• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    KOMATSUFilosofie matematiky
    WENCA
    WENCA --- ---
    az vcera jsem si vsiml, ze v roce 2008 vyslo novy vydani traktatu do wittgensteina

    Wittgenstein, L.: Tractatus logico-philosophicus | Nakladatelství OIKOYMENH: Filosofická a theologická literatura.
    http://www.oikoymenh.cz/tractatus-logico-philosophicus/
    DELTA508
    DELTA508 --- ---
    AIRGURU: Dík za otázky. Přečetl jsem si je až teď a musím se přiznat, že na první podívání mě nic chytrýho nenapadá. Zkusím se nad tím zamyslet. Třeba budu mít ráno zase nějaký ten stav prozření. Akorát si netroufám odhadnout, který ráno to bude.
    AIRGURU
    AIRGURU --- ---
    DELTA508: Ano, ve skutečnosti to s těmi kyvadly není zas tak jednoduché a muselo by se to popsat do většího detailu a přijde mi, že aby to dobře fungovalo, tak by to kyvadlo muselo být minimálně vě tvaru obráceného Y, se dvěma světelnými zdroji :) Ale jak sám říkáš, pro smysl příběhu to není podstatné. Má to jen ilustrovat, že se v životě běžně děje, že rovnice reprezentující věci na které smysly máme, jsou dost podobné rovnicím reprezentující věci, na které smysly nemáme a že to s sebou nese spoustu vedlejších efektů :)


    DELTA508: Ty otázky nějaké zkusím, ale nevím úplně, jestli se mi povedly. Aspoň se kdyžtak budeš mít nad čím zamýšlet :)

    První otázka je jen tak pro kontrolu:
    1) Mluvil jsi o poslání atomových hodin kolem zeměkoule v protiběžných směrech, ale to je poměrně komplikovaná záležitost. Předpokládej, že máš nějaké bodové hodiny, které měří čas od začátku experimentu. Ptám se, co teda konkrétně se s těmi hodinami musí udělat, aby se rozešly (nějaký minimální soubor akcí). A jaké "vysvětlení" pro to máš.

    2) Budou pozorovatelné nějaké změny velikostí věcí ? (nápověda: ano) Jaké a proč? :)

    A trochu sviňárna:
    3) Je možné dvojici hodin z bodu 1) zase nějak sesynchronizovat? Pokud ano, tak jak? A jak se od sebe budou lišit pozorování, když budu sedět na prvních, nebo na druhých hodinách?
    DELTA508
    DELTA508 --- ---
    Z Tebou použitého pojmu dírka asi vyplývá, že jediné informace, které pozorovatelům poskytuje, jsou svítí - nesvítí a z nich odvozené periody těchto stavů, takže to co jsem k tomu napsal je asi nesmysl. Ale nebudu už ho mazat.
    DELTA508
    DELTA508 --- ---
    Jo, prosím Tě, Ty otázky by mě zajímali. I když po pravdě taky si moc šancí na správnou odpověď nedávám. Když budeš mít chvilku čas, zkus mi je napsat. Dík.
    DELTA508
    DELTA508 --- ---
    Píšeš: "Žárovkisté vypracovali funkce popisující omezenou dobu svícení žárovky v dírce a šírení signálu mezi nimi. Kyvadlisté vzali standardní rovnice, kterými se popisuje pohyb kyvadel a spočítali jaké přesně parametry má to kyvadlo, které je uvnitř krabičky. Pozorovatelné výsledky obou modelů se shodují." Podle mě se shodovat nemůžou. Nespecifikoval jsi sice vlastnosti černé krabičky a jevu, který produkuje. Předpokládejme ale, že jeho průběh je pozorovatelný (i když to asi záleží na velikosti otvoru a specifikaci pojmu dírka). Už na první pohled je zřejmé, zda se světelný zdroj pohybuje, nebo je statický (to nemluvím o impulzu, který ho řídí) a tím se dá omezit výběr vhodných modelů. Při teorii kyvadlové by se dírky rozsvěcovali a zhasínaly postupně od okraje k okraji. Zatímco při žárovkové by jejich intenzita např. postupně sílila a slábla v celém průměru otvoru rovnoměrně, nebo od středu k okrajům. Pokud by nastala první situace, zdroj se pohybuje. Pokud nastane možnost druhá, zdroj je statický a kyvadlo nepřichází v úvahu. Ale může být zdrojem řídícího impulzu, který např. spíná kontakty statických žároviček. A tak dál a tak dál co se týče povahy zdroje svícení, což ale nemusí nutně vypovídat nic o vlastnostech řídícího signálu, pokud není spojen přímo s pohybem zdroje, jako v případě Tebou uváděného příkladu privilegovaného kyvadla.
    Ale chápu, že Ti asi nešlo o to šťourat se v Tajemné Černé Krabičce, nýbrž o to, vysvětlit mi na jejím příkladě, co je vědecky relevantní tvrzení a co irelevantní. Bez urážky připouštím, že má tvrzení jsou z hlediska vědeckého irelevantní a jako taková by asi měla viset na jiných diskusích. Ale jsem rád, že jsem Tě vyprovokoval k zajímavé odpovědi, které bych se zase na jiných diskusích asi nedočkal.
    AIRGURU
    AIRGURU --- ---
    Zaprvé, předtím než ti řeknu, jak to s tou teorií relativity a dilatací času skutečně je, bych rád věnoval nějaký čas pojednáním o povaze tvých názorů. Myslím si, že by to pro tebe mohlo být hodně přínosné, co se týče chápání přírodních věd. Budu to ilustrovat na jednoduchém příkladě.

