Usagy Yoimbo, tedy Zajic Strazce, vzdaleny potome Musashiho, vyzivatele bohu, ma v sobe jakysi smutek, ktery se letos neprojevil, ale pamatuji si jej porve jeste z doby, kdy Mia nebyla na svete. Tak nejak tehdy mozna zacaly me deprese, ale bylo to krajne prijemne. Byla u toho Evelina, i kdyz to nevi, respektive vi... bylo to davno pote, co uz jsme nebyli spolu, a ja tehdy sedel na Slovenksu, kde jsem bydlel, pil zeleny caj, nad Malou Fatrou se honil kour z kominu z vesnice a mysil se s mlhou a vecernim soumrakem.
Tehdy jsem byl Zajic Ochrance. Prosel jsem mnoho roli, mnoho zvirat, ktera byla mnou a ja byl jimi, abych se mozna stal sam sebou, tedy clovekem.
Zadne z nich me neprovazi dnes jako totem, krom zeny, krom cloveka.
Kazdopadne od te doby mam rad hru na sakuchatchi, kterou jsem tehdy zkousel, znam par kat s mecem ci holi, predevsim takove, kdy clovek rychlym tasenim rovnou zabije ci smrtelne zrani nepritele, nic delsiho mne nikdy nezajimalo. Sermovani je pro sermire, ja se chtel naucit jen zabijet.
A to jsem ten podzim delal. Pil jsem caj, pozoroval podzimni soumraky a rana, stavel dum, vyrezaval sachove figurky ze stromu, co jsem pomahal porazit lonsky rok, hral na sakuhachi, a byl jsem hluboce smutny.
Tehdy jsem jeste nebyl tak uplne clovekem, ale Zajicem a Ochrancem asi jo.
Taky jsem tehdy psal svou nejlepsi poesii, ktera by dnes ovsem ze zpetneho pohledu stala za houby.
Ale dodnes mam rad caj, sakuhatchi, Usagiho, podzim, Evelinu, zabiti jednou ranou, a smutek podzimu...
