• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    LUCCHADětská kniha
    MARKYTKAK
    MARKYTKAK --- ---
    SYNAESTHESIA: 156 pohádek je do roka přečteno jako nic ne? :-)
    JINDRICH
    JINDRICH --- ---
    možná trochu mimo, ale příjde mi to zajímavé a dětských knih nabízejí vcelku dost.

    Doplňte si knihovnu o knihy z vyřazeného fondu (ty co vás nezajímají můžete trousit po mhd, či je nechat u kontejneru na papír více zde: http://www.mlp.cz/vyrazene.php)

    literatura pro děti:
    http://www.mlp.cz/cz/offline/nabidka/H-DET-0254-1-210409-305.txt
    http://www.mlp.cz/cz/offline/nabidka/H-DET-0255-1-210409-270.txt
    SYNAESTHESIA
    SYNAESTHESIA --- ---
    Tohle mě dostalo už svým rozsahem :-) chudák dítko by nepoznalo pak už žádný jiný pohádky než od Andersena :-)



    Autor: H. Ch. Andersen
    Ilustrace: Dušan Kállay, Kamila Štanclová
    Překlad: Gustav Pallas, Jan Rak, František Fröhlich
    Nakladatelství: Brio
    Počet stran: 1720
    Vazba: vázaná
    Formát: 210x290

    Cena: 1116.00 Kč

    Nové souborné vydání pohádkového díla Hanse Christiana Andersena. Připomíná 200. výročí spisovatelova narození (2. 4. 1805) a nabízí na 1720 stranách tří výpravných a bohatě ilustrovaných knih 156 příběhů, jež zajistily jejich tvůrci věčnou slávu a nesmrtelnost. Vraťte se s námi k Malé mořské víle, Ošklivém káčátku, Cínovém vojáčkovi či Princezně na hrášku a objevujte další magická vyprávění geniálního pohádkáře. „Kompletní Andersen u nás vychází po dlouhých devadesáti letech a je pravděpodobné, že dalších sto let nikdo nic takového nevydá,“ říká redaktorka edice Hana Neborová a připomíná, že na žádné ze 1720 stran tří knih nechybí barevná ilustrace. „Celobarevný kompletní Andersen je raritou i ve světovém měřítku.“

    KEYA
    KEYA --- ---
    SYNAESTHESIA: Všechno si píšu a razím do knihovny :-).
    SYNAESTHESIA
    SYNAESTHESIA --- ---
    Ještě jsme pořídili Hugoušovi tuto:

    Lubomír Feldek .:. Velká kniha slovenských pohádek
    ilustrace: Peter Uchnár

    http://www.vyber.cz/katalog/velka-kniha-slovenskych-pohadek/

    Nevím proč jako slovenských (jsou napsaný česky a jsou tam i naprosto standartní pohádky, co jsou přeci jasně původem "český"), ale jsou v ní naprosto krásný ilustrace :-)







    SYNAESTHESIA
    SYNAESTHESIA --- ---
    nějaký to sci-fíčko neuškodí ... pro děti od 10let:

    Reeve Philip .:. Tajemství prstenců Saturnu



    Bílí pavouci se mstí! Další vědecko-fantastický příběh z pera vynikajícího spisovatele pro mládež. Píše se rok 1851 a Británie se těší nebývalému rozmachu. Je nejen největší říší na zeměkouli, ale ovládá i celou řadu kolonií na jiných planetách a planetkách naší sluneční soustavy. Jedenáctiletý Artur Mumby, jehož neuvěřitelná dobrodružství kniha zachycuje, žije s otcem a sestrou Myrtle ve vile Jitřenka, plující na oběžné dráze kousek od Měsíce. Nudu všedních dní v odlehlé vile naruší ohlášení nečekané návštěvy jakéhosi pana Webstera, který, jak se později ukáže, není vědeckým kolegou Arturova otce, nýbrž… obrovským bílým pavoukem.

    SYNAESTHESIA
    SYNAESTHESIA --- ---
    Martina Komárková: O pastelce bez barvy



    ilustrovala: Markéta Laštuvková
    Albatros, edice Druhé čtení, 2008
    88 stran

    Malá Pastelka si vybírá barvu. A všechny jsou tak krásné! Bílý sníh, žlutá slunečnice, modrá chrpa, zelený vodníček, červené jahody, hnědé kakao, černý pejsek a duhová kouzelnice. O kterou barvu bude svět bohatší, až Pastelka vykoukne z kouzelného ořezávátka, se malí čtenáři dozví z knížky Martiny Komárkové, kterou nakladatelství Albatros zařadilo do edice Druhé čtení.

    Jakou barvu má pastelka, která se právě narodila? Žádnou. Je neviditelná. Musí si svou barvu nejdřív vybrat. O jedné takové pastelce vypráví právě tahle knížka. V edici Druhé čtení mohou začínající čtenáři prožít s Pastelkou dobrodružství při výběru té nejlepší barvy. Průvodcem jí bude slovutný Tuba Tempera. A nebude to vybírání jednoduché.

