MAKROUSEK: Je jasné, že nelze popírat vliv příběhů, které o naší roli ve světě vyprávěla komunistická propaganda.
Na druhou stranu se ptám, nakolik byl ohledně našeho místa ve světě odlišný (od toho komunistického) příběh vyprávěný (chronologicky zpět) třetí republikou, odbojem, první republikou, národoveckými politiky za monarchie a obrozenci (starší už máme jen pár svatých a staré pověsti české).
A jaký přesně příběh o sobě vyprávíme aktuálně my?
Směřoval jsem k tomu, že mi připadá, že jsem pořád neslyšel nějaké nové vyprávění našich dějin pomocí příběhu, který by dával smysl a ukazoval, že naše perspektiva je zapojit se do západní Evropy vedené Německem. (Snad kromě success story Škody Auto počínající její privatizací v poslední vteřině před hrozícím zničením v kuponóvé privatizaci...:-) )
Přitom cítíme, že to staré vyprávění (a opět - vůbec ne jen to komunistické) nás vede k Zemanovi a hledání alternativy k Západu.
Když se podíváme na různá mezinárodněpolitická témata, tak mi připadá, že velká část veřejnosti (a já to cítím též) tíhne celkem často z logiky našeho vidění světa opačným směrem než Západ. Kolik Čechů ze srdce podporovalo bombardování Srbska v zájmu oddělení Albánců? Je nám spontánně bližší Turecko, případně islámští povstalci v Syrii, nebo spíš syrský režim? Atd.
Letošní sté výročí odloučení od Rakouska (po společných 4 stoletích) by bylo hezkou příležitostí si trochu strategičtěji promyslet, co vlastně chceme.