme při tom chtít ještě zůstat u heideggerova myšlení, můžeme mluvit o nějaké "základní naladěnosti", která k způsobu existování patří, o určité základní vztaženosti k možnostem a k přítomnosti, případně k jednotlivým časovým dimensím; můžeme se dostat i k předchůdnému "porozumění bytí".

O pocitu jsem říkal, že podle něj je záhodno se rozhodovat mezi těmi způsoby existování, mezi základními zorientováními (která pak budou rozhodovat o našem užívání rozumu) (i tam, kde se určitý člověk mezi základními zorientováními nijak moc nerozhoduje, protože pořád "jede v jednom", by šlo mluvit o tom, že ho v něm udržují pocity, byť tam je to složitější).
(Někdo třeba může dík nějakému podnětu, třeba na základě setkání s nějakým uměleckým dílem či s nějakými lidmi, s nějakým místem nebo na základě nějakého snu, náhle cítit, že když se dosud snažil hledat "opravdový" život pomocí (určitého způsobu) filosofování, byla to jen taková křeč a - dámy prominou - onanie a že třeba určitá hudba ho osvobozuje k němu samému mnohem spíš než filosofie a že podle pocitů se orientuje spolehlivě a čistěji než myšlením. (Samozřejmě kdyby šlo o Heideggera, i pozdějšího, když se zabývá hodně uměním, tak ten taky pro některá "životní naladění" a některé podoby umění nemá žádné pochopepení, preferuje určité polohy existence, má u nich pocit, že "to je nejvíc"... :) (K tomu se pozdějc třeba ještě vrátím.))

Díváme-li se na lidi a jejich používání rozumu poučeni Heideggerem, zdá se nám často zjevné, jak i u toho, kdo se nejvíc zaklíná absolutní nezaujatostí, bezpředpokladovostí a zkrátka čirým poznáváním pravdy, prostě vládne jeho myšlení určitý "existenciální rozvrh", určitý "životní tvar", pro který se nerozhodl rozumově. (Nemluvě o tom, že určité existenciální rozhodnutí je už to, chtít stavě život na rozumu.) Pro určité postavení se k možnostem a skutečnostem se rozhodl třeba v souvislosti s tím, že má děs z bezednosti a nezaloženosti, případně z pohybu mezi záležitostmi, které jsou unikavé, prchavé a stále se mění, z toho má "závratě", cítí (ještě než začne nějak sofistikovaněji rozumovat) puzení k něčemu pevnému, neotevřenému možnostem proměny, natož bezedným, k něčemu hotovému a neotřesitelnému. (Někdo zas život ještě před nějakým rozumováním cítí především jako vystavenost vždy zcela otevřené budoucnosti; kupříkladu Schelling a myslím, že i třeba Schopenhauer mají za to, že filosofii si volíme podle typu své osobnosti.)

Další kapitola by byla, jaké je postavení rozumu např. u "křesťanských filosofů", kteří vesměs vycházejí ze zjevení, které přijímají i tam, kde se jim třeba zdá, že rozumu zcela odporuje (substanciální unie apod.). Někdy říkají otevřeně, že filosofie má být služkou teologie, rozumem jen jejich "víra hledá pochopení" apod. Samozřejmě z heideggerovské perspektivy můžeme víru chápat jako určitý modus existence či jako určité porozumění bytí (resp. aspoň jako něco, co s sebou modus existence a porozumění bytí nese), každopádně jako něco co předchází racionalitě a určuje pak její zaměření.

CICHLASOMA: Přečetl jsem to celé, chci si ujasnit jen toto: cim jinym se totiz v posledku ridit pri hledani zpusobu existence nez pocitem? - vzdyt jde o celek, tam rozum nic nezmuze, rozum umi jen slouzit, neumi vladnout, slouzi necemu jinemu i tam, kde si namlouva, ze vladne. - jen jestli tomu rozumím dobře tak, že vládne/vládnout má pocit ... ?