    „Když přijde ten pravý den, otevře tatínek Fix a maminka Tužka penál a vyvedou malou Pastelku do nejvyššího Patra barev. Malá Pastelka se pořádně porozhlédne a vybere si barvu, jakou by chtěla mít. Je to moc důležitá věc, protože barva, jakou si vybere, zůstane malé Pastelce navždy. Není to tedy nic jednoduchého.“

    Pastelka musí projít devíti dveřmi, navštívit devět barevných pokojů a nakonec dojít k čarovnému ořezávátku a vybrat si tu pravou barvu.

    Jednotlivé kapitoly jsou pojmenovány podle barev pokojů, kterými Pastelka prochází. V každé místnosti se potká s barevnou Vodovkou a ta jí představí svoji barvu. A Pastelka se nemůže rozhodnout. Bude bílá, aby mohla kreslit závěje? Nebo žlutá, aby dokreslila vlasy princezně Zlatovlásce? Vybere si modrou a domaluje konvičce kropítko? Jako červená by mohla kreslit rybíz, kdyby si vybrala hnědou, může namalovat zábradlí. Nebo bude zelená? To by mohla kreslit zelený plot. A co černá? Nebo duhová?

    Ale jakou barvu si Pastelka nakonec vybere, neprozradíme. Na konec se musíte pročíst sami. Určitě vás potěší i velké, dvoustránkové a krásně barevné obrázky.



    Ukázka z knihy

    První dveře byly velké a těžké, se zdobeným klepadlem. Docela nahoře se tulilo malé hnízdo. Někdo ho sestavil z lupínků s bílými kanýrky, které padají z ořezávátka, když si dělá bílá Pastelka pěknou špičku. V hnízdě leželo bílé vajíčko.
    „Přeji vám hezké vybírání,“ řekl malé Pastelce přede dveřmi slovutný Tuba Tempera.
    „Copak vy se mnou také nepůjdete?“ zeptala se překvapeně malá Pastelka. „Copak zůstanu sama samotinká?“
    „Já jenom otevírám a zavírám dveře,“ zopakoval Tuba Tempera. „Ale sama za nimi rozhodně nezůstanete. Sama si jen budete muset poradit. To je důležité, umět si poradit , když se hodláte vybarvit,“ poučil ji vážně.
    „Tak otevírejte dveře opatrně. Ať z nich nespadne to vajíčko,“ poradila mu hned malá Pastelka.
    „Je namalované,“ řekl Tuba Tempera.
    Namalované? Užasla v duchu malá Pastelka. A byla z toho celá skoro pryč, takže se ani nestačila zhluboka nadechnout, když se dveře otevřely a zavřely – a ona zůstala v prvním velikananánském pokoji. …
    SYNAESTHESIA
    SYNAESTHESIA --- ---
    Jostein Gaarder .:. Žabí zámek



    Ilustroval: František Skála mladší
    přeložila: Jarka Vrbová
    vydal: Knižní klub, 2008

    Tajemná dobrodružství malého chlapce, který pomůže žabákovi, aby se proměnil v prince. Je za to odměněn pozváním na Žabí zámek. Stejně jako v Carrollově Alence v říši divů, kde sny a realita se proplétají v čase a jsou postaveny poněkud na hlavu, podobně i zde se malý Štěpán setkává s princeznou jménem Aurora, zlým komořím, neohroženou královnou a s králem, kterému ukradli srdce.

    Jako ve všech knížkách tohoto autora, také v podtextu nalézáme nenásilné ponaučení dítěte, tady např. jak se vyrovnat s dědečkovou smrtí.

    Kouzlo nevinnosti, které čtenáři velmi dobře znají již z knížky Haló! Je tu někdo?, obsahuje také Žabí zámek. Potvrzuje výjimečné vypravěčství Josteina Gaardera a jeho zvláštní dar odkrývat dětem velká tajemství. Knížku jako vždy přeložila "dvorní překladatelka" tohoto autora Jarka Vrbová. Příběh doprovodil kongeniálně František Skála jr. svými nápaditými kolážemi.



    Ukázka:

