Mmchodem ctu knihu a cca 30 stran kapitol je z pohledu typka, ktery ztratil vse, v 50 je uspesny detektiv, ale taky zabil, bezdetny, rozvedeny, bez prace a domova. A je na lodi, ktera ma vyletet do vzduchu. Je popisovan jeho vnitrni ja, jak nechce, aby jej nekdo ukecaval, ze sebevrazda je blbost. A pak z pohledu jinych postav, kdy se mu to snazej rozmluvit a pak to vzdaji. Zatim nevim, zda umre. Ale je to ta postava s cirem, co jsem rikal, ze takovy uces chci. Je mi sympaticky. Tak podrobny a presny popis existencialniho pocitu, kdy uz ti neni uzko, uz jsi v perince sily, kterou jsi hledal treba rok, dva, nez jsi si ustlal. Kdy vis, ze mas silu prave a jen k tomu odejit. Vse ostatni je pritez, ale jsi v balancu, chybi jen posledni krok, umrit. To je mocny popis. (Uz jsem to zazil 2x, stradas energii, uz nemluvis, nepises, nectes, mlcis a steles. Vis jak, vis, ze az usporadas vsechno, jen to udelas. Jsi skoro stastny, mentalne spokojeny, jak predtim ne. Desive je, kdyz se to nepovede a zavolaj ti sanitku. Ten dojezd, kdy nemas silu zit, ani silu na dalsi pokus, to je desivy zlom. Temnota. Neni to, jak by ses znova narodil, nejsi stastny, zes prezil. To je blabol lidi, co nevi. Naopak, zmareny pokus o sebevrazdu je PEKLO, je ti hur nez kdy predtim, nemuzes nic, jsi rozbity, zrazeny, prebytecny, nemocny a bezmocne nasrany. To vsechno v knize je. Pripadlo mi to krasne. Jestli autor nikdy nepachal sebevrazdu, tak ma emocionalni inteligenci necekane vysoko. Pure existencialism v beckovem SF)