10 Apr 2017 Lidove noviny
Je to Pyrrhovo vítězství?
Významné ocenění publikace Brnox je symptomem hlubokého předělu mezi Romy a zbytkem společnosti
Ve čtvrtek 6. 4. proběhla v Brně veřejná debata nad publikací Kateřiny Šedé Brnox. Průvodce brněnským Bronxem, za kterou renomovaná výtvarnice obdržela cenu Magnesia Litera 2017. Veřejnost je většinou nadšená vtipností knihy, Romové se většinou bouří proti propagaci stereotypů, autorka se hájí, že jde o umění, a literární vědci dílo ocenili v kategorii publicistika. Jak se v tom vyznat?
Svého knižního průvodce po „brněnském Bronxu“představila Kateřina Šedá veřejnosti 20. 12. právě v Brně. FOTO ČTK
Spolu v Brně.
Jen klouzání po povrchu
Věřím autorce, že k podání obrazu o známé a stereotypními mýty opředené vyloučené lokalitě přistoupila upřímně, bez postranních úmyslů, o tématu blíže nepoučená. Tvorbou knihy se chtěla sama vypořádat se svými zmatky na dané téma a přiblížit veřejnosti lokalitu, k níž sama měla od dětství odtažitý vztah. Předkládá nám tedy střípky obrazu bez posuzování tak, jak je zachytila, a ctí metody práce svých předchozích úspěšných projektů. Publikuje různé pitoreskní a často logiku postrádající výroky, které svou abnormalitou nepoučené baví a Romy urážejí nedůstojností, necitlivostí i nevkusem z narušení intimity domácností nevzdělaných lidí vyloučených ze středu všeho dění.
Z diskuse romských i neromských intelektuálů s čerstvě oceněnou autorkou kontroverzního díla je možné přinést dílčí závěry. Brnox na svých stránkách přináší sice upřímně sbíraná, leč povrchní sdělení, směšná svou primitivností a často zmateností. Autorka tak nepřekračuje rámec běžného občana, který je při letmých nebo i frekventovanějších, ale stále jen po povrchu klouzajících dotycích s obyvateli čtvrti překvapen jinakostí jejich myšlení i projevů a nemá možnost náhledu ani vysvětlení, odkud tyto podivné reakce vyvěrají. Autorka je záměrně nechce analyzovat ani komentovat, jen je předkládá, ale tak vlastně reprodukuje to, co všichni známe a při průchodu těmito ulice vídáme. Slyším ji, že namítne, že tam přece dala bylinkářku i romského virtuóza. Ale i ti jsou podáni jen jako bizarní postavy zapadající do divotvorného hrnce „vesnice ve městě“, de facto nikým nechtěného ghetta. A vlastně dobře tomu, kdo se do Brnoxu nedostal, jásají dneska ti bystřejší a prozíravější. Pod povrch věcí se Šedé nepodařilo dostat a ani to nebylo jejím cílem. Jenže aby kniha nebyla jen lacinou berličkou pro potvrzení mimoběžnosti vyloučených Romů, chybí v ní kontext těchto jevů, nutný k pochopení podstatných souvislostí. I díky setrvávání na povrchu mnohdy až surrealismem atraktivních jevů autorka nepochopila, že právě Romové, kteří jsou nejčastějšími obyvateli této čtvrti (byť autorka říká, že přímo na ně nemířila), si z ní zjevně střílejí. Dokládají to mnohé odpovědi na její bezelstné a někdy zase všetečně vlezlé otázky. Poznávám typický způsob humoru, jakým se tito lidé po staletí bránili proniknutí nedůvěryhodných gádžů do svého niterného světa, který byl vlastně jejich jediným bezpečným, a proto přísně střeženým místem.
Takových nedorozumění je v knize mnoho: třeba chybný pokus o výklad toho, proč Romové nejedí stará jídla, nebo zmatení autorky vmomentě, kdy v kontaktu s ní označují Romové sami sebe jako cikány, ačkoliv v kontaktu s Romy toto slovo nikdy neužijí.
Kateřina Šedá to myslela dobře, ale její záměr přiblížit lokalitu veřejnosti, aby v ní vzbudila o místo zájem, se moc nepovedl. Autorka ulpěla na začátku svého objevného procesu, kam se dostala většina z běžného vzorku této společnosti. Jenže Šedá je ceněná umělkyně, vnímaná jako elita národa, jíž obyčejní lidé věří cokoliv, však se taky její kniha výborně prodává. Má tedy obrovskou moc. Rozpor je v tom, že umělec má jakousi odpovědnost a podle mě by se měl snažit ukazovat vzdálenější obzory, než vidí většina.
Romové se halí do obav
Kniha i událost s výhrou je však jen symptomem stavu naší společnosti, hlubokého předělumezi dvěma paralelními světy: těžko proniknutelným světem Romů a zbytkem společnosti, která o nich ví stále moc málo.
Literu za publicistiku vyhrálo dílo, které právě v tomto oboru nepřináší mnoho nového, a zatímco společnost jásá nad významem knihy, Romové se halí do studu a obav, kdo z politiků se těchto uličních sběrů první chytí jako laciné zbraně do volebního klání. Zmíněná debata však odhalila jeden zjevný pozitivní náboj knihy – vyburcovala tak potřebnou debatu na téma společného soužití. A výsledky z této a dalších debat nás mohou v poznání, které kniha nepřináší, skutečně posunout dál. Z ne zcela povedené knihy tedy nakonec může být i velmi dobrý užitek. Na otázku, kterou pokládám v titulku, tedy odpovídám – nejde o Pyrrhovo vítězství.
