TAPINA: Já mluvím na děti od početí, ale prvních devět měsíců jen v duchu, s jedním krevním systémem doufám, že to vnímají i tak. :-) Vlastně jsem s nimi před porodem mluvila víc hlubokomyslně, teď spíš komentuju, co dělám. Přijde mi nezdvořilý vzít někoho do náruče a jít s ním vynést odpadky nebo zalít kytky a nevysvětlit mu, co to dělám. :-)

ANNAWA: Dík, že to říkáš, tady je to samá alternativní biomatka, ale když jsem přišla domů, najednou mi přišlo, že jsem tam byla asi jediná, kdo se s pětitýdenním dítětem radí, jaký koupí bráchovi tenisky.
:-)

Snažím se hodně vysvětlovat, např. když něco zakáži, tak mám potřebu vysvětlit, proč jsem to tak udělala (např. že do dveří se prsty nestrkají). Nebo když už je toho dětského blbnutí na mne moc či něco už opakuji po xté, tak se snažím říkat - Nelíbí se mi, že... Před pár dny mně přišlo na mysl, že bych o větě "Nelíbí se mi" s Bertou měla promluvit. Domluvily jsme se, že když se mi něco nebude líbit, že jí to povím, a stejně tak mi ona poví, když se jí nebude líbit něco na mém chování. Stašně mne překvapilo, jak těžce se mi jí tenhle návrh říkal. Měla jsem pocit, jak kdybych prvně mluvila s partnerem a ne s dítětem. Druhý den ráno jsem trochu hartusila - byl už čas se oblékat do školky.... no prostě jsem byla netrpělivá. Samozřejmě, že zbytečně. Školka by tam stála i o pět deset minut později. A Berta mi po tom mém výstupu povídá: Mami, nelíbí se mi, když na mne takhle mluvíš. Nevím, jestli to na vás nějak působí, mne to ale hodně zasáhlo/zaujalo a ani nevím proč.

Nebo ještě jedna věc, co mě strašně zrelaxuje, nechat na sebe téct vodu, teda sprchu, ale dlouho dlouho :-)) Nevýhoda je velká spotřeba vody :o)