GATTA_NERA: mám děti dvě a kdybych je měla kam dát a někdo mi je živil, tak bych jich klidně měla i víc. :-))) Ale myslím, že to nesouvisí s nějakou touhou kompenzovat své jedináčkovství, jsem prostě takový typ.

SSAMIAD: velmi podobně jsem to měla se svými rodiči. Tak hrozně mě nerozmazlovali, až jsem měla pocit, že jsem na tom hůř než lidi, co sourozence mají. :-) Možná je taky rozdíl v tom, že nejsem záměrný jedináček, moji rodiče vždycky chtěli víc dětí, ale bohužel to nevyšlo.

Jinak asi trpím jinou běžnou vlastností jedináčků - pocitem, že nesmím své rodiče zklamat a musím být ve všem dobrá, protože jsem na to sama, kdo jim může splnit nějaké ambice... a zároveň pocitem, že nic, co udělám a dokážu, pro ně nikdy nebude dost dobré... hodně dlouho mi trvalo, než jsem dokázala se od těchto zatěžujících pocitů oprostit.

STANDART: vždycky jsem byla považovaná za předčasně vyspělou, ale co se týče kamarádů, neměla jsem ani starší ani mladší, já neměla vůbec žádné kamarády :-/

Je pravda, že mi třeba imponujou starší mužové, ale nevím, do jaké míry to souvisí s mým jedináčkovstvím a do jaké míry s jinými povahovými rysy.

QASHA: JOOO!! taky, nesnesu si řikat o pomoc, a zase i nerada mluvim o sobě, připadam si, že jsem sobec, když o sobě mluvim déle jak dvě minuty...ale ostatním ráda pomaham...jsem v naší rodině jediná vnučka, mam osm bratrancu a byla jsem vždycky tak nějak citově rozmazlena, ne materiálně, ale citově...

tak já jakožto jedináček jsem nikdy žádný extra výhody neměla...kolikrát jsem spíš měla pocit, že si naši dávali tak strašnej pozor, abych rozmazlena nebyla, že to až přeháněli:)) co se třeba týče peněz, od 15ti normálně brigády, nic mi nikdy nijak neprošlo...je ale fakt, že co se týče citů, tak to jsem na tom asi hůř...v dětství jsem se ani na krok nemohla hnout od mamy, ani do školky jsem nesnesla chodit, chtěla jsem byt pořád s mamou...za to ted je to naopak:D jinak mam ale pocit, že jsem hodně na mamu žárlila a na rodiče vubec, kdykoli se bavili s jinejma dětma, nebo si s nima hrali, tak jsem byla zlá:D a asi to mam ted tak trochu ve svem osobnim životě..nesnesu jakoukoli nepozornost vuči mé osobě, musí mě pořád někdo chvalit, jinak ty lidi zavrhnu:D, kritiku taky nějak extra nesnesu..to je asi to, co mě mrzí, že mi rodiče dali moc velky prostor k tomu, abych se fixovala...

ECLECTICA: taky se obcas vic resim, nez je potreba.. a nevim, jestli to souvisi s nejakym egocentrismem, ale je me vsude tak nejak "plno"
EINSTEIN: zakazy taky na me nikdy moc neplatily. vzdycky jsem si vsechno udelala po svym a rodice se to casem naucili respektovat a zvykli si na to
GATTA_NERA: ja deti nechci. a jestli to na me prijde, tak max jedno, at si to taky vsechno uzije, tak jak jsem si to uzila ja :) - mysleno v pozitivnim smyslu. nikdy jsem netouzila po sourozenich. vzdycky jsem totiz jako dite z vesnice mela spoustu kamaradu
STANDART: kamarádů, kteří byli vetsinou starsi. ale zaroven jsem mela dost kamaradu mezi vrstevnikama. ted to mam tak nejak mixly po dvacitce. ale v tomhle veku uz se zacinaj vekovy rozdily docela stirat.

GATTA_NERA: nad poctem nejak moc nepremyslim, jedine cim jsem si zcela jist je, ze chci byt muz v domacnosti :) a zase - navim nakolik to je jedinackovstvi, ale me proste bavi byt svym panem, vymyslet systemy, mozna ze i mam tak trochu sklon k poradkumilovnosti, dokonce jsem se ve vareni dostal do faze, kdy si varim nejen proto, ze je to nejlevnejsi ale proto, ze se to da jist, no a kdyz jsem si onehda vychytal zehleni se sluchatky na usich, uz nezbylo nic, co by mi branilo takhle premyslet :)

GATTA_NERA: radeji bych dve :-)

