VANEK: Tady to máš celé:
BÁLA JSEM SE, ŽE MĚ ZLYNČUJÍ
DITA PECHÁČKOVÁ
Napsala úspěšnou kuchařku Deník Dity P., podle níž vznikl pořad, který budí emoce - tenhle výraz Dita Pecháčková ráda používá. Její pořad je přirovnáván až k pornu. A ona to bere s nadhledem, což dokazuje i fotografie, na které nám zapózovala.
* Pokolikáté v životě jste stála před filmovou kamerou?
Úplně poprvé.
* Který záběr se točil jako první?
Hned ten první z prvního dílu.
* Chyba, namítne zkušený filmař. Ty první křečovité obrazy, kdy štáb a herci ještě nejsou sehraní, se mají schovat do dalších dílů.
To je pravda. Když jsme to pak s režisérem Davidem Ondříčkem viděli, zprvu jsme si oba řekli - tohle nelze. Na druhou stranu, aspoň pro mě, to nejhorší se odbylo hned v prvním díle. Postavily se dvě obrovské filmové kamery a jelo se.
* Připravovala jste se na natáčení nějak?
Během vaření jsem si zkoušela postupy nahlas komentovat, jenže i když jsem byla úplně sama v bytě, tak jsem ze sebe nevypravila ani hlásku. Nervy.
* Z čeho?
Pro mě je vaření strašně intimní činnost, normálně nikoho v kuchyni nesnesu. Nechci si povídat, chci veškerou energii soustředit jen na vaření. Takže jsem pak před kamerou vůbec nevěděla, co mám říkat, a ten začátek podle toho dopadl. Navíc jsem se i viděla a slyšela...
* Váš drsnější hlas - časté téma debat nad pořadem Deník Dity P.
A přijde vám, že tak zním i v běžné konverzaci? V televizi to zní hůř, řekla bych.
* Myslím, že smíšené pocity ze svého hlasu na nahrávce mívá většina lidí.
Ve střižně to nikdo nekomentoval, snad jen David Ondříček si toho všiml. Ale řekl: Tak z toho udělejme přednost. Prostě jsme to neřešili. Že mám trochu vulgárnější hlas, s tím jsem smířená, blízcí a známí mě tak znají, pro ně to není žádná zvláštnost. Je ale fakt, že jsem se reakcí před odvysíláním bála. Že ti lidé, co mě znají z časopisů a mé kuchařky, kde je to vždycky trochu vymazlenější, mě teď uvidí skutečnou, že je to zaskočí. A taky že trochu jo.
* Co ještě budí rozpaky?
Jeden problém tu je. Krásná kamera, to jídlo je nádherně naaranžované a do toho já - se svými příšernými výrazy, nespisovnou pražskou mluvou. Ze začátku jsme si řekli, že to tak necháme, ale ke konci jsme se už snažili, abych aspoň neříkala „volivový volej“ a podobně.
* Vyčítat vám pražštinu mi připadá scestné. Je to autorský pořad a vy jste mladá holka z Prahy. Zarazil mě ale jiný detail: v jedné scéně jste použila v pozdravu výraz „čauzr“.
Čauzr, krásička - to jsme nechávali. Tyhle výrazy děsně ráda sbírám a taky je používám, mám jich už strašné množství: fíbko, tífko...
* Moment, ať mám jasno - vám se ty zkomoleniny líbí, nebo se vám hnusí a používáte je ironicky?
Přijdou mi naprosto příšerné. A když někde zaslechnu novou, schválně ji zařadím do slovníku; tvářím se přitom jako že nic a nechávám lidi, jestli to pochopí. Ti, kdo mě znají, vědí, že to dělám ze srandy, je to nadsázka.
* Já v televizi tu nadsázku nepostřehl.
To jsem si zpětně uvědomila, že to leckdo nepochopí. I štáb byl první dva dny v rozpacích, dokonce i David Ondříček, který má obrovský smysl pro nadsázku, asi největší, u koho jsem kdy zažila. Když jsme končili natáčení, už ty výrazy používali všichni. Ale chápu, že i to je důvod, proč ten pořad vzbuzuje tak strašně velké emoce.
* Liší se v něčem Dita P. od skutečné Dity Pecháčkové?
Částečná stylizace je už v tom, že tam jsou hlavně příjemné situace ze života. Ale všechny příběhy, které se tam odehrají, jsou naprosto autentické, všechny se v minulosti opravdu staly.
* I vaše filmová rodina je skutečná?
S výjimkou sestry Mariky, ta jediná se odmítla natáčení zúčastnit. Nahradila ji její kamarádka, která je Marice blízká a podobná a hodně dobře se zná i s naší rodinou, takže všechny ty situace dobře zná a umí na ně reagovat, nemusí se nic učit. Jinak jsou všichni skuteční. Včetně psů.
