„Jo,” připustil. “Mají tady svou vlastní elektrárnu. Určitě v ní využijeme benzín líp, než když ho necháme vypařit.” “To jako chcete říct, že jsme mohli svítit celou dobu, co jsme tady?” zeptala se dívka.
“Kdybyste se ovšem obtěžovali spustit motor,” řekl Coker, s očima upřenýma do její tváře. “Proč jste ho nezkusili zpustit, když jste chtěli světlo?” “Já ani nevěděla, že tady něco takového je, a vůbec, vždyť ani motorům a elektřině nerozumím.” Coker ji zamyšleně pozoroval. “A tak jste tu radši seděli potmě,” prohodil. “A jak dlouho chcete zůstat naživu, když tady klidně sedíte potmě, místo abyste dělali, co je zapotřebí?” Cokerův tón se jí viditelně dotkl. “Je to snad moje chyba, že na takovéhle věci nejsem?” “Tak v tomhle s váma nesouhlasím,” řekl Coker. “Nejenže je to vaše chyba – ale taky jste si ji sama zavinila. A považovat se za příliš oduševnělou, abyste mohla rozumět čemukoli, co má co společného s technikou, je navíc obyčejná afektovanost. Malicherná a náramně hloupá forma samolibosti. Každý začíná tak, že nic neví, ale každý – a taky každá – má rozum, s jehož pomocí se může všemu naučit. Neschopnost používat rozumu není žádná přednost, která by si zasloužila chvály, ale povážlivá mezera, ať[…]“
„afektovanosti a pověr na mě nechoďte, tu vám nezbaštím,” ušklíbl se Coker. “Sama jistě dobře víte, že ženské mohou a dokážou – či spíš dokázaly – zacházet i s těmi nejsložitějšími a nejjemnějšími stroji, když nelitovaly námahy porozumět jim.Obvykle jsou ale příliš líné, aby se s něčím takovým namáhaly, když zrovna nemusí. Proč by se konečně obtěžovaly, když ta jejich tradiční, do nebes volající bezmocnost může být vykládána jako ženská ctnost – a práce přehrána na někoho jiného? Odhalovat pravou tvář téhle pózy nestálo za normálních okolností nikomu za to. Byla ve vás dokonce hýčkána. Muži jí nahrávali svým udatným spravováním vysavačů milovaných ženušek a vyměňováním vyražených pojistek. Byla to prostě hra přijatelná pro obě strany. Chlapácká praktičnost jako doplněk duchovní zjemnělosti a půvabné závislosti – ale tím nádeníkem, který si zasvinil ruce, byl vždycky jen on.” Rozohněn dobrým začátkem, útočil na ni dále: “Až doposud nám tahle duševní lenost a parazitismus mohly skýtat jakés takés povyražení. Navzdory všem těm řečem o rovnosti pohlaví, které se vedly po celé generace, měly ženy až příliš nezadatelné právo na svoji nezávislost, aby je jen ve snu napadlo se jí vzdávat. Minimálně se sice změněným podmínkám přizpůsobovaly, ale vždycky jen minimálně – a ještě s nechutí.“
Citace z knihy
Wyndham John - Den Trifidu
Den Trifidu