numr cvaj ;)
Mladý
Jezdec z mysu Artemision by níže popsanému mořskému bohu mohl zazpívat onu starou dobrou písničku o
jedné lodi a jedné palubě. Přestože je totiž o pěkných pár staletí mladší, od jisté doby s ním sdílel nejen jedno plavidlo a následně i vrak, ale také trochu napínavé osudy při výlovu.
Celá kauza mysu Artemision započala v roce 1926, kdy dva rybáři z místní vesnice Zerochorion vytáhli ze sítí levou paži neznámé (nám už známé ;) bronzové sochy. Po oznámení nálezu místním orgánům a jeho předání muzeu v Athénách byl fragment ovšem označen za náhodný nález a na slibnou stopu se skoro zapomnělo.
O dva roky později námořní report nahlásil skupinu vykradačů vraků, lovící v tamějších vodách a místní starosta v doprovodu policie dorazil právě v momentě, kdy vypečená (i když v tomto případě záslužná) skupinka už vlastnila paži pravou a právě tahala ze dna bahnem ztěžklý zbytek. ;) Přestože vládní orgány místo okamžitě zajistily a brzy ze dna už v oficiální režii vysvobodiliy mořského boha v celé jeho kráse, z události se stal zahanbující skandál, bouřící proti alarmující laxnosti řecké vlády ke krádežím a vývozům památek.
V následujících podzimních dnech roku 1928, kdy potápěči vymrzali na bahnitém dně a v minimální viditelnosti, byl vyloven fragment sochy další, ve kterém archeologové trochu překvapeně identifikovali hlavu a levou nohu koně, a započal proces objevování nového sousoší. Následně z vody vystoupil mladý jezdec (bez pravé nohy a paže), od kterého si původně potápěči slibovali zbytek koňského trupu, a po něm kusy další, dokud nebylo celé sousoší v osmi (uf!) fragmentech vyzvednuto ze dna a v laboratořích athénského Národního muzea sestaveno.
Vzhledem k již zmíněné tragické události a následně nedokončenému průzkumu u Artemisionu je dnes víc než pravděpodobné, že další náklad dosud odpočívá na mořském dně.
Jezdec pochází z období helénismu, z doby, kdy řecké umění vydávalo své poslední a nejvyzrálejší samostatné plody, předtím, než začalo zanikat pod rouškou římského vlivu. Doba jeho vzniku je vymezena poměrně přesně, do let 150-146 před Kristem - s jeho přísným božským kolegou z jedné paluby ho tedy dělí zhruba 600 let (!).
Helénistické sochařství, odrážející do jisté míry vnitřní kolísání, pochyby i eklekticismus své doby, se vyznačuje především silnou expresivitou a atmosférou. Portréty se namísto povrchního zachycení rysů často ponořují až do hloubky charakteru svého objektu, at už jde o ty nejznámější Alexandrovy nebo bezejmenné tváře jako u našeho jezdce. Umělci neváhají zkoumat i dosud zapovězená témata jako utrpení, spánek, opilost nebo stáří. Helénistické sochy bez nadsázky
žijí své mikropříběhy (nejznámější, který upřímně nedopadl zrovna štastně, je tedy ten Láokoónův a jeho synů, obmotaných až k zalknutí mramorovými hady). Řemeslné mistrovství, kterého dosahovali zejména umělci z maloasijského Pergamu (angličtina pro to dokonce zavedla termín "Pergamene Baroque"), umožnovalo soše vynikat ze všech úhlů, vyznačovalo se živoucím vykreslením záhybů, či průsvitných látek, anatomickým hyper-realismem (opět odkazuji na propletené Láokoónovo sousoší...).
Bronzový hoch kdysi držíval v levé ruce otěže - jejich stopy jsou znatelné dodnes (podívejte na foto dole vpravo), do druhé ruky mu kunsthistorici většinou vkládají jezdecký bičík. Výklady fyziognomie malého jezdce občas tvrdí, že je afrického původu (poněváč nese "etiopské rysy").
Delfský vozataj, před 474 př. Kr., raně klasický styl
Jezdec z Artemisionu je dnes jedním z mála původních zobrazení řeckých koňských závodů - vedle něj je nejznámějším příkladem tzv. Delfský vozataj, fešák často pronikající na obaly "antických" encyklopedií ;) (obrázek vlevo), vztyčený blízko slavné Apollónovy svatyně v 5. století př. Kristem na počest vítězů v tamějších pýthijských hrách. Je pravděpodobné, že také socha z Artemisionu byla výrazem díků věnovaným bohům vítězem nějakého reálného klání.
Tehdejší koňské závody, probíhající především v rámci všeřeckých her v Olympii, byly zábavou vyhrazenou bohatým Řekům (ti chudší ovšem mohli přihlížet a projevovat případné dojetí asi tak jako my při fotbale ;) - platit ve své době výcvik a péči o koně i žokejovo živobytí nebyla zrovna maličkost. Je tedy pochopitelné, že narozdíl ode dneška, náležela tehdy odměna v případě výhry nikoli jezdci, ale přímo majiteli. Závod jezdců obnášel 6 kol po hipodromu, přičemž se jezdilo bez třmenů. Konaly se také závody vozů, jak o dvou tak o čtyř koních, se zvláštním závodem pro vozy tažené hříbaty. Jezdil se také závod povozů tažených dvěma mulami, které musely stadion objet (Bože chraň! ;) ... dvanáckrát. Inu hravý národ, ti Řekové...
Jezdeckému sousoší je věnována nedávná americká publikace Seána Hemingwaye (mimochodem vnuka slavného spisovatele), která dílo pojímá komplexně v kombinaci archeologických a kunsthistorických metod (což je spojení jaksi ne vždy samozřejmé). Mimo rozboru samotného sousoší Hemingway předkládá také úvod věnovaný obecně fenoménu helénistického bronzového sochařství, nebo studii o řeckých koňských závodech (kterou jsem pro vás vycucla o pár řádků výš :).
Na níže uvedeném odkazu na Google books můžete do knížky i nahlédnout - doporučuji kapitolu "An Early Underwater Rescue Excavation" (je oscanovaná celá), kde je se strhujícími podrobnostmi popsaný objev a pečlivá restaurace obou soch z potopeného vraku, navíc doplněné řadou fotografií z průběhu práce jinde nevídaných. Tak si při pohledu na původní torzo boha z moře člověk uvědomí, jak klikatá vlastně je cesta artefaktu do jeho "muzejní" podoby.
Seán Hemingway - "The Horse and Jockey from Artemision: A Bronze Equestrian Monument of the Hellenistic Period"
A ačkoli se ted může zdát, že na vás hrnu jeden bronz za druhým, vězte, že obě sochy jsou ve skutečnosti jedněmi z mála zachovalých bronzových soch starověkého světa.
Větší rozlišení:
detail jezdce
celá socha