. #Uvazuji,
jak moc musi vam, kteri jste ted zjistili, ze vase existence je krehka, pripadat vase existence krehka.
Pred [dnes uz] 13 lety se mi narodila dcera, a me se neco hnulo, jestli v hlave, ve svedomi nebo na urovni bunek, ci chemikalii, to uz je mozna spor pro vedce, kteri se k tomu nikdy nedostanou.
Tehda jsem se rozhodl, ze je mi v zivote strasne zle a odejdu, a pokusim se o sebevrazdu, procez jsem velmi zahy zjistil, ze oci by chtely ale vsechno je jinak.
Neslo to, neslo se zabit jen tak, bal jsem se, citil jsem vazby i k lidem, ke kterym me vazalo malo, najednou jsem je radej povazoval za pratele, coz asi nikdy nebyla pravda.
Proto, ze jsem mysl analyticka, pochopil jsem, ze si semnou vedomi hraje hru na preziti, a ac ja bytostne umrit chci, dalsi casti mi to nedovoli. Rozhodl jsem se pro pomalou sebevrazdu, znicenim vozu, znicenim motoru, znicenim ridiciho mechanismu a presel jsem na heroin, jako zastupce vsech techle moznosti [navic D100 je jam pomerne nizke, takze toxicita vysoka].
Dely se veci a roky jsem prezival, plakal a nechtel, kopal, a pracoval, a zil a vytvarel vztahy.
Ale to je stejne dulezite jako to, ze jsem se na zacatku rozhodnul, ze cela ta hra, ta maja, mameni, tak je vlastne jen dlouha sebevrazda, mameni pro ochrane mechanismy sebe sama.
Casem jsem zjistil, jak je osalit naprimo, a stalo me to dve sanitky, nejake ty pobyty v blazinci a podobne. Dnes, kdyz bych se chtel zabit, tak vim, ze nejjednodussi je to, ze si clovek uvaze kolem krku drat/spagat, a ve 150 km/h hodi auto proti svestce. Amen!
Ale vratme se k ochranym mechanismum. 8 let jsem bral heroin intravenozne, tedy palil jsem si do zily vsechno, co mi nekdo jako heroin prodal.
Jenze pritom jsem cetl, a psal, a maloval, a pracoval, a proste jen tak zil.
Smireny s tim, ze umru, pomalu, dlouhou smrti, ale ne jako hlupak, ne, ze vemu ssebou nekoho, koho necim nakazim, ne, ze me nekdo nekde najde, a bude z toho mit nocni mury. Chtel jsem proste umrit prijeme, odhodlane [neodhodlane], ale hlavne tak, abych nikomu neublizil. Ani tolik, jako nekomu blizi najit mrtvolu, nebo jinym treba rozejit se.
Zil jsem, a cet jsem.
Kdyz uz to jinak neslo, tak jsem mel lzicku, na ktere jsem varil heroin s kyselinou citronovou, celou ze stribra, kdyz uz jsem nahodou nemel cistou jehlu, vzdy jsem mel po kapsach peroxid vodiku, zakladni desinfekci, kterou koupite [dnes obtiznej] v lekarnach za 20,-.
Proste jsem nechtel, aby to prislo nahodne, kdyz to nebudu mit pod kontrolou.
Nakonec to neprislo, ale me to prineslo jednu vec, vlastne mnoho veci...
Kdyz bych to udelal tady a ted [a pripominam dva blazince, 1x jipku a 2 vylety sanitkou, za ktere se ani dnes neomlouvam, a cekam spis omluvu], proste, kdyz bych to chetl udelat tady a ted, chtel jsem to mit pod kontrolou.
Ted prisla nemoc, ktera to muze udelat tady a ted, a ja mam porad usporadane sve veci. Dluhy jsem udelal jen tam, kde jsem potreboval pujcit, abych byl lepsi, a mohl pomahat, coz znamena, ze jsem i sam sobe pomahal, o tom zadna, ale vzdy tam byla pridana hodota a veci pod kontrolou.
Vzdy jsem chtel vedet, kde lezi moje telo, i kdyz mysl je nekde pryc a vzdy jsem se chtel vratit, ac jsem mnohokrat touzil po tom, aby uz nic nebolelo.
Jsem slaby, ale vzdy jsem si omlouval svou slabost tim, ze ji nehodim na nekoho dalsiho. Mam podepsanou zavet a temer nulove dluhy [rozhodne min nez majetek], vzdy jsem byl hodny k zivym bytostem, ale kdyz na me utocily, dostaly klidne nozem, a jsem pripraven a schopen zabijet, ale stejne tak dat umele dychani bezdomovci [jen proste ne z ust do ust]. Vzdy jsem veril, ze muj problem, nema byt problemem nekoho jineho, tak moc, jak tady nechci byt.
Tohle je ta situace. Umreme, jen jsme to necekali tak brzo, nebo treba zustanem kryly, jen jsme si vubec nedokazali pripustit, ze nas jednou nekdo bude tahat na dializu nebo na vozejku.
Radim a pisu jen o tom co znam.
Dokazal jsem si vzdycky predstavit, ze umru, ze me nekdo bude tahat na dializu, ze nekdo najde mou hnusnou zasmradlou mrtvolu. A vzdy jsem bral ohled na to, co to s jeho zivotem udela. I proto jsem se vzdy chtel zabit.
Ale mame-li nekteri, uz ted umrit, budiz, je spousta veci k videni, aniz bychom museli letet pres pul sveta, jsou reky, v jejichz proudu vidime sve chyby, ale i to, ze casem to odplyne. Zaroven jsou ptaci, kteri nas mozna nakazi ve svem trusu nemocemi, ale my je zabijime roky nasimi vyfukovymi plyny.
Rovnovaha neexistuje, telo i mysl se budou branit smrti, a ja to vim, prekonat to, stoji hromadu sily, pred kazdou sebevrazdou cekas rok i vic, nez budes mit silu riznout se po smeru zily [ne kolmo k ni] nozem na rezani kobercu.
Ale zaroven vis, ze je tady neco, co nechces poskodit. Vis to i v nejhlubsi depresi, vis to i v nejstrastnejsim konci sebe sama, kdy se rozebiras v zavislosti, ze ktere zdanlive neni pomoci. A to neco, to nas prezije, a nebo, muze zit s nami.
Svet neni zdaleka tak krehky jak si myslime.
Zenky, ktere nekdo znasilnil, tak mohou milovat, sebevrazi pestuji kvetiny a chovaji zvirata, partneri, kterym se zhroutil svet po rozvodech, stale zakladaji rodiny.
Zaroven po nas zustavaji krvave rucniky od tepenneho krvaceni, spina, smrad, a ublizena slova.
Vim jen jedno... svet neni tak krehky, jak jsem si myslel, to jen ja jsem byl v dany moment krehky, a ono se to nejak spravilo, i kdyz mi nikdo nepodal ruku, a ja za to dnes muzu nenavidet, nebo mi ji podal, a ja na ni nedosahnul.
Proste a jednoduse: nebat se a nekrast, dokud to jen trosku jde, a pak se bat a krast, jak o zivot, ale jen o svuj, na cizi nemas pravo. proste nemas.
A zrovna ted? Zrovna ted se nedeje nic uplne zasadniho, nejur umres, a netrva to ani dlouho, neboj, jen se snaz vytvorit vsechno a sdelit co muzes, kdyz to prezijes, bude to dobry start [a to je spis], a kdyz to neprezijes, nic jsi nezahodil, jsem jsi delal, co se dalo.