- lici tedy dva nasledujici zpusoby existovani: bud si rozumim "ze sveta", nebo z vlastnich moznosti. jde o to, ze existence je vzdy vykon nejakyho zorientovani se a urcityho realisovani urcitejch svejch mozností. bud jsem pohlcen pritomností, tim co se vtírá a co je proste bez nejakeho usili a hledani tu (pak casu rozumim vychazeje od pritomnosti a vnimam ho jako sled nejakych "ted", pricemz nektera jeste nejsou, jina uz nejsou), nebo si uvedomuju, ze moje byti jsou moznosti, moznosti jsou vlastne v jistym smyslu skutecnejsi nec to, co "realne" lezi prede mnou, bez moznosti by prede mnou nic nelezelo, a o techhle svejch moznostech si chci udelat jasno a vztahovat se k nim skutecnne jako moznosti, jako k necemu jeste nerozhodnutymu a neurcitymu. ukaze se mi povaha mych moznosti jakozto konecné bytosti - bytosti, jejiz situace po nejakych strankach určená je (bez toho by se taky moznosti neotviraly) a ktera tu nebude vecne. heidegger lici, jak konfrontace s vlastni smrtelnosti muze cloveka vytrhnout z pohlcení pritomností a zpusobit, ze se zacne videt ne jako neco, co proste je, ale jako neco, o cem se rozhoduje.


toto liceni velmi zaujalo ctenare (mne). nejake volne asociace

- mam ted maly dite. pripada mi, ze sleduju u nej ten prechod ze sveta do moznosti. rikala jsem tomu "zacina mit predstavivost". Mimino nema predstavivost, relativne zhruba vsechno je pro nej stejne novy/hodnotny na zaziti. Batole uz konstruuje moznou budoucnost na zaklade minulosti (cesky receno, chce cosi a je vztekle kdyz to neni atd). tim se asi fakt prestava byt simpanzem a stava se clovekem
- to zni jako budhisticky popis principu utrpeni ("muze za to touha..."), ktere vicemene nema pricinu (pricinu Buddha neresi - ten princip "moznosti" (touha) je tu dle nej kdesi odpradavna. Coz by sedelo na to vynoreni se lidskeho z drivejsiho zvireciho)
- budhismus mi byl vzdy blizkej svym pohledem ze trapeni je nepochopeni funkce mysli, dlouho jsem si ale myslela ze uci touhu zrusit, coz se mi pricilo
- v poslednich letech mne ohromne zaujal David Deida, kterej zase ma slovo "potencial", ze at delame cokoliv, porad je v nas urceni povedomi toho, ze by slo jit hloubeji (kvalitneji pracovat, delat lepsi umeni, hloubeji milovat, ... cokoliv). Ze lidsky udel je, ze nas zatim nenaplneny potencial nas kope do zadku. A ze je zasadni tomu neuhybat, nejak se neoblbovat do zapomneni nebo pohodicky, ale snazit se ten potencial naplnit
- to ale zas vede na tu tocku s tim superegem (jsem myslim o tom psala pred temi peti lety, pac sama mam tento celozivotni trip) -- to ze chci zit hlubsi/kvalitnejsi/smysluplnejsi zivot, ze chci zprima koukat na moznosti ktere se vynoruji a vybirat ty co jsou z umeleckeho hlediska nejnosnejsi == chci to opravdu tzv. ja, nebo je to diktat socializace? ("nemuzes zit nudne, to bys byla nula") -- o tom hodne mluvi Slavoj Zizek, nova pliziva ideologie
- smrtelnost jako faktor kterej pomaha dostat se pres tyhlety nejruznejsi hry a blbosti fakt k jako by realnemu prozivani, na to sazi Deida taky a budhisti taky
- jak kancik-rybicka pise, tak jako jo, Heideggerovi tam podle mne chybi mezistupen ve kterem zije drtiva vetsina lidi. Vetsina lidi nezije ze sveta (ze by jimi realita nekam posouvala a oni pasivne se jen nechali provadet) ani nejak "autenticky" z moznosti, jak by se H asi libilo mozna (furt neverim ze to nepreferoval), ale neco mezi: aktivne voli z moznosti, ale drajv toho celyho neni konecnost a smrtelnost, ale naopak snaha zapomenout na konecnost a smrtelnost. Zaplnit si vedomi budovanim nejake identity, jako bychom nikdy umrit nemeli. Pozabijet radeji vsechny okolo, kdyz na to prijde.