    Představ si hypotetický svět, ve kterém existuje tzv. Tajemná Černá Skříňka. To je taková černá krabička, která má zepředu dva otvory. Tyhlety otvory střídavě blikají, podobně, jako světla na železničním přejezdu, nejdřív jeden, potom druhý, pak zas první a takhle pořád dokolečka. Předpokládejme, že neexistuje žádná možnost se podívat dovnitř té krabičky. I sejdou se nad touto krabičkou vědci hypotetického světa, a začnou budovat své hypotézy o tom, proč to tak funguje (míněno, jak si asi představit vnitřek krabičky, i když nejspíš není způsob, jak se dovnitř podívat). Hypotéz je mnoho. Jsou tu například zastánci teorie, že uvnitř sedí malí trpaslíci, kteří mají do děr nastavené své lucerny a střídavě je zapínají a vypínají. Další razí tzv. kyvadlový model. Předpokládají, že uvnitř je kyvadlo, jehož konec svítí. Jak kyvadlo kývá, tak se střídavě objevuje v jedné a druhé dírce, a tak se dírky rozsvěcí střídavě. Třetí skupina razí teorii, že pro svět je nepřirozené aby obě dírky byly rozsvícené současně (stav stejnosti) nebo obě nesvítily (stav nicoty). Není však ale možné, aby svítila pořád jen jedna, protože to by se porušila určitá přirozená rovnováha, kterou vidíme i na jiných věcech. A sice zrcadlení. Proto se dírky ve svém svícení střídají. Poslední skupina vědců zase vypracovala představu, že dírky ve skutečnosti svítí obě najednou, ale napůl, protože ale nemůžeme vnímat poloviční svícení, vibračně se polarizuje se prostor mezi dírkami a slévá světelné proudy střídavě na jednu a na druhou stranu, jako by se tam přelévaly vlny.

    Ponaučení první: Jeden a ten samý fyzikální jev, lze popsat nekonečně mnoha způsoby.

    Pamatujme, do krabičky se nejde dostat.