    „Toto je nejvyšší zámecká soudní stolice,“ prohlásil. „Jestliže chce někdo z přítomných vznést obvinění proti skřítku Umpinovi nebo proti jeho příteli Štěpánu Marcipánovi, nechť tak učiní.“
    Královna vyskočila a procházela se sem a tam podél stolu, jako by byl maršálek plavčík a celý svět koupací pláž.
    „To ani není třeba říkat,“ spustila. „Nelze si nevšimnout, že všechny nepříjemnosti, které jsme na zámku měli, se odehráli poté, co se tu objevil princ z lesa.“
    „To není žádný důkaz, milostivá královno,“ pokusil se bránit skřítek Umpin. „Je třeba konkrétně dokázat, že nepříjemnosti na zámku způsobil právě princ z lesa.“
    „Dobrá!“ pokračovala královna matka. „V tom případě začnu tím, že se zeptám Štěpána Marcipána, jestli si myslí, že jsem hloupá.“
    „Vůbec ne, milostivá královno,“ řekl jsem bez rozmýšlení. Ale pak jsem si to rozmyslel a napadlo mě, že je skutečně dost hloupá a ještě k tomu i zlá a ošklivá.
    „Maršálku,“ houkla královna přísně. „Můžete laskavě přečíst Štěpánovy myšlenky?“
    Maršálek se podíval nejprve na mě a pak na královnu.
    „Myslí si, že královna je dost hloupá a ještě k tomu i zlá a ošklivá,“ odříkal maršálek.
    „Děkuji,“ kývla hlavou královna. „Takže mám důkaz, že Štěpán Marcipán lže. A ten kdo lže, krade, a ten kdo krade, musí být uvržen do hladomorny.“
    Připadalo mi, že to má logiku. Proto jsem sklopil oči a díval se do trávy. Ale v duchu jsem si říkal, že by snad princezna nebo princ mohli říct něco na mou obranu, aby mě zachránili, protože já je přece zachránil už několikrát.

    ... a tu intoušská čtená recenze :-) www.rozhlas.cz
    SYNAESTHESIA
    SYNAESTHESIA --- ---
    Alena Ježková .:. Prahou kráčí lev

    ocenění: Nejkrásnější kniha za rok 2008
    Ilustrovala Michaela Kukovičová
    Práh, 2008
    64 stran



    Dětských knížek o Praze už byla napsána spousta a některé z nich napsala uznávaná, čtená a ceněná spisovatelka populárně naučných knih o české historii Alena Ježková . Ta je i autorkou nejnovější z nich, nazvané Prahou kráčí lev a vydané nakladatelstvím Práh s ilustracemi – kolážemi Michaely Kukovičové.

    Alena Ježková napsala tentokrát pohádkový příběh, který dětem (spolu s jejich rodiči) pomůže objevovat historické krásy Prahy.
    Krásně upravená knížka s celostránkovými barevnými kolážemi vypráví o dobrodružstvích chlapce Davida v cizím městě - Praze. Zaměstnaní rodiče ho zanechali samotného v hotelu. Je mu těžko, ale jen do chvíle, než se objeví holub Modropírko a naláká ho na cestu Prahou na svých křídlech. Na cestu, na které budou hledat Davidova ztraceného Žlutého lva.
    Toulají se ulicemi a čeká je přitom spousta dobrodružství a zvláštních setkání – s rytířem Bruncvíkem, zákeřným kocourem, kamennou Mořskou panenkou, denním strašidlem či rabínem Löwem. Zbude jim i čas na to, aby ochutnali vodnickou zmrzlinu, zaskákali si na kočičích hlavách, zacinkali písničku na zvony a povozili se parníkem po Vltavě. A spolu s dětmi potom snadno rozluští: Jak se hraje holubí hra na klobouky? Co se otevírá Zlatým klíčem? Jak se kreslí na vodu? A kolik je v Praze lvů?

    Tahle knížka je tak trochu turistický a tak trochu historický průvodce.
    Děti se prostřednictvím příběhu nenásilně seznámí nejen s historií Prahy, ale i s jejími zajímavostmi. Společně s Davidem a Modropírkem tak poznají pražskou katedrálu, starobylou uličku Nový svět, pražská domovní znamení v Nerudově ulici, Vrtbovskou zahradu, rytíře Bruncvíka a Karlův most nebo Vltavu.

    A navíc! Pestré koláže vytvořené v duchu dětské fantazie mohou malé tvůrce lehce inspirovat k napodobení či vlastní tvorbě. Takže pro děti i pro dospělé je takhle knížka vlastně „několik much jednou ranou“.

    Uvidíte, že i vašim dětem se po přečtení téhle knížky bude zdát „o letu v oblacích, o zvonech a zrzavém kocourovi, o denním strašidle a voňavé zmrzlině, o kamenném rytíři a mořské panence, o moudrém rabínovi, o hřbitovní zahradě plné lvů a náměstí plném holubů“ a ráno po probuzení vytvoří báječnou pestrou koláž.

    SYNAESTHESIA
    SYNAESTHESIA --- ---
    a co mě v poslední době zaujalo:

    Marjane Satrapiová - Ajdar

    Nakladatel: Mladá Fronta
    Počet stran: 32
    Vazba: Vázaný
    Rok vydání: 2008



    Podzemní drak Ajdar se zlobí. Zjistí statečná Matilda proč?
    Ilustrovaný příběh o statečné holčičce a podzemním drakovi, od autorky proslulého komiksu PERSEPOLIS (zde). Matildina země je jedna z nejkrásnějších na světě. Jednoho dne ale přijde zemětřesení a nic není jako dřív. Až na Matildu. Král ji proto pověří nebezpečným úkolem: vydat se do nitra země za drakem Ajdarem, který zemětřesení způsobil, a zjistit, co ho rozzlobilo. Statečná holčička putuje do podzemí a podaří se jí vyřešit nejen problém draka Ajdara, ale i spousty dalších, zvláštních bytostí. Vtipný, nádherně ilustrovaný příběh pro nejmenší od autorky slavného komiksu PERSEPOLIS.


