ARGANNAH: já jsem tuhle měla nějaké sebezpytování a uvědomila jsem si, že kdybych byla muž, měla bych v klídku děti a ještě byla asi v měřítkách společnosti dobrý otec při současném (neomezeném) podnikáním a koníčcích jako mám dnes bez dětí.

A ještě by nikdo tenkrát neřešil mojí postavu!

Já jsem, jak tu všichni už deset let vědí, vysoká, masivní, robustní ženská, taková Helena Růžičková, sílu mám na ženskou obrovskou, byla by ze mě senza vzpěračka. A jako jo, když mi bylo patnáct, toužila jsem být roztomilá štanglička s divokou hřívou vlasů, aby rodiče měli tu dceru, kterou si za mého dětství představovali, že budou mít, a aby kolem mě lítali kluci. Ale dneska mě daleko spíš mrzí, že jsem se nenarodila jako chlap - zachovat všechno na mé duši i těle, jen vyměnit pohlavní znaky. Síla je fajn. Nefajn jsou stereotypy, předsudky, fatshaming. A fakt, že na rozdíl od tchýně si kufr sundám ze skříně sama, a klidně jednou rukou, teda považuju za přednost, ne za handicap.

Ať se jde tahle společnost bodnout.

MADIETTA: Jsem křehká víla, co zvládne dvacet poctivých chlapských kliků. Shyb, ovšem, ani jeden, ale dělám na tom. :-)

KEMENTARI: Soběstačnost is overrated. :P

TAPINA: orbitrack nám roky stál v zimní zahradě, už jsem ho pak i nenáviděla.

Mě koule baví, vůbec to nechápu, ale jo, baví mě pozorovat, jak se zlepšuju, trochu se teda děsím, kde se to zastaví :D
Je to takový trochu ambivalentní vztah, protože na jednu stranu mě to těší, že mám evidentně silné zdravé tělo, na druhou stranu je to popření všeho, čím jsem kdy chtěla být, můj ideál je křehká ženuška, co neunese ani pecen chleba a muži ji ochraňujou, a místo toho jsem silná jako bejk, s největší pravděpodobností jsem silnější než můj přítel, který je hubený mrňous, a on mi občas láskyplně říká, že pokud přijde zombie apokalypsa, budu mu dělat osobního bodyguarda. :/

MADIETTA: Mně asi nejvíc vyhovuje ten orbitrek. Při sledování seriálu, prostě se bavím, jenom u toho nesedím na gauči. Nebo rychlá chůze venku s nějakým cílem. Ten cíl nemusí být "skutečný", může to být keška nebo Pokémoni, ale musí tam být něco víc, než jen pocit "hýbu se pro pohyb samotný".

TAPINA: mě ta adorace běhu fascinuje. Jako chápu, že je to pohyb v podstatě nejsnadněji dostupný a uskutečnitelný, ale stejně.

Já jsem se našla v silovém pohybu, poté, co jsem roky zkoušela běhat venku, běhat na pásu, šlapat na rotopedu, šlapat na orbitracku, atd. atd. Běh nenávidím, nejde mi to, nikdy jsem se nenaučila dýchat a většinu běhu strávím s ježkem v břiše.

Jsem šťastná, že jsem v pokročilém věku objevila koule, a zároveň mě štve, že mi je někdo neukázal už dávno. Je to jediné cvičení, které provozuju dobrovolně a pravidelně a nemusím se do něj nutit, a i když třeba vzhledem k okolnostem pár měsíců vynechám, nemám problém se k tomu vrátit.

TAPINA: tak ono by stačilo začít tím, že nejsme v postavení "on se vymlouvá, já ho školím". On je klient, mě platí, já mu naslouchám, navrhuju řešení. Trvá to déle, platí více hodin.
Obezitologů na pojišťovnu je minimum a navíc jsou to většinou kreténi s A4 a 5000 kJ pro všechny.

MAR_TINA: Tohle jsem nedávno s někým rozebírala, že asi 60-70% lidí (přesně si to číslo nepamatuju) má holt takové nebo onaké sklony k tloustnutí a že při sedavém zaměstnání a stresu tihle lidi budou prostě tloustnout, to se nedá nic dělat. A dozvěděla jsem se "hm, nojo, tak ale tak ať jdou teda dělat jinou práci, nemůžem holt dělat všichni všechno."

(Ušetřím vás všechny popisu emocí, které to ve mě vzbuzuje, a odškrtnu si z Modrého života dobrý skutek pro dnešní den.)

ARGANNAH: já nemám tak široký filosofický záběr, ale mě tam naprosto fascinuje to obviňování pacienta.
Když už je teda (bohužel) vztah nastaven lékař pacient, nikoli odborník - klient. Kdo kdy dostal čočku za to, že je mu špatně po lécích na epilepsii a chce jiné, tj. není ochoten dodržet postup? Nebo že mu nefunguje profylaxe na migrénu? Nebo, když jsme u migrén, kdo dostal zcela vážný návrh totálně překopat životní styl včetně výměny práce a manžela, jinak vám s léčbou naserem?