    Jaké je to ale s vědeckostí takových modelů? Jsou všechna uvedená tvrzení hodna nálepky "věda"? Odpověd je ano! Základním kritériem na to, zdali je nějaké tvrzení vědecké je, je-li vyvratitelné. Jinými slovy, musí existovat nějaký experiment, nějaký jev, který pokud nastane, tak tvrzení nemůže být platné. Toto všechna uvedená tvrzení splňují. Všechna totiž vyslovují jasnou výstupní _předpověď_, že se něco stane (dírky budou střídavě svítit). Takže pokud se to nestane, budou vyvrácena. Tedy má smysl se o nich bavit a z hlediska nejhlubšího věděcky-filosofického, jsou si rovnocenná.

    Jiná otázka je, jak to potom ve skutečnosti mezi vědci chodí. Po několika letech hypotetičtí vědci v hypotetickém světě postupně odvrhli jak teorii stejnosti a nicoty, tak slévání světelných proudů, protože jim _čiste z praktického hlediska_ přislo zbytečné trávit tolik času vysvětlováním poměrně jednoduchého jevu. Zároveň zastánci trpasličí teorie mírně modifikovali svůj model, protože shledali trpaslíky nadbytečnou kudrlinkou. Popisují teď situaci tak, že jsou v obou dírkách lampičky s omezenou dobou svícení, spojené nějakým drátkem, signální cestou. Když jedna zhasne, vyšle signál druhé, a ta se rozsvítí, pak zhasne, atd.

    Ponaučení druhé: Ve věde mají tendenci přežívat jednoduché teorie. Jak z praktických, estetických, tak i filosofických důvodů. Klíčové slovo: Occamova břitva.

    Netřeba dodávat, že každá ze dvou soupeřících teorií vypracovala korektní matematický model událostí. Na chování světel jsou napsané rovnice. Žárovkisté vypracovali funkce popisující omezenou dobu svícení žárovky v dírce a šírení signálu mezi nimi. Kyvadlisté vzali standardní rovnice, kterými se popisuje pohyb kyvadel a spočítali jaké přesně parametry má to kyvadlo, které je uvnitř krabičky. Pozorovatelné vysledky obou modelů se shodují.

    Ponaučení třetí: Protože matematické rovnice kyvadlistů, jsou navlas stejné, jako rovnice pro skutečná kyvadla, můžeme tedy usuzovat, že je uvnitř skutečně kyvadlo? NE! Dokud není krabička otevřena (a ani to nejde), nemůžeme usuzovat vůbec nic.

    Má vůbec smysl uvažovat o tom, jestli je uvnitř krabičky skutečně kyvadlo? Spíše ne. Má smysl uvažovat o tom, jestli kyvadlová rovnice která toto chování modeluje, dokáže dostatečně správně předpovídat realitu. Jestli však naše _představa_, naše _přirovnání_, které nám pomáhá tu rovnici pochopit, je skutečně správné, je z hlediska praktického, docela dobře jedno. Pokud je ta krabička například mikroskopických rozměrů, třeba i víme, že tam skutečné kyvadlo nemůže být, ale představujeme si, že tam je něco jako "mikroskopická analogie kyvadla". To však nemá žádný další vliv na vědeckost teorie. Neboť, jak jsme si již řekli, důležité jsou předpovědi, a ty se nemění a ty jsou dány kyvadlovou rovnicí.

    Pokračování příběhu. V hypotetickém světe se v průběhu let dostala žárovková teorie do ústraní. Sice její rovnice stejně dobře předpovídaly daný jev, ale kyvadlová teorie byla pro lidi tak nějak stravitelnější na představení. Krabičce se proto začalo dokonce říkat "kyvadlová krabička". 98% laické populace, která kyvadlovou krabičku zná, je přesvědčena, že tam to kyvadlo je, stejně tak jako 60% vědecké populace.

    Ponaučení čtvrté: U většiny teorií dnes existuje nějaká privilegovaná interpretace. Některé jsou intuitivní, protože se týkají věcí, které jdou nahmatat vlastníma rukama. Spousta představ a interpretací se ale týká i věcí, které si človek ošahat nemůže a na vlastní smysly je nikdy nepocítí. Přesto si je poměrně živě představuje na základě privilegovaných interpretací a žije v přesvědčení, že to co si o tom představuje, je skutečnost, přestože o skutečnosti ve skutečnosti nelze nic jistého říct a to co si představuje, je spíš akorát nějaká _analogie_.

