A nyní (s povolením zakladatele diskuse) něco z vlastní zahrádky. Podobné výjevy jsem omezila jen na sny hlavní hrdinky, nicméně ani celá novela není dvakrát příčetná.
Večer poklidně uplynul, přichází noc a koráb pomalu a líně vplouvá do nočních vod. Při usínání cítím sotva znatelné pravidelné pohupování. Zvedá se vítr, napíná plachty, a po chvíli se zase utišuje. Je klid. Koráb pluje dál, téměř neslyšně, jako kdyby se vznášel. Stojím na přídi, prameny vlasů mi poletují kolem obličeje. Vedle mě stojí Josef, jednou rukou mě objímá kolem pasu a druhou ukazuje někam do dali. Zvednu hlavu a pozoruju noční oblohu. Josef prstem zamíří na skupinku hvězd a ve vzduchu maluje obrys souhvězdí. Podíváme se na sebe. Usmívá se a jeho obličej se přibližuje k mému. Najednou se mu tvář zkřiví bolesti, jeho levá paže, trčící k nebesům, se odtrhne a vítr ji nese pryč. Všude je spousta krve, lidé, postávající okolo, křičí, pobíhají sem a tam a volají lékaře. Přes všechen ten mumraj zdáli slyším pláč nějakého dítěte. Pláč sílí, uvědomuju si, že to není pláč dítěte, ale dospělé ženy. U zábradlí stojí paní Mieltke, hořekuje, přechází sem a tam a ve svém žalu si ani nevšímá toho, že prochází skrze zábradlí jako duch. Ve vzduchu se vznáší i Gottfried. Ve svátečním obleku, tváře má ruměné, kypí životem, přestože by měl být mrtvý. Vesele nás zdraví a mává na nás Josefovou rukou, kterou drží ve svých tučných prstech. Paní Mieltke se ho snaží obejmout, ale Gottfried se vznáší příliš vysoko, nešťastná matka opakovaně vyskakuje do výše a snaží se ho přitáhnout k sobě, ale Gottfried před jejím dotykem klouže pryč a ona zoufale a hlasitě štká. S úlekem se probouzím, otvírám oči a sedám si na postel. Koráb i všichni cestující zmizeli, ale pláč neustává.