    SYNAESTHESIA
    SYNAESTHESIA --- ---
    Hugo včera dostal dárek od tety :-)

    Erwin Moser: POHÁDKY PRO SEDMISPÁČE

    Tahle knížka není jen na čtení a předčítání, ale také na prohlížení. Pohádky vznikaly tak, že autor, známý a uznávaný rakouský ilustrátor, nejdřív namaloval obrázek a pak k němu vyprávěl příběh. Zavede vás do tmavomodré, nekonečně tiché říše snů, kde můžete zabloudit v houbovém lese, potkat kocoura na chůdách nebo dědečka medvěda, který předčítá pohádky, a řadu jiných zvířátek.

    Váz., 180 Kč











    SEVERINE
    SEVERINE --- ---
    LUCCHA: jů. děkuju! že mě to nenapadlo .-)
    LUCCHA
    LUCCHA --- ---
    SEVERINE: na aukru jich mají docela dost :-) Kubašta
    SEVERINE
    SEVERINE --- ---
    MEESHA: až teď na to koukám, vypadá nádherně!

    LUCCHA: hrkačky se dělávaly krásné .. teď už je mají (při velikém štěstí) jen v antikvoši. chjo.
    LUCCHA
    LUCCHA --- ---
    Vojtek Kubašta

    Co k tomu říct, to byl top :-) já v té své knížce hrkala a hrkala, až sem ji totálně zničila :-(











    MEESHA
    MEESHA --- ---
    SYNAESTHESIA: Uzasny! Diky, to poridim v predstihu :)))
    MODRAPUSINKA
    MODRAPUSINKA --- ---
    den knihy a ja ho cely prosedela u kompu:o//
    jdu zalovit v knihovne a vyjimecne si prectu neco na dobrou noc(pred spanim normalne nectu,pac chodim vetsinou spat az kdyz jsme uplne vyrizena:D)

    jinak diky za tohle super auditko..bude se hodit..book
    SYNAESTHESIA
    SYNAESTHESIA --- ---
    Dnes je prvního března a to znamená Měsíc knihy. Sice tento měsíc TI nahoře zničili (nechtějí, aby se lidi vzdělávali) a překřtili jej na Měsíc Internetu (aby mrzký nevzdělaný lid lozil po pornostránkách a drbal na chatech ale hlavně aby nečetl), ale my se nedáme ... koukejte mazat do knihkupectví a kupte svým dítkám knihu :-)
    SYNAESTHESIA
    SYNAESTHESIA --- ---
    po týhle pokukuje Luccha ;-)

    Lucy a Stephen Hawkingovi: JIRKŮV TAJNÝ KLÍČ K VESMÍRU
    Nakladatel: Universum
    Počet stran: 336
    Vazba: Vázaný
    Rok vydání: 2008

    "Vítejte ve vesmíru," řekl Kosmo.

    Za všechno může útěk Jirkova ochočeného prasátka. Když ho Jirka hledá, seznámí se se svými sousedy, Aničkou a jejím otcem Erikem, který se zabývá vědou. Díky nim Jirka objeví zcela nový pohled na svět -- pohled z kosmického prostoru!

    Erik vlastní nejvýkonnější počítač na světě, kterému říká Kosmo. Ten dokáže vyslat Jirku a jeho kamarády na jakékoli místo ve vesmíru. Jirka se tak ocitne na horské dráze kosmickým prostorem -- potkává planety, čelí meteoritické bouři, letí na kometě a podívá se až na okraj sluneční soustavy.
    Kosma by ovšem rád využil i někdo jiný -- a Erik s Jirkou se tím dostanou do obrovského nebezpečí. Ve vesmíru totiž není nic nebezpečnějšího než černá díra...

    Kniha se čte jedním dechem a dává dohromady veselé dobrodružství spolu s mnoha pozoruhodnými vědeckými údaji o našem vesmíru. Najdete v ní nejnovější poznatky o černých dírách od Stephena Hawkinga a také mnoho barevných fotografií přímo z kosmu!