    Ponaučení páté: Pro laický svět vzniká spousta populární literatury o různých atraktivních tématech. Tahle populární literatura neobsahuje zpravidla skoro žádnou matematiku, protože by to jinak cílová skupina nemohla pochopit a ani tedy to ani nečetla. To není obecně na škodu. Taková populární literatura zpravidla rozebírá právě ty privilegované interpretace jevů, které jak jsme si řekli, jsou často jen pouhé analogie. To také obecně není na škodu, protože jsou to často analogie velice dobré a funkční, takže i obyčejný člověk může zhruba pochopit, jak to tak asi chodí po kvalitativní stránce. Zpravidla však nabývá dojmu, že tyto analogie jsou realitou. Ale pojem reality je v tuto chvíli dost slabý a je otázkou, jestli vůbec má cenu strávit úsilí zjišťováním, jestli je tam skutečně kyvadlo, nebo žárovky, pokud z obou přístupů plyne stejná předpověď a pokud je třeba daný objekt mimo náš smyslový rozsah. To, co je ve skutečnosti prakticky důležité, jsou rovnice, které jev popisují. Slovní interpretace nám pouze pomáhá je lépe vstřebat.

    Filosofická poznámka: Když věci dovedeme do krajnosti, není v principu možné vysvětlit "skutečnou podstatu" libovolného jevu, ať je slovem "skutečná podstata" myšleno cokoli. Když se budeme ptát, "proč se tak děje", proč se kýve kyvadlo, řeknou kyvadlisté, protože "věci tíhnou k zemi". Zeptáme se tedy "proč věci tíhnou k zemi"? Každá další otázka sice může mít smysluplnou odpověď ale stále se můžeme ptát "proč". Neexistuje konec tohoto procesu. Současná věda tedy nepěstuje odpovědi na otázky "proč", ale snaží se pěstovat co nejjednodušší _modely_, předpovídající skutečné jevy. Tyhle modely se dělají v duchu Occamovy břitvy co nejjednodušší a nejlepší je, pokud k nim existuje i nějaká hezká analogie z hmatatelného světa, stejně jako rovnice kyvadlistů odpovídá rovnicím skutečných kyvadel. Ale mějme pořád na paměti, pořád to jsou jen modely, rovnice, o kterých nelze říct, že odpovídají na otázku "proč".

    Pokračování příběhu: Jak plynul čas, tak se měření zpřesňovalo. Byly detailně proměřovány doby svícení obou dírek. Zaprvé se zjistilo, že mezi okamžikem, než zhasne jedna a rozsvítí se druhá, je krátká prodleva. To hrálo do karet víc kyvadlistům, protože jejich kyvadlo prodlevu vysvětluje elgantněji, kdežto žárovkisté musí zavést konečnou rychlost šíření signálu. Další proměřování odhalilo, že ani doby svícení nejsou stejné. Doba svitu každé z děr se různě periodicky prodlužuje a zkracuje. Kyvadlisté s vypětím sil dokázali přijit s upraveným modelem kyvadla, který tyto malé nesrovnalosti objasnil. Vypracovali představu, že se po kyvadle svisle pohybuje další závaží, které dobu kmitu kyvadla nepatrně periodicky mění. Žárovkisté, ač v menšině, kontrovali s proměnnou rychlostí šíření signálu (která není zdaleka tak elegantní, proto zůstali dost v menšině). Obecně se došlo k závěru, že předchozí představy o jednoduchosti systému uvnitř krabičky byly chybné a ve skutečnosti je to proces daleko složitější.

