tak se asi potřebuju vypovídat..
Mám 6m kontaktní a společenské dítě. Má rádo cizí lidi, usmívá se na kdekoho, tlemí se na manžela a pozná jeho hlas dokonale tak, že přeruší jakoukoliv činnost ( i kojení) a otáčí hlavu, čeká, kdy se objeví ve dveřích a ona se bude smát od ucha k uchu. Zbožňuje ho prostě. Tohle není nic nezvyklého, to má určitě většina dětí.
A teď k samotné věci. Nějak jsme vyměkla a souhlasila, že pojedu za rodiči na Slovensko. Rovnou jsem jim řekla, že tam budu tak max 4 dny. Už to je naštvalo, že to se nevyplatí a tak.. (já tam s nimi ani sama déle nevydržím)
Řekla jsem jim, že dcerka je hodně na manžela fixovaná a že i jemu budeme chybět, čemuž se vysmáli, že prý "ať si zvyká" (proč?? na co??)
Když jsem byla u nich, tak jsem jen poslouchala narážky "však vidíš, že za ním nebrečí, že jí je tu dobře" nebo "copak, už vám tatínek nadával, že nejste doma?" Ano, bylo jí tam dobře, smála se na ně, dokonce se jí i celkem dobře spalo (na vesnici, všude ticho, tma, zima) v problémových chvílích předávali dítě mě, takže pro ně to nebyla zátěž jakákoliv..
a kvůli kalamitě jsme zůstávali téměř celý týden, nešlo ani vyjet z vesničky, vlaky nejezdily...
když jsem konečně přijela na nádraží do Prahy, manžel nás vyzvedával a ona pokaždé, když se na něj podívala, dostala totální hysterický záchvat pláče. Trvalo to skoro dva dny. Myslím, že jí až v tu chvíli došlo, že nás prostě "opustil". Když se mě naši pak ptali, jak se malá aklimatizuje doma, tohle jsme jim řekla, načež jsem byla označena za domýšlivou, že tohle přeci děti takhle nepřemýšlí a že ho měla prostě za cizího.Jenže ona má ráda i cizí lidi, nikdy mi hystericky nepláče v kontaktu s lidmi.
Tak jsem zas jednou byla za vola. Mí rodiče nepochopí, že dcera nás potřebuje oba a myslí si, že věcem přikládám větší důraz než mají. A já vím, že dokud malé nebudu moci vysvětlit, proč s námi tatínek není, že prostě bez něj jezdit na dlouho nebudeme
konec výlevu..