    KAPITOLA JEDENÁCTÁ

    Jak Jirka překročil práh dveří, došlo mu, že se vznáší - ani nahoru, ani dolů, prostě jen vznáší uprostřed pohlcující temnoty kosmického prostoru. Podíval se za sebe ke dveřím, ale ty byly beze stopy pryč a s nimi i cesta zpátky. A ta obrovská skála se stále blížila.
    "Chytni mě za ruku!" zavolala Anička. Jirka poslechl a jak se drželi, ruce v kosmických rukavicích, cítil, jako by oba padali vstříc kometě. Připadal si, že je na tobogánu. Neustále zrychlovali a vzdálenost mezi nimi a skálou se zkracovala. Pod sebou viděli, že oblast komety přivrácená ke Slunci je jasná, zatímco druhá strana, kam sluneční paprsky nedosáhly, se topí ve tmě. Konečně přistáli do kupy zaprášené ledové tříště na přivrácené straně a mohli se tak rozhlédnout kolem sebe.
    "Chi chi chi!" hihňala se Anička, když vstávala. Pomohla Jirkovi na nohy a oprášila mu skafandr od kousků špinavého ledu. "Tak co?" řekla. "Už mi věříš?"
    "Kde to jsme?" zeptal se Jirka a byl tak vyjevený, že se zapomněl bát. Připadal si velice lehký. Rozhlédl se a viděl led, sníh a temnotu, jako by snad stáli na obrovské umolousané sněhové kouli, kterou kdosi mrštil do vesmíru. Všude kolem zářily hvězdy a jejich pronikavý svit dal zapomenout pomrkávajícím tečkám na pozemské obloze.
    "Letíme za dobrodružstvím," odpověděla Anička. "Na kometě. Opravdicky - tohle není žádný výmysl, nebo jo?"
    "To teda není," připustil Jirka. Neohrabaně poplácal rameno Aniččina skafandru. "Promiň, že jsem ti nevěřil."
    "To nevadí," řekla Anička velkoryse. "Mě nikdo nevěří, proto jsem ti musela tohle všechno ukázat. A koukej, Jirko!" Máchla rukou kolem sebe. "Uvidíš planety sluneční soustavy." Sáhla do kapsy skafandru a začala vytahovat dlouhý kus lana, co měl na konci bodec, podobný stanovému kolíku. Přiložila bodec k povrchu komety a botou ho zašlápla do ledu.
    Jirka ji pozoroval a zkusil povyskočit. Na Zemi mu skafandr přišel těžký, ale tady byl jako pírko, až tomu sám nemohl uvěřit. Připadalo mu, že může skákat jakkoliv vysoko bude chtít. Odrazil se přes malou prasklinu v ledu, ale tentokrát vyletěl dopředu a nic ho netáhlo zpátky. Vypadalo to, že poletí stovky metrů a už nikdy neuvidí Aničku!
    "Pomóc! Pomóc!" volal vysílačkou, zatímco ho skok nesl dál a dál. Marně komíhal rukama ve snaze dostat se zase dolů na povrch. Anička se mu ztrácela v dálce a kometa pod ním uháněla pryč. Viděl spoustu malých prohlubní a kopečků, ale nic, za co by se mohl chytit. Konečně to vypadalo, že se skok mění v pád. Led se přiblížil a Jirka po něm sklouzl k hranici světla a stínu. Zvedl hlavu a uviděl Aničku, jak k němu opatrně běží.
    "Jestli mě slyšíš, už neskákej!" ozvala se ve vysílačce. "Slyšíš? Už neskákej. Už ne - "
    "Nebudu!" zavolal zpátky, ale to už byla Anička u něj.
    "Tohle nesmíš dělat, Jirko!" řekla. "Mohl ses dostat na temnou stranu komety a tam bych tě nikdy nenašla! A teď vstávej, ty boty mají na podrážce malé hřeby." Zněla velice vážně a vůbec ne jako ta poťouchlá holčička, kterou si pamatoval z Erikova domu. "Kometa není jako Země," vysvětlovala. "Tady vážíme mnohem míň, takže když vyskočíš, můžeš odletět děsně daleko. Na kometě je všechno jinak. Hele!" Anička změnila téma. "Akorát na čas!"
    "Kvůli čemu?" zeptal se Jirka.
    "Kvůli támhletomu!" řekla Anička a ukázala na druhou stranu komety.
    Za kometou se táhla stopa ledu a prachu, která byla čím dál delší. Jak stopa rostla, osvětlovalo ji světlo z dalekého Slunce a uprostřed kosmického prostoru se zatřpytily tisíce malých démantů.
    "To je krása," špitl Jirka.
    Chvíli s Aničkou jen tak stáli a tiše sledovali ten výjev.
    Jirka si uvědomil, že ty třpytivé body se skládají z úlomků osvětlené strany komety.
    "Ona taje!" zpanikařil a chytl Aničku za ruku. "Co když z komety nic nezbude?"
    "Neboj," chlácholila ho Anička. "Jen se blížíme ke Slunci. To zahřívá osvětlenou stranu a z ní se odpařuje led. A toho je tu dost a dost na spoustu oběhů kolem Slunce. Navíc skála pod ledem neroztaje, takže se nemusíš bát, že se propadneme někam pryč do vesmíru."
    "Já se nebojím!" ohradil se Jirka a ruku pustil. "Jen se ptám."
    "Tak se ptej na něco zajímavějšího!" řekla Anička.
    "A na co?"
    "Třeba na to, co je s těmi kousky komety, když trefí Zemi?"
    Jirka zvířil botou prach na povrchu a pak neochotně řekl, "No dobře, co je s nimi?"
    "Výborná otázka!" zněla Anička potěšeně. "Kameny z ohonu komety začnou v zemské atmosféře hořet, a když se pak podíváš na oblohu, vidíš padat hvězdu - správně se ale říká meteor."
    Dál stáli a kochali se ohonem komety, který se protáhl do takové dálky, že neviděli na jeho konec. Najednou to ale vypadalo, že kometa mění směr: hvězdy na pozadí se pohnuly. "Co se děje?" zeptal se Jirka.
    "Pospěš!" řekla Anička. "Máme jen chviličku. Tady si dřepni." Rychle rukavicí otřela dvě místa na povrchu od ledového prachu. Znovu sáhla do kapsy a tentokrát vytáhla něco, co vypadalo jako horolezecké skoby. "Sedni si!" nařídila. Zarazily skoby do skály a protáhla jimi lano, které vedlo k přezce na Jirkově skafandru. "Pro případ, že by tě něco trefilo," vysvětlila.
    "Jako co třeba?" chtěl vědět Jirka.
    "Netuším, ale takhle to vždycky dělá táta," odpověděla. Pak se posadila vedle Jirky a vše zopakovala u sebe. "Máš rád horskou dráhu?" zeptala se.
    "Nevím," řekl Jirka. Nikdy na žádné nebyl.
    "No tak to brzo zjistíš!" rozesmála se Anička.
    Kometa zjevně padala - nebo měnila směr tak, že to působilo jako "dolů". Podle pohybu okolních hvězd Jirka pochopil, že kometa letí obrovskou rychlostí. Nic ale necítil, žádné svrbění v žaludku, ani proudící vzduch kolem. Takhle si jízdu na horské dráze určitě nepředstavoval. Už ale věděl, že v kosmickém prostoru se věci mají podstatně jinak, než na Zemi.
    Zavřel oči a zkusil se soustředit, jestli něco ucítí, ale nic se nezměnilo. S očima zavřenýma si najednou uvědomil, že něco tam venku musí kometu přitahovat, aby takhle změnila směr. A dávalo smysl, že to něco bude mnohem, mnohem větší než kus zmrzlé skály, na kterém s Aničkou svištěli vesmírem.