    Ponaučení šesté: Existují velké vědecké revoluce? Ne! Přestože se člověku z leckterých médií může zdát, že nějaká taková nastala, že všechno dosavadní poznání bylo špatně a teď je všechno jinak, není to pravda. Pokud není nějaká teorie vyvrácena rovnou a celkem solidní dobu se drží a až za nějaký čas se zjistí, že tu jsou nějaké nesrovnalosti, znamená to sice, že je to špatný model, nicméně v rámci určitého rozsahu přesnosti pořád platí! A často je to stále ten jednoduchý model, který se celosvětově používá pro 99% praktických aplikací. Ve skutečnosti je to tak, že ke každé vědecké teorii je implicitně připevněn papír s předmluvou, která praví něco v tom smyslu, že "tato vědecká teorie souhlasí s experimentálními výsledky týmů celého světa, s přesností takovou a takovou, ke dni 27.5.2011".

    Občas se může zdát, že nastala vědecká revoluce právě kvůli tomu, že se změnila ta privilegovaná interpretace. Že se najednou o všem mluví v úplně jiných pojmech a používá se úplně jiná analogie, jiný model. Ale jak jsme si již ukázali, podstatou teorie není ta konkretní analogie, ale matematický popis dávající korektní předpověď.

    Pokračování příběhu: Po dalších letech studia černé krabičky, se stalo něco skutečně neočekávaného. Zhruba po deseti miliardách přebliknutí se zničehonic na chvíli rozsvítila světélka obě najednou, několik vteřin tajemně zářila, aby po chvíli pokračovala v dalším poslušném pravidelném blikání. Vědecký svět byl vržen do zmatku a nejistoty. Kyvadlistům ani žárovkistům se stále nedaří vytvořit nějaký rozumně představitelný model toho, proč zrovna po deseti miliardách přebliknutí se rozsvítí obě dírky. Zkoušeli více kyvadel, zkoušeli prapodivné tvary, zkoušeli všechno. Na kyvadlovou a žárovkovou teorii se nalepila předmluva s textem "platí v 99,9999% případů". Pokud však jde o matematickou formulaci, ta prostě realitu vzala v potaz a na analogii nehleděla. Matematické rovnice se upravily jen trošku, tak, aby každých deset miliard bliků rozsvítily obě dírky a bylo vymalováno.

    Ponaučení sedmé: Nikdy nevíme co příjde. V teoriích o chování přírody nemůžeme užít spojení "experimentem bylo dokázáno...". Nemůžeme tvrdit, že "bylo vědecky prokázáno, že věci padají na zem", protože po deseti miliardách bliknutí můžeme zjistit, že jsme se mýlili. Nikdy si nemůžeme být jisti. Ve skutečnosti jediná možná pozitivní známka, kterou můžeme vystavit vědecké teorii, je "zatím experimentem nevyvráceno".

    Ponaučení osmé: Stala se další zajímavá věc. Objevili jsme jev, pro který nedokážeme najít uspokojivou přesvědčivou analogii. Co bylo krásného na teorii kyvadlistů? No přece to, že jejich rovnice se dokonale shodovaly s rovnicemi pro kyvadlo, které známe z běžného života. S novými poznatky, se rovnice upravily a jsou připraveny pro další praktické předpovídání světa. Už ale neexistuje kyvadlo, které by jim bylo analogické. Ale je to překvapivé? Je překvapivé, že uvnitř nedobytné černé skříňky se bude dít nějaký proces, který známe z běžného života? Proč by měl? Bylo by spíše překvapivé, kdyby se tam takový děl. A proto máme na světě jevy, na které jsou analogie krátké, ale ke kterým máme naprosto jasné rovnice, které je předpovídají.

    Co je tedy vědecké bádání? Není to spor mezi kyvadlisty a žárovkisty, jaká analogie je skutečně pravda. To, o co tu skutečně jde, je správná formulace matematických rovnic, které předpovídají korektně výsledky experimentů. Bádá se nad tím, jak to udělat co nejelegantněji a když je to celé ještě hezky přirovnatelné k nějaké věci známé z běžného života, tak je to vítaná, ale nikoli nutná třešnička na dortu.

