Našla jsem text, který mě zaujal natolik, že jsem ho přepsala - protože se domnívám, že je škoda, aby jej četlo jen několik málo čtenářů menšinového literárního časopisu:
Rozkoš, bohatsví a moc
Zdálo by se, že se všichni honí po rozkoši, bohatsví a moci a že když jsou úspěšní, užívají si jich. Nepochybně po nich všichni toužíme. Navzdory tomu, že vládnoucí ideologie by nás v tom podporovala, málokdo to přiznává. Zapíráme to snad i před sebou a kazíme si předem možné potěšení. Snaha získat je a mít z nich radost se označí například jako „hrubý materialismus.
Překvapivě se ukazuje, žeje ve hře torzo křesťanské morálky. Ta proti nim kladla cudnost, chudobu a poslušnost. Co by se proti tomu dalo namítnout? Není snad dobré chránit svou intimitu? Není lepší nebýt přehnaně závislý na věcech? Neměli bychom poslouchat jedni druhé, brát vážně dohodnuté závazky a držet se rozumného řádu? Nezbude než tradiční hodnoty pochválit. Ale jak snadno zneužitelné jsou! Máme bohatou historickou zkušenost, k jakým koncům vede slepá poslušnost. Slušný obchodnický synek Adolf Eichmann jen plnil rozkazy. Kdo měl možnost nahlédnout do klerikálního zákulisí, ví, kolik zlomených charakterů a obludných perverzí mají na svědomí strážci údajné čistoty.
Jeví se mi to tak, že je třeba chránit alternativy právě proti pervertované cudnosti, chudobě a poslušnosti. Není přece nutno hned každého, kdo si dopřává rozkoš z milování, z krás přírody, z pěkných věcí, z dobrého jídla a nápoje, vykreslovat jako zvrhlíka, žrouta a opilce. Musí každý, kdo je bohatý, být hned lakomec, vydřiduch, případně rovnou zloděj? Znám několik velmi bohatých lidí, kteří, věřte či nevěřte, přišli ke svým penězům poctivě a vědí, že jsou to spíše prostředky svěřené než uchvácené. Dokonce vím o lidech, kteří jsou mocní nebo o moc usilují a snaží se prosazovat nebo podporovat dobré věci. Stojí o hlasy voličů, ale nejsou to machiavellisté.
Zdravá kritičnost je na místě. Uznávám, že moc musí být pod dohledem. Ale domnívám se, že naivní důvěřivost je asi tak stejně špatná jako automatické podezírání všech a za jakýcholi okolností z čehokoli. Rozkoš dává životu plnému starostí, práce a zápasů trochu štávy. Jen ten, kdo má podíl na moci, může prosazovat ve veřejném životě ušlechtilé politické hodnoty. Kdo moc nemá, může o nich pouze mluvit. Proč si tedy rozkoš, bohatsví a moc hnusit? Špatné je kvůli rozkoši někomu ubližovat, kvůli bohatství někoho okrádat, kvůli moci někoho zotročovat. Ale samy tyto tři hodnoty ukazují, že lidský život může mít vedle námahy a útrap také svůj půvab. Je jasné, že jsou hodnoty vznešenější, jako jsou dobro, pravda či krása. Každý má právo zvolit chudobu a skromnost jako životní program. Ale nějaký takový poustevník či mnich (ať už se tak nazývá, nebo ne), který se pro ně rozhodne, by to neměl činit proto, že zahořkl. To by připomínalo bajku o lišce a hroznech. Pravá askeze prosvětluje a upozorňuje lidi žijící v běžných poměrech světa, že je tu cosi, co svět překračuje. Jinak je to jen neuróza, ne-li hysterie.
Ivan O. Štampach
Zdroj: Tvar 04/06, str. 13
-----
To už není tak podstatné, ale přesto říkám, že s textem souhlasím tak úplně, až mě to samotnou překvapuje.
Klaním se tak veřejně jeho autorovi. A doufám, že si těch pár minut na pozorné přečtení také najdete.