ONDŘÍČKA NEODMÍTNETE
* Teď vás potěším. Většina lidí říká, že vaše recepty jsou zajímavé a dá se podle nich snadno vařit.
To je pro mě to hlavní - přes všechno, jak působím. Ve finále to skončí u toho, že si lidi podle těch receptů uvaří. O to mi šlo a jde - uvařit si, uvařit pro někoho, setkat se nad jídlem. Zásadní je, když to funguje.
* Všiml jsem si, že v těch receptech nešetříte cukrem.
A taky dávám hodně másla, moc tuku, vyčítají mi, vím. Jenže to nejsou recepty na jídla, která by si člověk uvařil třikrát denně. Jsou to dobroty pro zábavu. Skutečné vychytávky, které mám spojené s určitými životními situacemi. S nějakými emocemi.
* Emoce, to slovo používáte v pořadu i v našem hovoru často.
No jo, tak už to mám s jídlem spojené. To už není nadsázka, to je fakt. Když si dám do pusy něco dobrého, je to spojené s prožitkem a často se mi vybaví nějaká situace nebo příběh. Stejně, jako to máme s vůněmi.
* Nějaký příklad?
Když jsem byla malá a odněkud jsem se vracela domů, tak mi udělali rajskou. A když si dneska sama udělám rajskou, vzpomenu si na všechny ty příjezdy. Emoce.
* Kdo přišel s nápadem natočit Deník Dity P.?
Pár nabídek od televizí v minulosti přišlo, všechny jsem odmítla - že nemůžu stát před kamerou, že to nezvládnu. A pak zavolal David Ondříček: Rád vařím, dostal jsem vaši kuchařku, líbí se mi a chtěl bych natočit pořad o vaření - s vámi. Sešli jsme se, strašně jsme si porozuměli, pochopila jsem, že oba chceme totéž. A hlavně: jak můžete odmítnout Ondříčka, když vás chce do hlavní role?
* Má váš pořad nějaký zahraniční vzor?
Samozřejmě znám spoustu pořadů o vaření, obzvlášť ty, které - údajně - kopíruju. Mým vzorem byla jen moje kuchařka, z jejích receptů a příběhů pořad vychází, tam nebylo co rozmýšlet. Protože jsem zvyklá jídlo profesionálně fotit, přesně jsem věděla i to, jak má vypadat. Podívali jsme se na pár pořadů, jak pracují se světlem tam, ale že bychom si pouštěli Nigellu Lawson a říkali si, že budu hrát přesně takhle? Ne. Copak já jsem herečka? Vždyť bych to neuměla. Není to kopie.
* Slyšel jsem, že podobný pořad jako vy má i jistá Donna Hay. A já vidím, že máte v knihovně její knížky.
To je australská foodstylistka, asi nejlepší na světě. Ta je pro mě inspirací, co se týče focení. A byl to jeden z těch pořadů, na který se před natáčením podívali kameramani.
* Nigella Lawson, kterou jste zmínila, po své kuchařské show před kamerami taky shazovala kilogramy. Na nic nenarážím, jen...
Buďte úplně v klidu, to se mě nemůžete dotknout, to je moje věčné téma. I v televizi jsem se přiznala, že se snažím běhat, abych se mohla najíst, ale pravda je taková, že na běhání kašlu a jenom se cpu, pak hystericky hubnu...
* Tak hystericky nehubněte, to nemáte zapotřebí.
Já vím svoje. Ale asi takhle: jsem strašně ráda, že když už musím řešit, že jsem tlustá, což dělám většinu času, tak mě těší, že mě to zase na oplátku živí.
* Já si vážně myslím, že nemusíte mít žádné nervy, tím se přece trápí každá druhá ženská.
Rozhodně to neznamená, že bych chtěla takhle vypadat. Ale taky se nijak nestydím, že je to běžná součást mého života. Při natáčení se hlavně řešilo, abych neměla tři až čtyři brady. Dvě jsem měla od Davida povolené, víc ne.
ZRCADLO VŠECH MINDRÁKŮ
* Pomozte mi vysvětlit ještě jednu otázku. Váš pořad v týdeníku Respekt kritizují, že točíte food porno. Dotklo se vás to?
Většina kritik se mě paradoxně nedotýká vůbec, ale tohle byl první článek, který se mě dotkl strašně. Přikládám to spíš tomu, že jsem měla příšerný den, kdy se děly samé strašné věci, a při čtení se mi udělalo až fyzicky zle. Ale když jsem si to přečetla podruhé, vzala jsem to tak, že mě tím v podstatě chválí. Psala jsem i Davidovi, ať si to přečte, a on mi říkal, že mu ten článek strašně pomohl, že ho používá jako mustr pro střihače.
* Jak?