    Příkladů ze života, k výše uvedenému příběhu, je víc než dost. Stačí vzít libovolnou teorii o něčem, co si nemůžeme na vlastní ruce ohmatat. Příklad analogie, o které většina lidí předpokládá, že je to realita a nějak si to představuje, je třeba: čtyřrozměrný prostoročas, libovolné silové pole, atomy, elektrony, kvarky a další elementární částice ... atd. atd.

    Příkladem teorie, která se vzpírá libovolné analogii, která by odpovídala zdravému rozumu, je třeba kvantová teorie.

    Dodatek: Poslední dobou se začínají čas od času vědci v hypotetickém světě zamýšlet, nad teorii tzv. Superozubených kol. Ta spočívá v tom, že by uvnitř krabičky byl systém ozubených kol ovládajících žárovky (názory se různí, někteří říkají 6, někteří 13, někteří 120), který pracuje právě tak, že jednou za deset miliard bliknutí se rozsvítí na chvíli obě. Tato teorie je však dost komplikovaná, většina vědecké komunity jí tedy zatím nepřijímá. Také proto, že dostat z ní nějakou předpověď je strašně komplikované.





    Tak, a teď tedy k tvému okamžiku osvícení. To co jsi popsal, není ta privilegovana interpretace, která se běžně užívá. Na to je na ní příliš mnoho kudrlinek :) Samozřejmě, je tu jistá šance, že tvoje analogie je možná, že by dokázala vysvětlit to samé, co speciální teorie relativity, ale popravdě mi přijde příliš nekonkrétní, mlhavá a nejsem schopný z ní vyvodit nějaké pozorovatelné důsledky. Můžeš sice mluvit o monádách ve stavu možnosti, ale vzpomeň si na první generaci vědců zkoumající černou krabičku. Modelů je mnoho, a na čem ve skutečnosti záleží, jsou pozorovatelné předpovědi. Pokud si myslíš, že taková analogie dokáže skutečně něco předpovědět, tak ti klidně můžu položit pár otázek, ty mi řekneš, jak by podle tvého modelu měla situace dopadnout a já ti řeknu, jestli to je stejné, jako ve speciální relativitě, nebo ne :) I kdybychom se neměli bavit o konkrétních číslech, ale stačilo by klidně i kvalitativně. Ale popravdě tomu moc šancí nedávám :)



    No a teď ti zkusím vyložit, co nejořezanější tvrzení speciální teorie relativity. Nejřív si ale musíš umět představit klasickou Newtonovskou fyziku.

    1) Máš velký čtverečkovaný papír, ve třech rozměrech a normální ubíhající čas.
    2) Na tomhle pískovišti bydlí různé objekty. Které na sebe mohou vzájemně působit. To působení se jmenuje "síla".
    3) Když na něco působí síla, tak to zrychluje, zpomaluje, nebo aspoň zatáčí.
    4) Když ne (nebo se síly vyruší), tak to letí furt rovně stejně rychle.
    5) Když přilepíme svůj pohled do libovolného objektu z bodu 4) (tomu se říká inerciální vztažná soustava), platí všechny pravidla úplně stejně (věci se ale vůči nám můžou pohybovat třeba jinak rychle, než předtím, když nasedneme třeba do jedoucího auta).

    No a speciální teorie relativity z toho vznikne, přidáme-li další pravidlo:
    6) Existuje určitá maximální dosažitelná rychlost, kterou nazveme "rychlost světla", protože shodou okolností máme nějaké světlo, které se touhle rychlostí právě pohybuje.

    Žádná hlubší myšlenka v tom není.

    Zvídavý čtenář se ale zeptá, "no jo, ale vůči čemu se měří ta maximální rychlost? Co když nasednu do auta?" Odpověď je: "vůči libovolné inerciální vztažné soustavě, vžyť přece platí pravidlo 5) ). Takže i když nasednu do auta, tak kolem mě bude lítat světlo rychlostí světla. I když nasednu do raketoplánu. Nic se nezmění.

