PISKVOR: Trochu lepší je tenhle úhel Jana Nerudy:
Když jsem byl malý, prožil jsem kdysi zimní měsíc u jistého pražského svého strýce. Strýc byl rybář a měl najato také vybírání písku z řeky; dělili se s tetou o práci: strýc obstarával ryby, teta písek. Žádného večera si neulehli, aby se nepomodlili k pánu bohu: strýc, aby mrzlo a do vánoc tím přidražilo rybám, teta, aby bylo teplo a mohlo se v řece na dno. Já pak, když mne dali do postele, musil jsem kleknout a modlit se také. Nu dobře, — ale komu z nich mám svou přímluvou pomoct? Mlsná huba mne upozorňovala na tetu a její hrnky, a co nejochotněji byl bych jí vymodlil tepla, třeba až k vařbě: srdce ale zase tíhlo k strýci, chci říci k ledu a ke sklouzačkám: co dělati? lnu, pomodlil jsem se tedy hned dva otčenáše za setou, a pak jsem s hlubokým povzdechem prones': Víš co, bože, — dělej, co chceš!