    SYNAESTHESIA
    SYNAESTHESIA --- ---
    POVÍDÁNÍ PRO DĚTI
    napsal: Peter Bichsel
    ilustrace: Fero Lipták

    Bichselovo Povídání pro děti (Kindergeschichten, 1969) patří k nejčtenějším dětským knihám a po právu bylo oceněno Německou výroční cenou za nejlepší dětskou knihu. Od té doby vyšlo v mnoha reedicích.



    O čem je kniha ...

    V sedmi krátkých povídkách Bichsel vypráví o podivínech, povětšinou starých mužích, žijících izolovaně od světa a posedlých nějakou obsesivní myšlenkou nebo nápadem. Jeden z nich vytvoří nový jazyk, ale ztratí schopnost se dorozumět s ostatními. Další umí zpaměti všechny jízdní řády, ale nikdy necestuje. Muž, který nechce už vědět vůbec nic, sedí zavřený v pokoji potmě, aby se k němu nemohly dostat žádné informace, ale všechno jeho snažení skončí tím, že se nakonec naučí ještě čínsky. V povídce “Vynálezce” jeden starý pán vynalézá jen to, co už vynalezeno bylo. Vezme papír a napíše na něho “auto”, a pak vynalezne auto. Vezme papír a napíše “lednička”, a vynalezne ledničku. A nakonec roztrhá svoje výpočty se slovy “To už existuje!”

    S mistrovskou jednoduchostí vypráví Bichsel příběhy, na jejichž počátku stojí obyčejná lidská pochybnost: Je to doopravdy tak? A proč? Hrdiny Bichselových příběhů jsou podivíni, rebelové vzpírající se přijímat všeobecně sdílené pravdy o světě a věcech v něm — jsou to zvědavé hlavy nepřestávající se dětsky ptát: Je Země doopravdy kulatá? Kdo (a vlastně vůbec někdo?) objevil Ameriku? A proč se vlastně stolu říká stůl? Je vynález něco, co jsem objevil, i když už to přede mnou vymyslel někdo jiný, ale já to nevěděl? A co je dobré si pamatovat a co je lepší zapomenout nebo nevědět?

    Bichselovy postavy oslovují děti svým vzdorem, přáním zpochybnit nějakou všeobecně známou pravdu a ověřit si ji celou znovu. Schopnost postavit určité tvrzení na hlavu je příznakem kreativity a je blízká dětskému uvažování. A tvrdohlavá důslednost, s níž Bichselovy muži jdou za svými nápady, dokonale nahrává dětskému cítění pro absurdno.



