Všechno mu dovolím. ... Nerozumím tomu a nerozuměla jsem tomu ani jako dítě. A ten pocit dítěte ve mně zůstal. S každou další její prezentací ve mně stále více a více sílí pocit, že jí někdo (máma?) musel něco hodně škaredého provést v dětství, a že ta její (matčina?) prezentace naprosto ideálního dětství je jen idealizovaná fantasmagorie ve stylu přání otcem myšlenky. Tendence pořád říkat, že je nejlepší (a když ne přímo ona, tak jsou nej věci a lidé kolem ní). Tendence stylizovat se stále do Bridget Jones. Čí život to k sakru vlastně nakonec žije? Ten svůj? Pochybuju...