NABIS: to bych neřekla.. tak dalece jsem to nezkoumala, ale co si tak ze školy pamatuju, dítě prochází vývojovými obdobími a první je orální.. takže spíš než deficit je to prostě taková jejich radost nebo přesněji možná potěšení.. nevím jak to nazvat, ale syn třeba už hned po porodu se uklidňoval tím, že si dával pěstičku do pusy, takže bych řekla, že jim to spíš poskytuje takový pocit klidu..
patologické mi to přijde u dětí, které mají ještě ve dvou dudlík, mluví s ním, mají ho prakticky pořád v puse, ale i tak to může být "jen" zlozvyk než vyloženě nějaký citový deficit.. ale u malých miminek mi to zas přijde, že jim to uspokojí nějakou jejich zakladní potřebu.. u prsa ho prostě pořád mít nemůžeš..
btw ještě je zajimavé, že Prekopová píše v knížce Malý tyran, že děti které odmítají dudlíky, takové ty "muchlovací" plínky, usínáčky a plyšáky atd mají větší tendence, aby se u nich vyvinula panovačnost... nevím ale proč