LAMIA: Přesně. Myslím, že všichni se shodneme, že v kavárně nemá co dělat kdokoliv, kdo tam dělá bordel, ať je to dítě nebo dospělý. Ale ten původní článek, který to rozpoutal, nehovoří o lidech nebo aspoň o dětech dělajících bordel, ale o dětech obecně.
No a druhý problém je v tom, co kdo vnímá jako ten "bordel". Naše společnost opravdu není moc přátelská k dětem. Jo, máme hromady dětských kaváren, hřišť, heren, mateřských center... ale to není přátelskost k rodině, to je z nouze ctnost, která právě vytváří tu izolaci, uzavřenou bublinu dětského světa, protože přece když jsou k dispozici místa pro děti určená, tak co se mají děti co cpát jinam, mezi dospělé. Matky mají dospělý svět opustit a odejít do toho dětského. A když si troufnou to porušit, tak běda když se děti v tom dospělém světě chovají jako děti. Přiměřeně svému věku a vzhledem k němu i situaci, ale prostě ne tak kultivovaně jako dospělí - označí se to za dělání bordelu a vyhlásí se, že děti patří do dětského světa, ne mezi dospělé.
Já taky tahám děti všude možně a většinou žádný konflikt nenastane, ale i mně se už párkrát stalo, že měl někdo kecy kvůli miminu (miminu, nikoli vzteklému batoleti) brečícímu v trolejbuse, kvůli kojení nebo proto, že batole nesedělo bez hnutí na židli, ale hrálo si pod stolem a lezlo (vyzuté, samozřejmě) po lavici kolem našeho stolu.
MEDVED007: No a co třeba připustit, že lidé jsou různě citliví na neverbální signály a energii, kterou vysíkají ostatní? To že ty nevnímáš, když na tebe někdo hledí úkosem a s nevolí, to je tvoje výhoda. Neznamená to ale, že se to nikdy a nikomu neděje. Je-li na to někdo citlivější, vnímá to a není mu to příjemné, což ovšem není nic k řešení s odborníkem.
A pokud jde o dětské kavárny, podle mě je to v podobě, jakou nejčastěji mají, nesmyslný a zbytečný typ podniku. Když jdu do kavárny, tak proto, že si chci v aspoň relativním klidu vypít to kafe a obvykle s někým popovídat. Na místě, kde je taková koncentrace dětí, jako v dětských kavárnách bývá, to ale nejde, protože musím být neustále za zadkem dítěti, hlídat aby se mu něco nestalo nebo něco neprovedlo, a řešit spory o lopatičky, to všechno v neustálém řevu. Daleko příjemnější je mi podnik, kde mi třeba ke stolu přinesou pastelky a nechají moje ditě lézt po té lavici a zkoumat záclony a kytky na parapetu, zatímco já si povídám se spolustolovníky. Je-li mým záměrem nechat dítě pohrát s ostatními dětmi a s neokoukanými hračkami, půjdu radši na hřiště s vlastmí termoskou nebo v zimě do herny, kde sice zaplatím vstup, ale nebudu se muset cítit trapně, že celé odpoledne srkám to pověstné jedno kafe.