    No, a když se tenhle jednoduchý požadavek domyslí do detailu a povolí se se trochu uzda času, zjistí se, že způsob, jak to splnit, je všechna ta související sranda, která se běžně spojuje se speciální teorií relativity, jako dilatace času, kontrakce délek, relativita současnosti atd.

    Ano, je tam ještě pár dodatečných předpokladů, ty jsou ale celkem samozřejmé a každý rozumný člověk by s nimi souhlasil.

    Takže asi tak :)



    DELTA508
    DELTA508 --- ---
    Dík, rád počkám.
    AIRGURU
    AIRGURU --- ---
    DELTA508:
    DELTA508: zformuluju ti k tomu odpověd, ale musíš chvíli počkat, potrvá to trochu ;)
    DELTA508
    DELTA508 --- ---
    Jo ještě jsem zapomněl dodat jeden důsledek, který mě tenkrát to ráno nejvíc fascinoval. K vysvětlení události s hodinami je třeba připustit, že se všechny vztažné soustavy ve vesmíru nevezou na stejné časové "vlně", ale vlivem rozdílné rychlosti pohybu v prostoru se vůči ostatním v čase posunují, vytvářejí další a další vlny. Čili ve vesmíru neexistuje nějaká konstantní všem společná přítomnost. Takže by měl pravdu starý Herakleitos, nebo který to byl, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Zkrátka jakmile se od nějaké vztažné soustavy ta moje vzdálí (třeba od manželky) bude při opětovném setkání moje momentální přítomnost její minulostí nebo budoucností (dost šílený). Jako by jsme se postupně v čase rozptylovali. A neplatí to samozřejmě o vztažných soustavách našich osobností, ale o všech až do hlubin mikrokosmu. Co ale umožňuje vzájemnou interakci, jsouli všechny v čase rozptylovány? Myslím, že stejně jako v prostoru míra vzdálenosti, přes kterou jsou ještě jednotlivé části schopny komunikovat. Základem by byla jakási jednotlivá vlna energie, která na své cestě nádobou neaktivních možností postupně aktivuje jednotlivé atomy prostoru s jejich informací o aktuálním stavu. Jednotlivé vlny jsou za určitých podmínek (třeba při podobných rychlostech) schopny a ochotny se splétat umožňujíce vznikání složitějších interaktivních soustav. Při zanikání podmínek (zvětšující se rozdíly v rychlostech) ztrácejí soustavy schopnost držet interaktivně pohromadě a rozpadají se na bazálnější, byvše opět limitovány podobností rychlosti jednotlivých časových vln, z nichž jsou složeny.
    DELTA508
    DELTA508 --- ---
    Vážení, tuší tady někdo z Vás, jak je to s tou dilatací a vůbec relativitou času? Nedávno, takhle po ránu, jsem měl skoro mystický zážitek. Jako by se mému intelektu poodhalil vesmír. Pár dní před tím jsem přemýšlel o jednom experimentu, který údajně potvrdil platnost Einsteinových teorií o dilataci času (nebo jak se tomu říká). Šlo o konfrontaci trojích superpřesných atomových hodin, z nichž jedny byly vyslány leteckou linkou po směru otáčení země, druhé proti směru a třetí zůstaly "stát" na zemi. Ve chvíli opětovného setkání ukazovaly každé z nich skutečně rozdílný čas v řádech nanosekund. Rozdíl v důsledku nízké rychlosti malý, leč průkazný. Pořád jsem si tím lámal hlavu a nemohl pochopit, jak může rychlost ovlivnit nějaký děj, kterým je třeba chod hodinového stroje, nebo lidský metabolismus (pomalejší stárnutí kosmonautů). No a pak mě to najednou došlo. Hodiny nezpomalily svůj chod, stejně jako se nesmrští nebo neroztáhne stupnice teploměru v závislosti na teplotě média. Příčinou jejich rozdílných hodnot by mohl být fakt, že k místu určité