napadlo me, ze vlastne je vsechny znam, vsechny ty ja, ktere mi umoznuji delat motylky, ale i to ja, ktere modeluje s dokonalou preciznosti nedokonaleho vraha, za jehoz cernymi brylemi skryvaji se dve zubate tlamy strachu, znam i tu sestricku, ktera ma rada prdacky veci a rada se raduje a obe me predchozi ja ma uprime rada, taky je lituje, nosim Tvuj symbol, Sestro, kriz zivota.... vlastne k sakru ja je znam vechny, toho, co chodi zahradou, kde vsechny cesty jsou jasne dane, znam i sourozence, jednu v chramu z masa, co kouri drahe cigarety a porad se smeje, i tu druhou, co nechce polikat plameny a zadny zpovednik by neunesl jeji tajemstvi, aniz by si rozerval koutky oci ostrymi hacky...
jak hrozne pravdive si napsal archetypy, ted mi dochazi ta zrudnost a cekam, kdy se jen tak zastavi muz se psem, zarecituje par spatnych versu a vsechno, uplne vsechno se nahle zmeni...
jste blazen pane Gaimane, smekam
a tebe zdravim sestricko, ktera semnu dnes jdes noci, uz nemusis delat motylky, neplac, ja vim, byla jsi ... ne, ted je nas cas takovy, jaky je, pojd sestricko, pujdeme domu