- osobne mam jeste potiz tu, ze taky zazivam moznosti jako realnejsi nez to co realne lezi prede mnou. Chapu to ale jako patologicky, odvadejici mne od te konecnosti a skutecnosti a opravdovosti a autenticity :-). Takze mne zaujalo ze za to H vlastne tak jako lobuje. Asi jako kazdy lek se v prehnanem mnozstvi stava jedem.
Mne by asi naopak prospelo, kdyz bych se od nekonecneho optimalizovani moznosti dokazala prehoupnout do toho pritomneho retezce nejakych "ted", pevne postavenych na lasce

no nezbyva nez zopakovat ze netusim zda toto psani muze k necemu byt nekomu, ale dik rybicce za material pro promysleni

( cichlasoma - kančík - rybička. zadna cihla soma proste neni )

"He is widely regarded as one of Europe's most influential 20th century philosophers whose writings inspired some of the important thinkers of the modern era. But almost four decades after Martin Heidegger's death, scholars in Germany and France are asking whether the antisemitic tendencies of the author of Being and Time ran deeper than previously thought."
Heidegger's 'black notebooks' reveal antisemitism at core of his philosophy | Books | The Guardian
http://www.theguardian.com/.../13/martin-heidegger-black-notebooks-reveal-nazi-ideology-antisemitism

"Martin Heidegger je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských filosofů 20. století. „Bezmála čtyři dekády po jeho smrti však sílí podezření, že antisemitské tendence jeho hlavního spisu Bytí a čas jsou daleko hlubší, než jsme si dosud mysleli,“ napsal deník Guardian."
Heideggerovy „černé deníky“ ukázaly, jaký byl antisemita | Svět ve 20 minutách
http://www.rozhlas.cz/...svet/_zprava/heideggerovy-cerne-deniky-ukazaly-jaky-byl-antisemita--1332838

bravurne... (a i jine perly tam jsou...)

- no tak jo. rad jsem si to, co tu probehlo pred 5 lety, precetl (do znacny miry se zotoznuju s nekterymi ymladrisinymi skeptickymi pripominkami, jak nize patrno) a pripojim teda par poznamek, treba diskuse ozije. chce se mi o tom mluvit mj. proto, ze jsem nejak v souvislosti s tou kausou s Cernymi sesity zacal premyslet o tom, jaky mam dnes k heideggerovi a k filosofii existence vztah. na jednu stranu mam totiz chvilemi z tech textů pocit, ze je mi to vsechno uz hrozne vzdálené a cizí (je to uz pres 20 let, co me heidegger poprvé nadchnul), ale pak si zas uvedomím, ze mnoho veci zejmena z heideggera mi proste "preslo do krve" a uz je to pro me naprosto samozrejmé, jiné byly u me na zacatku nejakyho vyvoje, kterej sice vedl v jistym smyslu daleko od nich, ale bez nich by se dost mozna nekonal. no kazdopadne by muj zivot pravdepodobne vypadal po mnoha strankach jinak, kdyby heideggera nebylo, a i pro to je pro me zajimavy s nim nejak "uctovat".

- vicemene se ted teda omezim na "autenticitu" u raneho heideggera. je to, myslim, prinejmensim jedna z prvnich koncepci "autenticity" (nevim ted, zda ten termin od nekoho prebira), je asi nejpropracovanejsi a byla, myslim, nejvlivnejsi. jine koncepce maji s ni sice neco spolecneho, ale neco zas (kupodivu..) ne a mluvit o "autenticite" obecne u "existencialistů" lze jen velmi opatrne.

