NICOLLETTE: Tak třeba je to nějaká obsese někoho, kdo si toho svého nějak vysnil... a pak si potřebuje sám pro sebe, aby se dokázal odpoutat, ten svůj ideál z toho piedestalu sundat dolů.
Také jsem kdysi měla léta jednoho ctitele, chodila jsem s jeho kamarádem, pak léta s někým jiným... věděla jsem, že mne má rád... jakože hodně. Jemu v mezičase ujely nohy a přišlo mi, že čekal, že ho podržím v tom, aby z toho vztahu vycouval. Na což jsem mu řekla, že při těch příjemnějších věcech snad byli dva, je dospělý a ví, jaké to může mít následky.
V mezičase se chtěl vidět (původně se přestěhoval po škole k rodičům). Já se tehdy rozešla s přítelem, zrovna jsem sjela přes 10 kg (i přes diagnózu se štítnicí s pětinásobkem povolených hodnot), ale ještě jsem nebyla na své původní váze. Jak mne viděl, sjel mne na entou, že jak jsem to mohla dopustit, že jsem takhle přibrala.
Znechucený na půdu.
Fakt se mi nechtělo věřit, že by se z něj mohl vyklubat takový paskvil. Vůbec nezájem, čím ten druhý tehdy žil, z čeho všeho se hrabal. A jakože to byla tehdy echt hromada hnoje...
No tak jsme si řekli "ahoj", nikdy se už neviděli... Já se dotáhla na svou původní váhu.
Zůstal jen takový ten divný pocit - roky fajn kluk a ono to bylo vlastně někde jinde.
A tam někde vzadu takové to - bacha, ať to není jen o tom hezkém ksichtíku.