JOKERKA: Můj názor na Nikla, kterej jsem vypracoval do předmětu Literatura pro děti a mládež, žejo:
Petr Nikl – Přeshádky (Meander, 2010)
Dlouhý bludek Nikloň
Petr Nikl si již vydobyl jisté renomé výtvarníka, spisovatele, jako hudebník vydal dvě skvělá alba s uskupením Lakomé bárky a zaujal přední místo v soudobé živé a nesmírně kreativní knížce pro děti. Petr Nikl je také v dnešní době synonymem nespoutané tvořivosti a imaginativnosti, jež vyniká nejenom ve světě dětí, ale má úspěch také u „dospělých“ čtenářů. Proto jsou jeho knihy opatřeny velice nejistým popiskem „Pro děti i jejich rodiče“, který vychází z rozpolcenosti hodnotitelů a vůbec čtenářů – pro koho ta kniha vůbec je? Jistě, tato rozpolcenost je u knih Petra Nikla už všeobecně akceptovaná a nikdo se již nad touto skutečnosti nepozastavuje – proto se tímto „územ“ budu řídit. Zjednoduším si tím i situaci a nebudu opakovat mnohé, co již zaznělo, protože nová kniha Přeshádky je ve všem výše zmíněném pokračováním minulých Niklových knih pro děti. Samozřejmě se mírně proměnily ilustrace (jsou jaksi pevnější, geometrický tvar smyšlených měňavců je myslím trochu pravidelnější), ale zbytek knihy je stejně zmatený a neuspořádaný tak, jako Niklův úžasný svět imaginace. Směr mnohdy výborných a vtipných básnických textů (navíc opět s úžasnou „skládačkou“ oněch měňavců, která je také v mnohém podobná skládačce u Záhádek) je nestálý, jde odnikud nikam.
A právě to je největším problémem Niklových knih pro děti – nespoutaná kreativita. Nebyla náhoda, že se u Záhádek ujal doslovu Ivan Wernisch, jenž je svou „blábolivou“ a na představivost nesmírně bohatou poezií blízký té Niklově. Mnohé Wernischovy básně jsou pohádkami pro dospělé, jsou plné snových výjevů a neologismů. Když pomineme autorský styl apod., tak jako největší rozdíl mezi tvorbou těchto autorů vidím právě uměřenost, resp. cit pro uspořádání. U Záhádek Niklovo dítě na konci knihy říká, že jej to už nebaví číst a kniha končí. Přeshádky snad již tuto dětskou situaci neakceptují a vrší na sebe jeden nonsensový text za druhým, a to navíc na dvakrát větším prostoru než v knize minulé. Jistě, chápu, že koleje dětského myšlení a četby ještě nejsou tak násilně narovnány jako koleje vyrobené zkušenostmi a přísně nabytou logikou staršího čtenáře a že mohou vést vlastně jakkoli a mohou mít jakýkoli tvar, ale přece jen se někdy materiál vyčerpá a dítě je demotivováno. Právě absence motivace pro děti (ale také pro rodiče) je největší chybou Přeshádek. Přes sto stran básní, které nejsou nikterak uspořádány – k neučtení! Uspořádání textů do cyklů, které by měly nějaké jednotící téma, by pomohlo nejen rodičům při četbě, ale hlavně dětem, které by lépe fantazijní svět vnímaly.
Je mi jasné, že Niklova tvorba nemá ráda mantinely, jež by tvořily právě jakési uspořádané kapitoly, že je naopak založena na boření zažitých stereotypů a všedností světa dospělých, jak Nikl demonstruje v básni Strach: Bát se česat, / aby cosi neuteklo z ranních vší. / Bát se létat, / aby cosi nepřistálo ve verších. / Bát se štěkat, / aby kdosi nebyl lapen do klece. / Bát se nechat, / když se zachce unášet po řece. Nicméně si přece jen myslím, že by neuškodilo parcelovat knihu do jednotlivých tematických kapitol. Ve všem ostatním jsou Přeshádky Niklovým standardem – inspirativní četbou, jež umí rozvíjet fantazii čtenáře a hrát si s ním, a to obligátně bez věkového omezení.
____
Ještě bych doplnil pro JOKERKU - nechápu tak úzkoprsý pohledy. Tenhle srandovní a poměrně klišé metakritický postoj a lá "to děti určitě nezaujme" mi vždy připomíná též vtipné skorokritiky Spáčilové, která vždy mluví prozměnu za diváky v kině, kterým se to jistě nebude líbit. Taky mi to trochu připomíná hyperkritický postoj rodičů k dialektům atd., jak už jsem se tady jednou zmínil - dítě by mělo dostat při růstu veškerej pozitivní potenciál, a to včetně takhle "crazy" textů, protože se jim bude jistě zvyšovat nejenom obligátně zmiňovaná slovní zásoba a jazyková hravost, ale větší sémiotické chápání.
Tož tak. :)