    UKÁZKA Z KNIHY - ZEMĚ JE KULATÁ

    Jeden muž, který už neměl nic na práci, nebyl už ženatý, neměl už děti ani žádné zaměstnání, trávil čas tím, že všechno, co věděl, ještě jednou promýšlel.
    Nespokojil se s tím, že měl jméno, chtěl také přesně vědět, proč a kde se vzalo. Po dlouhé dny tedy listoval ve starých knihách, až v nich své jméno našel.
    Potom dával dohromady všechno, co ví, a věděl to samé, co my. Věděl, že si musíme čistit zuby.
    Věděl, že býci se neudrží, když vidí červený šátek a že ve Španělsku jsou toreadoři.
    Věděl, že měsíc obíhá kolem země a že měsíc nemá obličej, že to nejsou oči a nosy, ale krátery a hory.
    Věděl, že nástroje jsou dechové, smyčcové a bicí.
    Věděl, že na dopisy se musí lepit známky, že se musí jezdit vpravo, že silnice se musí přecházet po přechodu, že se nesmí trápit zvířata. Věděl, že při pozdravu si lidé podávají ruce, že se při pozdravu smeká z hlavy klobouk.
    Věděl, že jeho klobouk je z plsti ze zvířecích chlupů a že ty chlupy jsou z velblouda, že velbloudi jsou jednohrbí a dvouhrbí, že těm jednohrbým se říká dromedáři, že velbloudi jsou na Sahaře a na Sahaře že je písek.
    To věděl.
    Četl to, někdo mu to vyprávěl, viděl to v kině. Věděl: Na Sahaře je písek. Sice tam ještě nikdy nebyl, ale četl o tom, a věděl taky, že Kolumbus objevil Ameriku, protože věřil, že země je kulatá.
    Země je kulatá, to věděl.
    Od té doby, co se to ví, je ze země koule, a když člověk půjde pořád rovně, přijde zase zpátky na místo, ze kterého vyšel.
    Jenomže to není vidět, že je kulatá, a proto tomu lidé dlouho nechtěli věřit, protože když se na ni podíváte, je rovná, někde se zvedá či klesá, je osázená stromy a zastavěná domy, ale nikde se nezakulacuje jako koule; tam, kde by mohla, na moři, tam se moře jednoduše vytratí, skončí v jedné lince a není vidět, jak se zakulacuje moře a jak země.
    Vypadá to, jako by slunce ráno vystupovalo z moře a večer zase do moře zapadalo.
    Ale my víme, že tak to není, protože slunce stojí pořád na svém místě a jen země se otáčí, kulatá země, každý den jednou.
    To všichni víme a ten muž to věděl také.
    Věděl, že když člověk půjde pořád rovně, přijde po dnech, týdnech, měsících a letech zpátky na to stejné místo; kdyby teď vstal od svého stolu a odešel by, vrátil by se, jednou, z druhé strany zase ke svému stolu.
    Tak to je a ví se to.
    „Vím,“ řekl muž, „že když půjdu pořád rovně, přijdu zpátky k tomuto stolu.“
    „Vím to,“ řekl, „ale nevěřím tomu, a proto to musím zkusit.“
    „Půjdu rovně,“ zvolal ten muž, co už neměl nic na práci, protože kdo nemá co na práci, může zrovna tak dobře jít rovně.
    Jenže právě ty nejjednodušší věci bývají nejtěžší. Možná to ten muž věděl, ale nedal na sobě nic znát a koupil si glóbus. Vyznačil na něm čáru odsud kolem dokola a zase zpátky sem.
    Potom vstal od stolu, šel před dům, podíval se směrem, kterým chtěl jít, a uviděl tam vedlejší dům.
    Jeho cesta vedla zrovna přes ten dům a on ho nesměl obejít, protože by při tom mohl ztratit směr.
    Proto cesta ještě nemohla začít.
    Šel zpátky ke svému stolu, vzal list papíru a napsal na něj: „Potřebuju velký žebřík.“ Potom si uvědomil, že za domem začíná les a některé stromy stojí uprostřed jeho rovné cesty, ty musí přelézt, proto si na svůj list napsal: „Potřebuju lano, potřebuju lezáky.“
    Při lezení se člověk může zranit.
    „Potřebuju kapesní lékárničku,“ napsal muž. „Potřebuju pršiplášť, pohorky a pevnou obuv, teplé boty a zimní oblečení a letní oblečení. Potřebuju vozík na žebřík, lano a lezáky, na lékárničku, pohorky, pevné boty, zimní oblečení a letní oblečení.“
    Teď měl vlastně všechno; ale za lesem byla řeka. Vedl přes ni sice most, ale neležel na jeho cestě.
    „Potřebuju loď,“ napsal, „a potřebuju vozík na tu loď a druhou loď na oba vozíky a třetí vozík na tu druhou loď.“
    Protože ten muž ale mohl táhnout jen jeden vozík, potřeboval ještě dva muže, kteří potáhnou ty další vozíky, a ti dva muži potřebují taky boty a oblečení a na to všechno jeden vozík a někoho, kdo ten vozík potáhne. A vozíky musely především nejdřív přes dům; k tomu je potřeba jeřáb a muž, který jeřáb bude řídit, a jedna loď na jeřáb a jeden vozík na tu loď a jeden muž, který potáhne vozík na loď na jeřáb, a ten muž potřebuje vozík na své oblečení a někoho, kdo ten vozík potáhne.