MAR_TINA: ad ten druhý odstavec, ehm. Machytkovo neustálé zdůrazňování, že teď jedou podle evidence-based medicine, mi trochu sugeruje, že možná existuje nějaký šum v převádění vědeckých výzkumů do lékařské praxe, natož do praxe nějakých koučů a poradců s dvěma týdny rychlokurzu. Nechci se teda vůbec navážet do medicíny, tenhle problém existuje ve vědě plošně, přírodní i humanitní. Ale podle mě je to nějaký lavinový efekt zhruba tohohle stylu:

a) vychází se z nějakých poměrně starých studií z doby, kdy tloustnutí populace ještě žádný problém nebyl, a ty se aplikujou do praxe,
b) výzkumy pokračujou, začíná se pomalu ukazovat, že věci jsou možná složitější,
c) ale klinická praxe má za nimi nějaké zpoždění a dlouhodobé neúspěchy pacientů v hubnutí se dají snadno vysvětlit tím, že pacient nemá disciplínu a dělá v režimu chyby (což je podle mě i v mnoha případech pravda, tím ale hůř pro celkovou zpětnou vazbu od pacienta k lékaři),
d) tloustnutí populace začíná být alarmující a spouštějí se veřejné kampaně založené na strašení a fatshamingu,
e) vědecké výzkumy už tou dobou vědí, že představy generace průkopníků bude třeba masivně opravit, ale ještě nevnímají rozsah škod,
f) klinická praxe se začíná přizpůsobovat novým objevům, ale g) mezitím se rozjede masivní "diet culture", která káže, moralizuje, fatshamuje a dál z dlouhodbého neúspěchu režimu obviňuje klienta, čímž ještě zesiluje diskurs "můžete si za to sami" a "jen se vymlouváte".
h) V téhle chvíli už se o nefunkčnosti diet mluví na vědeckých kongresech a vědci se psychicky připravují na nevděčný úkol veřejného přiznání, že předchozí generace udělaly nějaké chyby,
i) pak to začnou konečně říkat nahlas,
j) jenomže diskurs "tlustoprdi se jen vymlouvají, vždyť je to tak snadné" už je tak rozjetý, že bude trvat další dekádu, než je někdo začně poslouchat.

(Hodně u toho mimochodem myslím na Foucaulta, zvlášť na Zrození kliniky. Ve finále je válka o obezitu válkou kulturní, nikoli technickou. Naším nepřítelem nejsou jen zastaralé postupy, ale především a hlavně ten všemocný dietní diskurs. Který už dávno nemá s vědou nic společného.)

ARGANNAH: kus práce udělá rovnoprávnost. Minimálně ztloustnou i chlapi a začne se jim taky blbě hubnout!!!

SPíš jako první by ti lékaři a výživáři měli přestat klást vinu za nedisciplínu na toho člověka v soukolí a zkusit ho aspoň vyslechnout, jak funguje jeho den / týden, práce, rodina. Příkladem je tu Moody, která to ještě nedávnou zkoušela a i přes informaci "já jsem vysoká statná doktorka s nočníma" - aha, tak šup šup, dietka pro kancelářksou krysu se 165 cm.

Některý ten zde linkovaný pořad zde připustil, že medicínský postup na hubnutí typu dieta + pohyb nefunguje téměř nikomu . A já jsem si v tu chvíli říkala, jestli se za ta desetiletí pokusili ty pokusné pacienty psolouchat nebo jim furt rvali ty svoje teorie, které jim samotným nefungují. Kdyby se ty desítky a stovky marných výzkumů zaměřili na různé tělesné typy, pracovní typy a životní typy, už by nějaké výsledky být mohly.

Mimochodem, já jsme doporučila Cajthamlové, ať si strčí někam návrh, že mohu vstávat o hodinu dřív :D Nerespektování biohodin je taky blbost.

KOTENCE: Za mě by část problému vyřešila nějaká širší síť zdravých obědových jídelen, které nejsou restauracemi. Pracující lidi mají problém se naobědvat. Oni sice dostanou od zaměstnavatele stravenky a pauzu, ale buď můžou jít do hospody, kde jsou ty obědové porce a) příliš velké na zdravý oběd průměrného pracujícího z kanceláře, b) často nezdravé složením. Nebo si něco koupí v obchodě, co obědové parametry nesplňuje už vůbec. A nebo si přinesou z domova oběd vyhovující, ale pracný, takže to velká část lidí prostě nedává (upřímně, já jsem to nějakou dobu zkoušela a ne, nechci den předem myslet na to, co budu zítra obědvat, nosit si to a tahat celý den u sebe krabici). Takže většina jí v těch restauracích a tloustne, někdo jí až po práci, příliš pozdě, a tloustne, někdo obědvá bagety a tloustne.