taky Gabriela, název nevím

Gabriela Fridriksdóttir - Operazione dramatica

Colette

A nyní (s povolením zakladatele diskuse) něco z vlastní zahrádky. Podobné výjevy jsem omezila jen na sny hlavní hrdinky, nicméně ani celá novela není dvakrát příčetná.


Večer poklidně uplynul, přichází noc a koráb pomalu a líně vplouvá do nočních vod. Při usínání cítím sotva znatelné pravidelné pohupování. Zvedá se vítr, napíná plachty, a po chvíli se zase utišuje. Je klid. Koráb pluje dál, téměř neslyšně, jako kdyby se vznášel. Stojím na přídi, prameny vlasů mi poletují kolem obličeje. Vedle mě stojí Josef, jednou rukou mě objímá kolem pasu a druhou ukazuje někam do dali. Zvednu hlavu a pozoruju noční oblohu. Josef prstem zamíří na skupinku hvězd a ve vzduchu maluje obrys souhvězdí. Podíváme se na sebe. Usmívá se a jeho obličej se přibližuje k mému. Najednou se mu tvář zkřiví bolesti, jeho levá paže, trčící k nebesům, se odtrhne a vítr ji nese pryč. Všude je spousta krve, lidé, postávající okolo, křičí, pobíhají sem a tam a volají lékaře. Přes všechen ten mumraj zdáli slyším pláč nějakého dítěte. Pláč sílí, uvědomuju si, že to není pláč dítěte, ale dospělé ženy. U zábradlí stojí paní Mieltke, hořekuje, přechází sem a tam a ve svém žalu si ani nevšímá toho, že prochází skrze zábradlí jako duch. Ve vzduchu se vznáší i Gottfried. Ve svátečním obleku, tváře má ruměné, kypí životem, přestože by měl být mrtvý. Vesele nás zdraví a mává na nás Josefovou rukou, kterou drží ve svých tučných prstech. Paní Mieltke se ho snaží obejmout, ale Gottfried se vznáší příliš vysoko, nešťastná matka opakovaně vyskakuje do výše a snaží se ho přitáhnout k sobě, ale Gottfried před jejím dotykem klouže pryč a ona zoufale a hlasitě štká. S úlekem se probouzím, otvírám oči a sedám si na postel. Koráb i všichni cestující zmizeli, ale pláč neustává.

Výtvarnému umění prakticky nerozumím, docela mě ale baví filmy s určitým nádechem surrealismu. I když si nejsem ani trochu jistý, že se jako surrealistické označit dají, někdy jsou snové, někdy prostě jenom absurdní, ujeté, divné.

Luise Buñuela tu ještě nikdo nezmínil, já se k němu sice ještě nedostal, ale kdekdo ho vyzdvihuje jako klasika žánru. Z novějších kousků se mi líbily oba filmy od Roye Anderssona, které jsem viděl - Písně z druhého patra a Ty, který žiješ



----------

Pak určitě Černá noc, tu můžu jednoznačně doporučit, vizuálně velmi působivé.



----------

Předloňské Vary zažily kontroverzní surrealisticko-dadaistickou tečku v podobě Las Meninas. Pro průměrného diváka zběsilost, tady by se to ale mohlo líbit, pokud to jde vůbec nějak sehnat.

----------

Vzpomínám si ještě na film Pavouk, ale už si nejsem moc jistý, jak je na tom z hlediska surrealismu, je to už dávno, co jsem ho viděl.



----------

Jemné náznaky surreálna jsou ve filmu Lumík (Lemmings).



----------

Ex-Drummer je naprostá šílenost, spíš vrcholná absurdita než surrealismus, které by se měli vyhnout homosexuálové, ženy a lidé se slabším žaludkem, pokud se nechtějí cítit uraženi a znechuceni třikrát do minuty. Pro muzikanty povinnost, ale film si určitě vychutnají i všichni, kteří mají rádi, když jsou filmaři a autoři hraví.



-----------

A nakonec jeden takový běžnější film, který sem možná úplně nepatří. Psychologický (psychedelický? :)) horor Jakobův žebřík

Něco z Alenky od Jana Švankmajera

Ještě jeden, něco si necháme na jindy:-)

Opět on a v lepší kvalitě:



Soledad (1955)

Gabriela Fridriksdottir, islandská výtvarnice
ukázka z performance

také od Toyen