MADIETTA: ale jdi ty fosilie, naopak - prozivas to, o cem ja si jen snim - proste mit svoji rodinu, objevit prvni misto meho zebricku hodnot a vsechno ostatni uz mi pak bude jedno, hrozne se na to tesim, jen proste... nevim nakolik to je jedinackovstvi, nakolik zivotni optimismus, ale ja proste (nesmejte se mi) verim v pravou nefalsovanou dozivotni spokojenou lasku bez kompromisu, ktera az prijde, tak tu bude a ja nic pro ani proti neudelam, takze mi tim ted dochazi, ze asi i dost verim v osud, a to je to proc nemam chut do polovicnich vztahu (vztahu s kompromisy), ktere se sem tam nabidnou a rikam NE, a pritom me to nechava vnitrne klidnym a citove vyrovnanym.. to je jak z nejaky osviceny knihy jehovistu, co? :) mam svoje konicky, vize, potreby, a kazde procento od 100 je uz otazka kompromisu, navic uz od meho prvniho rozchodu jsem prisel na to, ze vztahy jsou tu jen proto, abychom meli celej zivot co resit (kdyz nekoho nemate - chcete, kdyz mate - resite...), navic mi kazdej rozchod bere moje detske idealy a posouva me z optimismu k realizmu, nekdy az pesimismu, a to ja nerad!

ECLECTICA: kdyz jsme u toho vazani na rodice, kdo z vas byl mezi vrstevniky povazovat za predcasne vyspeleho (dano tim, ze jedinacci mnohem casteji nez nejedinacci prebiraji hodnoty starsich), a tim vam napr komunikace s vrstevniky nepripadala nijak zajimava, oproti tomu jste ji smele poklabosili se starsimi nez vy sami, popr i ve vztahu vam vyhovovala osoba, ktera uz proste neresila problemy -nactiletych, dokazala byt nad veci atd...?

vsem odstatnim dekuju za reakce, snad se mi to podari sumarizovat

ahoj jedináčci :) Mám malou otázku, co vy a děti? Kolik jich plánujete. Pociťujete svoje jedináčkovství jako "handicap" a chcete doplnit velkou rodinu? Nebo naopak?

QASHA: na tom som podobne, ale vidim v tom skor vyhodu. Nerad som mal este ked som bol maly nejake debaty s rodicmi atd. Pekne po svojom...

moje největší "postižení jedináčka" je, že je pro mě problém si říct o pomoc, prostě nechci aby mi někdo s něčím pomáhal, nechci nikoho otravovat, chci si tím asi i dokázat, že na to mám sama! Prostě si myslím, že to zvládnu, protože v dětství většinou nebyl nikdo nablízku...

MADIETTA: tak to jsme na tom hodně podobně a vítám, když mě někdo koriguje, jinakmám taky tendence unikat do snového světa.

STANDART: Tak s tím se vůbec nemůžu ztotožnit. Rodiče mě nikdy moc nepouštěli mezi ostatní děti (taky mě to poznamenalo, ale o tom kdyžtak později), a dlouho jsem se cítila neskutečně osamělá, takže mám spíš tendenci "dělat všechno společně". Nejraději bych v páru i pracovala, ale moje práce je na to příliš solitérská :)
Sobecká nejsem vůbec, jsem i hodně přizpůsobivá, ale egocentrická až běda, ne v tom smyslu, že bych musela být středem pozornosti, ale jsem asi víc vztahovačná a víc se "řeším".

paráda téma přímo na mě:) moji fotku by sis mohl dát do přílohy DP :)

Sama někdy být potřebuju, ale myslím, že ne víc než kdokoliv jiný normální a citově vyrovnaný člověk, přemýšlet a nechávat myšlenky jen tak plynou hold ve dvou nejde. ALE je dobré mít někoho vedle sebe (ne 24 hod denně). Již víc jak 5 let žiju s jedním panem Úžasným a je to pro mě poučné a cítím se konečně spokojená. Já jedináček, on je ze 4 bratrů. Celý život žiju jen s mámou, jeho rodiče jsou manželé přes 35 let. Dva protipóly. Myslím, že můžu porovnávat:)

nazdárek mazánkové :)

zaujimave tema, osobne mi plne vyhovuje ked som sam, nechcel by som mat cely den "zaveseneho" na krku

MISHACZEQ: kdo neměl? :-)

to utikani do sveho sveta, neni to tim, ze jsme si proste jako deti musely vystacit sami? vzdycky nebyl po ruce nekdo na hrani.. ja jsem treba mela imaginarni kamaradky :D

STANDART: Ano, dokážu si vystačit a mám velkou potřebu osobního prostoru, ale sama bych být nechtěla.

Pro většinu osazenstva tu budu asi totální fosilie, bo jsem už vdaná a dětná :-) a ačkoliv je pro mě kolikrát náročné, že s manželem a dětma se moje soukromí zredukovalo na množství menší než malé, neměnila bych - já když jsem sama, mám odjakživa tendenci utíkat do svého podivného virtuálního světa a obávám se, že kdybych to dopustila, záhy bych ten skutečný svět přestala potřebovat...