události (opětovné setkání) dorazily každé v jiných časoprostorových souřadnicích. Tedy ty prostorové plus minus seděly, ale ty časové byly posunuté. To by ale znamenalo, že události nejsou dynamické, leč statické a zdání dynamičnosti jim propůjčuje jejich řetězení do kauzálního sledu, zvané čas. Tuším, že i Einstein mluvil o zrnitosti času. Nevím tedy přesně, co tím myslel, ale podle mě popíral jeho kontinuitu. A skutečně, když se nad tím člověk zamyslí, tak v případě kontinuálního plynutí by přítomnost, jakožto hraniční bod mezi minulostí a budoucností, byla bezrozměrná. Ona tedy v naší psýché skutečně bezrozměrná je, protože naše smysly reflektují děje, které už se odehrály, ale v kosmologii by to znamenalo, že bezrozměrná přítomnost nemůže obsahovat žádnou informaci. To by tedy byl pořádný nihilismus. Proto jsem nabyl dojmu, že časoprostor je jakási "nádoba" naplněná neaktimními formálními atomy (jakési monády) ve stavu možnosti (Aristoteles). Tyto neaktivní monády jsou ze stavu věčné možnosti vytrženy do prchavého okamžiku uskutečnění (zase Aristoteles) a postupný sled jejich aktivizací vytváří zdání kontinuálního času (hladina rybníka pohybující se ve vertikálním směru vytváří zdání horizontálního pohybu). Dalo by se to rozvíjet dál a dál a hledat analogie, ale už tak jsem zabral svým tlacháním dost toho inkriminovaného časoprostoru svého i Vašeho. Omluvám se za tak trochu sci-fi primitivnost příměrů (byl by to vlastně takový pás filmu s postupně prosvětlovanými políčky). Na konzervatoři ksme neměli fyziku ani matematiku, takže jsem v těchto oblastech pole neorané, ale zajímalo by mě, jestli jsem toho Einsteina aspoň trošku pochopil, byť výše našeho IQ je samozřejmě nesrovnatelná. Děkuji.
    WENCA
    WENCA --- ---
    Stephen Wolfram Blog : 100 Years Since Principia Mathematica
    http://blog.stephenwolfram.com/2010/11/100-years-since-principia-mathematica/
    KOJA
    KOJA --- ---
    WENCA: Kdyžtak se prosim veřejně podělte o výsledky pátrání. Taky jsem na wiki nenašel a trochu by mě to zajímalo. Díky.
    WENCA
    WENCA --- ---
    MAKOSHARK: ok, budem patrat dal :)
    MAKOSHARK
    MAKOSHARK --- ---
    WENCA: jak jsem psal, já o tom nevám nic víc, než je na wikipedii:) A v knížce taky víc není
    WENCA
    WENCA --- ---
    MAKOSHARK: jasny, ja spis chtel radu primo od tebe :)
    MAKOSHARK
    MAKOSHARK --- ---
    WENCA: No, asi bych se podíval na odkazy na wikipedii
    WENCA
    WENCA --- ---
    MAKOSHARK: hmm, ta onomatodoxie zni zajimave. predpokladam, ze zadna dalsi literatura k tomuhle tematu neni moc dostupna.
    MAKOSHARK
    MAKOSHARK --- ---
    Tak sotva jsem si tu knížku koupil, přečetl a podal report, je k mání ke stažení. http://www.filesonic.com/file/27250993/9780674032934.pdf
    MAKOSHARK
    MAKOSHARK --- ---
    K nepotěšení některých matematiků před 100 lety by možná bylo, že v současné deskriptivní teorii množin se pracuje s nekonečny v jistém smyslu mnohem mnohem většími, než jsou ty z dob základů. Dodnes nepanuje shoda, zda a jak je začlenit do matematiky.
    Přidávám úvod z knihy The higher infinite, která je o těchto nekonečnech, ale výborně napsaný úvod je čitelný i pro neodborníka (aspoň jeho začátek) a týká se historie i filosofie teorie množin.
    http://i.nyx.cz/files/00/00/04/86/486956_bef78069b3ec0cd4f428.pdf
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam