DOCKINEZ: a nekřtěnou mrtvolu nejde pohřbít na hřbitov, jasně. jenže je v tom vnitřní rozpor: je teda nenarozený dítě člověk, nebo není? evidentně dlouholetá praxe byla mrtvě narozené děti za plnohodnotné lidské bytosti nepovažovat, což v podstatě odpovídalo psychologickým potřebám celých generací před nástupem moderní medicíny. Prostě hodit to za hlavu, zapomenout - žádný hrobečky. Duše v tomto pojetí vstupuje do těla s prvním nádechem, dá se říct...
Nicméně pro-life fundamendalisté evidentně tuto letitou praxi ignorují, a snaží se prohlásit za lidskou bytost něco, co za ní ani podle tradičních zvyklostí církve nebylo nikdy považováno. Sice chápu motivacii - dotýkajíj se jistého mystéria momentu vzniku člověka jako samostatné bytosti, který je mlhavě definovaný, okrajově to souvisí s některými vypjatými krajními polohami genderu a sexu, jako je na jedné straně znásilnění, na druhé sex pro zábavu - a obecně jde o cosi, co se dotýká tématu nějaké sociální soudržnosti skrze sdílená pravidla a kmenová tabu, což je myšlenka, na které nakonec jakákoliv církev nebo sekta stojí a padá. (v neposlední řadě tradiční komunity tak nějak mají obecně tendenci fungovat pro-populačně, protože v rámci evoluce zkrátka přežije ta komunita, která se víc namnoží)
Proč k tomu dospěli, tedy jistou vnější logiku má - nemá to ale velkou logiku z hlediska historie církve, která naprostou většinu své existence čelila naprosto jiným typům traumatů - tedy spíše samovolné potraty, velká rizika úmrtí dětí i rodiček při porodech, apod. Jakákoliv moderní doktrína v tomhle směru každopádně řeší soudobou reakci na soudobý jev a nevím, proč neupozornit na to, že ta doktrína může být i v rozporu s jinými existujícími tradicemi církve, které moment skutečného přijetí narozeného dítěte do lidské (v tomto případě církevní) pospolitosti definují jinak.