Myslel jsem, že tě nemám rád. Uměls přijít bez pozvání, vzít si, cos chtěl, a ještě mít blbý kecy. Navzájem jsme se označovali za pozéry. Naše ega se stěží vešly do jedné místnosti. Kdo ví, možná jsme si byli moc podobní ve věcech, co jsme na sobě sami nesnášeli. Jednou mi jedna holka řekla, že jí tě připomínám, a já se urazil. Fakt jsem myslel, že tě nemám rád.
Facebook mě, jako každýho zbylýho adepta na pomalý krpatění, upomíná na statusy před XX lety. A koukám, že jsme si dost psali. A byli jsme vtipní, i když občas trochu pozérsky. Poučovals mě, jakej piju shitovej absint, a tak jsme se domluvili na panáku, a nikdy už nešli. Dokonce jsi jednou přišel na naše divadlo. Sice nepozvanej, ani jsme se neviděli, a paks měl zas blbý kecy... ale přišels (hrajem to teď znovu, po patnácti letech, přijď se podívat). Každou chvíli na mě vyskočí nějakej náš ping-pong moudrostí z dob, kdy byl fejsbuk ještě diskuzní fórum (a ne sklad reklamy a toxicickýho odpadu). Nevěřím svým očím. Pořád tam spolu něco probíráme, na všechno máme názor:)
A já jsem myslel, že tě nemám rád.