    „Teď máme konečně všechno,“ řekl muž, „teď může výprava začít,“ a radoval se, protože teď nepotřeboval vůbec žádný žebřík a ani žádné lano a žádné lezáky, protože měl přece jeřáb.
    Potřeboval mnohem méně věcí: jen kapesní lékárničku, pršiplášť, pohorky, pevné boty, teplé boty a oblečení, vozík, loď, vozík na loď a loď na vozíky a jeden vozík na loď s těmi vozíky. Dva muže a vozík na oblečení těch mužů a jednoho muže, který ten vozík potáhne, jeden jeřáb a muže do jeřábu a loď na jeřáb a vozík na tu loď a jednoho muže, který potáhne vozík na loď s jeřábem, a vozík na jeho oblečení a muže, který ten vozík potáhne, a ten si může dát své oblečení taky na ten vozík a oblečení jeřábníka tam vleze taky; protože ten muž s sebou chtěl brát co nejméně vozíků.
    Teď už potřeboval jen jeřáb, kterým by ten jeřáb dostal přes domy, takže nějaký větší jeřáb, k němu jeřábníka a loď na jeřáb a vozík na loď na jeřáb, někoho, kdo potáhne vozík na loď na jeřáb, jeden vozík na oblečení pro toho, kdo potáhne vozík na loď na jeřáb a někoho, kdo ten vozík na oblečení toho, kdo táhne vozík na loď na jeřáb, potáhne, a ten může na vozík naložit taky svoje oblečení a jeřábníkovo oblečení, aby nebylo potřeba tolik vozíků.
    Potřeboval tedy jen dva jeřáby, osm vozíků, čtyři lodě a devět mužů. Na první loď přijde malý jeřáb. Na druhou loď přijde velký jeřáb, na třetí loď přijde první a druhý vozík, na čtvrtou loď přijde třetí a čtvrtý vozík. Potřeboval tedy ještě jednu loď na pátý a šestý vozík a jednu loď na sedmý a osmý vozík.
    A dva vozíky na tyto lodě.
    A jednu loď na tyto vozíky.
    A jeden vozík na tuto loď.
    A tři muže, kteří potáhnou vozíky.
    A jeden vozík na oblečení těch mužů, kteří potáhnou vozíky.
    A jednoho muže, který potáhne vozík s oblečením.
    A vozík s oblečením se potom může naložit na loď, na které je zatím jen jeden vozík.
    Že pro druhý velký jeřáb bude potřebovat třetí, ještě větší, a pro ten třetí čtvrtý, pátý, šestý, na to muž vůbec nepomyslel.
    Ale pomyslel na to, že za řekou jsou hory a že vozíky se přes hory nedostanou a lodě už vůbec ne.
    Ale lodě přes hory musí, protože za horou je jezero, a tak potřeboval muže, kteří ponesou lodě, a lodě, které ty muže přeplaví přes jezero, a muže, kteří ponesou tyto lodě, a vozíky na oblečení těch mužů a lodě na vozíky s oblečením těch mužů.
    A teď potřeboval druhý list papíru.
    Na něj napsal cifry.
    Kapesní lékárnička stojí 7 franků 20 rapů, pršiplášť 52 franků, pohorky 74 franků, pevné boty stojí 43 franků, vysoké boty stojí taky něco a oblečení taky.
    Jeden vozík stojí víc než to všechno dohromady a loď stojí moc a jeřáb stojí víc než dům a loď na jeřáb musí být velká loď a velké lodě stojí víc než malé a vozík na velkou loď musí být obrovský vozík a obrovské vozíky jsou velice drahé. A muži si za svou práci chtějí vydělat a člověk je musí hledat a najít je, není jednoduché.
    Z toho všeho byl muž moc smutný, protože mu mezitím bylo 80 let, a musel si pospíšit, jestli se chtěl vrátit dříve, než umře.
    Tak si nakonec nekoupil nic jiného než velký žebřík, hodil si ho na rameno a pomalu odešel. Došel k vedlejšímu domu, opřel žebřík, vyzkoušel, jestli stojí bezpečně, a potom pomalu po žebříku vystoupal. Teprve v tu chvíli jsem vytušil, že to se svou cestou myslí vážně, a zavolal jsem na něj: „Stůjte, pojďte zpátky, to nemá smysl.“
    Ale on mě už neslyšel. Byl už na střeše a vytahoval žebřík, dotáhl ho s námahou ke štítu domu, na druhé straně ho spustil dolů. Když přelézal štít domu, ani jedinkrát už se nepodíval zpátky a zmizel.
    Už jsem ho nikdy neviděl. To se stalo před deseti lety a tenkrát mu bylo osmdesát.
    Muselo by mu teď být devadesát. Možná, že všechno pochopil a svou cestu vzdal, ještě než dorazil do Číny. Možná už nežije.
    Ale tu a tam jdu před ten dům a dívám se k západu a měl bych velkou radost, kdyby jednoho dne vyšel z lesa, pomalu, unavený, ale s úsměvem na tváři, kdyby ke mně přistoupil a řekl:
    „Už tomu věřím, země je kulatá.“
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam