dost se mi libi naladou... zdovolenim tu znova hodim jeden svuje text, ktery je vlastne me vnimani surr dnesni doby, zimy atd. i kdyz jsem jej napsal uz davno... patri k nemu obrazek, kery jsem dnes dostal postou a nic o nem nevim, jen mi proste evokuje naladu cesty do nikam, jen pro pocit, ze clovek je

Venovana duchum

duchove mesta maji nalady.
ted zrovna slysim jednoho vydavat hluboky, tahly, pistivy zvuk, ktery v me upracovane mysli vzbuzuje dojem rychle rotujiciho predmetu.

slysim jeste jednoho. zni jako vitr profukujici spatne tesnicimi panelakovimi okny. mozna je to jeden z duchu domacich. duch prachu.

Zajimave. Musi byt nejaky vyjmecny den, protoze neni slyset pochmurny kvil duchu vagonu zakonceny dunivim narazem, ani tisickrat zlomenou ozvenu nadrazni slecny z amplionu. Jejich zpev je obycejne velmi silny, takze je mozne jej zaslechnout kdekoli ve meste.
Ducha amplionove slecny mam zvast rad pro podobnost jeho hlasu s hlasem lidskym a pro jeho stesk.

rotujici duch dnes zrejme nejde spat, nejspis jej rusi tezke zvuky nakladnich duchu, kteri odchazeji z velikych aut do vyrobni haly, zaniknout v monotonnim sumu strojove prace.
Jeji duch je lidem vzdaleny a pritom je ma rad. Uspava je a koleba, podobne jako vzdechy nocniho lesa.

je zima, mrzne, takze muzu, pres napul zatazene zaluzie pozorovat krasneho a vzacneho z nich.
v cirem, chladnem vzduchu, na cerne nocni obloze, nad teplarenskym kominem, vytvari parni duch krasu slehackovych dortu, lodnich plachet a tristicich se studenych temnych vln.

duchove mest[a] maji sve nalady a sve krasy, kdyz zpivaji a placi do noci. kdyz jejich tela ozivaji kusy igelitu, chresticim v poryvech studeneho vetru.

jsou to moji duchove, moje hracky i pratele, protoze ja si jich vsimam a vazim. ja je miluji.

2:52-12.2.2004-u mlekarny OLMA

Část mého díla, tento list nese název:
We love kittens:

Tento skvostný de Chirico byl opomenut:

Gabriela - Fernando

Gabriela

ROZHOVOR S JANEM ŠVANKMAJEREM

http://hn.ihned.cz/c1-38759670-jan-svankmajer
kdo to ještě neví, letos bude mít premiéru nový film Přežít svůj život (teorie a praxe)
já se nesmírně těším! bude to na téma vskutku jungovské :)
http://www.csfd.cz/film/245606-prezit-svuj-zivot-teorie-a-praxe/?text=121098

pár výňatků z rozhovoru:

"Konec každého civilizačního cyklu signalizuje zformalizování funkcí, na kterých je společnost postavena. Všechno je jenom jako. Jako máme demokracii. Jako máme svobodu. Jako máme lidská práva. A podobně. Přitom se s námi ve skutečnosti nemilosrdně manipuluje. Myslím si, že je to záměr. Jestliže se podaří vyprázdnit taková klíčová slova jako svoboda, láska, revolta, poezie, pak ztratí sílu a budou pro formování rozvratných a alternativních postojů nepoužitelná."

"Nic takového jako talent neexistuje," říká. "Umělecká tvorba je sublimací libida. My jsme pak jakési houby, které nasávají podněty z vlastního, ale i kolektivního nevědomí. Autentická tvorba je z osmdesáti až devadesáti procent psychický automatismus a tak z deseti procent vědomá intervence," říká. "Zbytek je určitá zručnost, jak dát tyto podněty ,na papír'."

Gabriela Fridriksdóttir - Melankolia

taky Gabriela, název nevím

Gabriela Fridriksdóttir - Operazione dramatica

Colette

A nyní (s povolením zakladatele diskuse) něco z vlastní zahrádky. Podobné výjevy jsem omezila jen na sny hlavní hrdinky, nicméně ani celá novela není dvakrát příčetná.


Večer poklidně uplynul, přichází noc a koráb pomalu a líně vplouvá do nočních vod. Při usínání cítím sotva znatelné pravidelné pohupování. Zvedá se vítr, napíná plachty, a po chvíli se zase utišuje. Je klid. Koráb pluje dál, téměř neslyšně, jako kdyby se vznášel. Stojím na přídi, prameny vlasů mi poletují kolem obličeje. Vedle mě stojí Josef, jednou rukou mě objímá kolem pasu a druhou ukazuje někam do dali. Zvednu hlavu a pozoruju noční oblohu. Josef prstem zamíří na skupinku hvězd a ve vzduchu maluje obrys souhvězdí. Podíváme se na sebe. Usmívá se a jeho obličej se přibližuje k mému. Najednou se mu tvář zkřiví bolesti, jeho levá paže, trčící k nebesům, se odtrhne a vítr ji nese pryč. Všude je spousta krve, lidé, postávající okolo, křičí, pobíhají sem a tam a volají lékaře. Přes všechen ten mumraj zdáli slyším pláč nějakého dítěte. Pláč sílí, uvědomuju si, že to není pláč dítěte, ale dospělé ženy. U zábradlí stojí paní Mieltke, hořekuje, přechází sem a tam a ve svém žalu si ani nevšímá toho, že prochází skrze zábradlí jako duch. Ve vzduchu se vznáší i Gottfried. Ve svátečním obleku, tváře má ruměné, kypí životem, přestože by měl být mrtvý. Vesele nás zdraví a mává na nás Josefovou rukou, kterou drží ve svých tučných prstech. Paní Mieltke se ho snaží obejmout, ale Gottfried se vznáší příliš vysoko, nešťastná matka opakovaně vyskakuje do výše a snaží se ho přitáhnout k sobě, ale Gottfried před jejím dotykem klouže pryč a ona zoufale a hlasitě štká. S úlekem se probouzím, otvírám oči a sedám si na postel. Koráb i všichni cestující zmizeli, ale pláč neustává.