- heidegger se mimochodem nikdy za existencialistu nepovazoval a neoznacoval, jakkoli existencialismus temer "zalozil". to, ze neni "existencialistou" v pozdejsim smyslu, se v souvislosti s jeho koncepcí autenticity v Byti a case projevuje mj. tak, ze heidegger neustale opakuje, ze naprosto nechce autentickou existenci jakkoli hodnotit vyse nez neautentickou ci na tomto rozliseni snad zakladat nejakou etiku. samozrejme muzeme diskutovat o tom, zda je v teto veci heidegger poctivy, a nakolik a v jakem smyslu je skutecne "neutralni", ale myslim, ze je fakt, ze jeho zakladni zajem tu je teoreticky, resp. ontologicky, nikoli etický ci "existenciální". heidegger predevsim chce zkoumat, co to znamena byt a co je to cas. to pro nej znamena - jak clovek casu rozumi. a dospiva k tomu, ze ruznymi zpusoby. :-) a ukazuje dva rozdilne zpusoby - rozumeni casu, jak se deje pri "autentickem existovani", a rozumeni, jak se deje pri "neautentickem existovani".

- lici tedy dva nasledujici zpusoby existovani: bud si rozumim "ze sveta", nebo z vlastnich moznosti. jde o to, ze existence je vzdy vykon nejakyho zorientovani se a urcityho realisovani urcitejch svejch mozností. bud jsem pohlcen pritomností, tim co se vtírá a co je proste bez nejakeho usili a hledani tu (pak casu rozumim vychazeje od pritomnosti a vnimam ho jako sled nejakych "ted", pricemz nektera jeste nejsou, jina uz nejsou), nebo si uvedomuju, ze moje byti jsou moznosti, moznosti jsou vlastne v jistym smyslu skutecnejsi nec to, co "realne" lezi prede mnou, bez moznosti by prede mnou nic nelezelo, a o techhle svejch moznostech si chci udelat jasno a vztahovat se k nim skutecnne jako moznosti, jako k necemu jeste nerozhodnutymu a neurcitymu. ukaze se mi povaha mych moznosti jakozto konecné bytosti - bytosti, jejiz situace po nejakych strankach určená je (bez toho by se taky moznosti neotviraly) a ktera tu nebude vecne. heidegger lici, jak konfrontace s vlastni smrtelnosti muze cloveka vytrhnout z pohlcení pritomností a zpusobit, ze se zacne videt ne jako neco, co proste je, ale jako neco, o cem se rozhoduje.

- ta liceni velmi zaujala ctenare, podstatne prispela k vzniku existencialismu a heidegger byl znechucen, ze ctenari se soustredej na tohle a zcela jim unika to, oc mu slo (coz si ale asi do jisty miry uvedomil az zpetne). ty motivy nicmene samozrejme zily vlastnim zivotem u mnoha filosofů, psychologů a umelců, kazdy je vykladal trochu po svem, nekteri je zplostovali, jini s heideggerovym podanim moznych zpusobů existece postupne zacinali polemisovat a jinak zacinal videt veci i heidegger, termin "autenticita" prestal pouzivat brzy po vydani Byti a casu.

- velmi dulezita pripominka, ktera se k naznaceny koncepci ozyvala, byla, ze modů existence a rozumení mj. casu je proste mnohem vic, je to obrovska škála odstínů a stylů, navic smrt taky onu "iniciacni" roli mit nemusi, zivot je proste mnohem pestrejsi. k tomu je dobre rict, ze heideggerovym primarnim cilem ale nebylo popsat vsechny mozne polohy existence. je to urcita schematisace, kterou provadi v ramci snahy ukazat urcité tváře času (jo, asi propadal ilusi, ze vystihuje proste "zakladni moznosti", ale to neni az tak dulezité).