Právě tím, že se schéma vyprávění opravdu přirovnává k pornu: přijde instalatér - to je ten příběh. Potom nastupuje sexuální akce včetně detailů - to je jako to vaření a jídlo, to tam musí být vidět pořádně, až do konce - včetně orgasmu. A ne že to jídlo zkrátíte! A nakonec zase trochu toho instalatéra.
* Když opustíme kritiku, reakce obyčejných lidí z ulice jsou jaké?
Po pravdě, ještě jsem moc nebyla venku, dotočilo se teprve před týdnem, předtím jsem byla jednadvacet dní zavřená u mě doma, kde se většinou natáčelo. Dvanáct hodin denně, se stylingem jídla a úklidem šestnáct hodin. V sobotu jsem se vydala na trh, kam chodí lidé, kteří by ten pořad mohli sledovat. Ti by mě mohli lynčovat, bála jsem se trochu...
* A lynčovali?
Ne.
* Tak vidíte.
Šla jsem tam hodně brzy, když tam ještě skoro nikdo nebyl.
* A teď bez legrace: nějakých reakcí jste si určitě už všimla.
Podle mě musím být zrcadlem všem mindrákům, které lidi můžou mít, v tom je ta postava Dity P. dokonale vytvořená. Takže jsem počítala s tím, že mě diváci nejdřív budou nenávidět, ale nebudou se od toho moct odtrhnout, když si můžou na někoho zanadávat a vybíjet si na něm svoje komplexy. Z té nenávisti mě začnou zbožňovat a u posledního dílu - to už bude čistá adorace. Takový je můj plán, který zatím vychází. Zatím jsme u nenávisti, ale už se to láme.
* Sledovanost - vzhledem k času a formátu pořadu - vypadá dobře, koukal jsem.
V součtu pět set padesát tisíc diváků je hezké číslo, ale ještě to zvýšíme.
* Je sympatické, že se nebojíte přiznat, že toužíte po úspěchu.
Zní to možná arogantně a sebevědomě, ale mám chtít dělat neúspěšné věci? Já chci dělat jenom ty úspěšné.
* Kuchařka, podle níž vznikl váš pořad, úspěšná je. Proč jste si ji vydala sama?
Nechtěla jsem, aby do ní mluvil vydavatel a inzerenti. Pracovala jsem na ní strašně dlouho, maximálně poctivě, táhlo se to a její vydání vyšlo strašně draho, asi jako byt.
* Tolik? Co je na vydání kuchařky tak drahého?
Nejdražší papír, malá tiskárna… Dokonce jsem nakonec dostala až k Najbrtům, což byl můj velký sen - dělat to s grafickou designérkou Zuzanou Lednickou. Kolik toho budeme tisknout, ptala se. Pět tisíc? Ty ses zbláznila! Řekla jsem: Zuzano, my musíme prodat takových třicet, padesát tisíc výtisků, abych neskončila ve ztrátě. Měla mě za magora. A už teď, ještě před pořadem, se prodalo přes dvacet tisíc výtisků. A před Vánocemi udělám ještě jeden dotisk. Nakonec to, myslím, dokážu.
* Úspěch není bez dřiny. Nemělo by to být vidět i v tom pořadu, když je o vás?
Co hezkého je na dřině? Samozřejmě, že dřina to je, ale milá. Vymyslet bláznivý nápad, který si na sebe vydělá, a investovat do dalšího svého bláznivého nápadu. Přijde mi, že to je super, když to takhle můžu mít. A nehodlám si stěžovat.
* Proč stěžovat? Já mluvil o tom, že není ostuda ukázat, že za úspěchem je tvrdá práce.
To je snad samo sebou. Ale ten můj pořad má být snový. Iluze a emoce, že jídlo je pohoda. Proto tam jsou ty příběhy k doplnění nálady a atmosféry. Takhle já prostě převážně žiju. Pouštím draky a jezdím s Wabi Daňkem ve vlaku. *
***
V PĚTI ČÍSLECH 38 Před tolika lety se narodila v Klatovech, její matkou je novinářka Marcela Pecháčková. 3 Má tři sourozence: Emmu, Mariku a Honzu. 2012 V tomto roce vydala kuchařku Deník Dity P. 4 Čtvrtým rokem vede časopis Albert v kuchyni, předtím šéfovala úspěšnému časopisu Apetit. 1 Její jedničkou je Marek Prchal, autor reklamních kampaní, se kterým žije. I on hraje v jejím pořadu. NATÁČENÍ DENÍKU DITY P. Všechna místa, kde se pořad natáčel, jsou jí blízká. Nejvíc času strávili filmaři u Dity Pecháčkové doma (foto nahoře vlevo a dole vpravo). Točilo se i na chalupě Pecháčkových (prostřední řada).
Foto autor| FOTO JAN ZÁTORSKÝ, MAFRA
Foto autor| FOTO ARCHIV DITY PECHÁČKOVÉ, ČT
O autorovi| JAN MALINDA, jan.malinda@mfdnes.cz