- dulezité imho je, ze heidegger tim mj. ukazal neco o povaze pravdy. ukazal, ze co je to svet, co je to zivot, co je to cas proste zalezi na tom, jakym zpusobem zrovna existujeme. nelze na to ziskavat "nezaujaté" a "objektivne správné" odpovedi. resp. - "nezaujatemu" badateli se ukazuje opet jen jedna z mnoha moznych forem smysluplnosti. predstava poznavani podstatnych veci jako nezaujateho racionalního zkoumani se tříští, o smyslu vecí rozhoduje to, jak existujeme, podle toho nam ukazou urcitou svou tvář. jak receno, nakolik snad mlady heidegger chtel nejak systematicky vycerpavajicim zmapovat vsechny (aspon zakladni) polohy existence, selhal, jak konstatovali jak jeho kritici, tak zahy on sam.
heideggerovi se rozhoden daří urcite polohy existence sugestivne predstavovat. jak v Byti a case, tak pozdeji. ukazuje, ze v ruzných nových a nových způsobech existování se muze clovek ocitat dík urcitemu zpusobu promysleni ruzných "abstraktnich" otazek.
a postupne heideggerovi dochazi, ze takové mysleni je nekonecna cesta a bloudení, pri kterym se meni vsechno, i to, co je to sama ta "cesta" a "co to znamená myslet".

- jeho mysleni sledující a promenujici celkove polohy existence, který ma posleze mozna bliz k básnění nez k vetsine toho, cemu se rikalo "filosofie", zakouší existenci a smysl jako neco bezednyho, nevycerpatelnyho, o cem nemame nidky aspon "v zakladnich rysech" definitivne jasno, co je vzdycky schopny zasadnim zpusobem prekvapit. (nebyl samozrejme sam, kdo ve 20. stoleti neco takovyho inicioval, vyznamnym "souputnikem" mu imho byl kuprikladu surrealismus.)

- pokud jde teda konecne o tu "autentickou existenci" (docet to nekdo az sem?), konkretni podoba, v jaky ji lici heidegger a imho tim spise, jak ji lici pozdejsi existencialiste (heideggorovi to teda vydrzelo jen par let), je neco velmi omezeného, je to jen jedna z mnoha poloh existence, jeho liceni konfliktu mezi autentickym a neutentickým jen jedna z nepreberneho mnozstvi moznych peripetii existence. snazit se zit "podle toho", drzet se tohohle schematu, muze byt pekne umelé a krecovité. snadno z toho muze byt obsese smrtí, umelá zaliba v uzkosti a v "heroický" samote a jiné křeče. na druhou stranu - neco z té ideje autenticity podle me zustava platné a zásadní (a neco z ni taky pochopitelne zustavalo i v heideggerove pozdejsim mysleni, opet samozrejme v podobe, kterou lze jiste povazovat za omezenou, byt zase jinak). - totiz povedomi, ze cloveku se muze ukazat, ze míjí, ci dosud mijel to podstatné, ze mu vlastne unikalo, oc v jeho byti na svete jde, ze vlastne marnil zivot, muzou mu nejak "spadnout klapky z oci". to se muze prihodit nejen tomu, kdo dosud hledal rozptyleni ve spolecenske konversaci, jak to rad lici heidegger v Byti a case, ale i tomu, kde se "odvazne" snazil "vymknout z davu tim", ze se bude konfrontovat s vlastni smrtelnosti, proste zadny obecně vytyčitelný zivotní program proti tomu, myslím, neni imunni. a proto neni od veci hledat, zda se nenabizi nejaky zpusob žití a myšlení (jiste mu nemusime rikat "autentický" ci "autentičtější", kor pri vsi zatizenosti tech slov), ze kterého bychom meli lepší pocit nez z toho dosavadního. cim jinym se totiz v posledku ridit pri hledani zpusobu existence nez pocitem? - vzdyt jde o celek, tam rozum nic nezmuze, rozum umi jen slouzit, neumi vladnout, slouzi necemu jinemu i tam, kde si namlouva, ze vladne. to si dnes uvedomujeme, mj. dik heideggerovi. :-)

CICHLASOMA: Nechce se mi teď dívat do příspěvků 5 let zpátky, nicméně asi ano,