Kardinál píše:
Vážený Karle Marxi, milý jmenovče,
píšu Vám, protože mi v poslední době nedopřává klidu otázka, jestli na konci 20. století, když „kapitalistický Západ“ v zápase systémů dobyl vítězství nad „komunistickým Východem“, nebylo přece jenom trochu brzy na to, definitivně lámat hůl nad Vámi a nad Vašimi ekonomickými teoriemi.
(…)
V procesu této soutěže zemí lze celosvětově pozorovat, že se snižují daně z výtěžků podnikání a ze soukromých příjmů, kdežto spotřební daně a komunální odvody, které musí platit všichni občané, stoupají. Že se tento vývoj děje především na úkor těch chudších, o tom asi není sporu.
(…)
S překvapením jsem zjistil, že jste, pane Marxi, už před 150 lety předpovídal, že nás čeká „pohlcení všech národů do sítě světového trhu, a tím i mezinárodní charakter kapitalistického režimu“.
(…)
„Díváme-li se na dnešní vývoj světové ekonomiky, měl jste zřejmě pravdu, že kapitál neustále usiluje o své zmnožení, že je v tomto úsilí v pravém smyslu bezuzdný a že tendence k ekonomické globalizaci je až potud kapitalismu skutečně imanentní. A měl jste, jak se zdá, pravdu i s předpovědí, že z tohoto vývoje bude profitovat především kapitalista, v jehož rukou se bude hromadit stále více kapitálu. Protože se dá stěží popřít, že z procesu globalizace profituje, neřkuli jej aktivně spoluvytváří dosud relativně málo lidí v příznivých výchozích postaveních.
(…)
Měl jste pravdu nejen se svou teorií o pokračující akumulaci a koncentraci kapitálu, ale i se svou tezí o centralizaci kapitálu.
(…)
Kapitalismus je dnes zřetelně v tísni sebeobhajoby, možná takové, v jaké za posledních sto let dosud nebyl. A to je necelých 20 let po vítězství nad velkým ideologickým protihráčem, sovětským komunismem, víc než pozoruhodné.
(…)
Pokud se hranice chudoby stanoví výdělkem méně než dvou dolarů na hlavu a den, pak se počet těch, kdo se musí vypořádávat se životem pod touto hranicí, odhaduje na více než 2,5 miliardy. Tato dramatická chudoba tolika lidí existuje tváří v tvář stejně dramatickému bohatství jen několika málojedinců. Více než polovina celosvětového majetku je v rukou pouhých dvou procent lidstva; nejbohatší procento světového obyvatelstva samo disponuje více než 40 procenty světového majetku. Na celou chudší polovinu lidstva připadá naproti tomu pouhé jedno jediné skrovné procento světového majetku.
(…)
Bohatí jsou stále bohatší, chudí stále chudší, a kdysi široká, sociálně zajištěná střední vrstva se ocitá po tlakem. Od roku 1973 do roku 1994, tak to spočítal americký ekonom Lester C. Thurow, stoupl hrubý domácí produkt v USA o 33 procent na obyvatele. Průměrná týdenní mzda u dělníků a úředníků ve funkcích nikoli špičkových za stejné období ovšem poklesla o 19 procent. V roce 1994 americké platy u této zaměstnanecké skupiny byly opět na téže úrovni jako koncem padesátých let. To vysvětluje, proč se ve Spojených státech tak hrozivě zvýšil počet „working poor“, tedy těch, kdo vzdor plné zaměstnanosti žijí pod hranicí chudoby.
Ve stejném období se příjmy u špičkově vydělávajících nicméně zmnohonásobily. Jestliže na počátku sedmdesátých let americký manažer v průměru vydělával přibližně pětadvacetinásobek toho co průmyslový dělník, o téměř 30 let nato už to byl pětisetnásobek. V osmdesátých letech se podobně ubíral i vývoj ve Velké Británii.
Opravdová centralizace kapitálu však se děje v rukou těch nejbohatších z bohatých. Podle amerického ekonomického časopisu Forbes v roce 2008 existuje na celém světě 1125 miliardářů. Vlastní dohromady kolem 4400 miliard dolarů, tj. 2760 miliard eur. Pro srovnání: HDP Německa činí kolem 2400 miliard eur. Počet těchto „superboháčů“ roste z roku na rok. V roce 2007 existovalo celosvětově 946 miliardářů, v roce 2006 jich bylo 793, a v polovině osmdesátých let posledního století jich existovalo pouze 140.
(…)
Zisky se privatizují, ztráty socializují. Jestli tohle je zásada, tak se nelze divit, že podle jedné studie Bertelsmanovy nadace 60 let po zavedení sociálně tržního hospodářství 73 procent Němců považuje ekonomické poměry v této zemi za nespravedlivé.
(…)
Důvěra lidí v tržní hospodářství byla otřesena. Podniky shrabují miliardové zisky, a zároveň omezují pracovní místa. Manažeři vydělávají miliony, a současně kritizují ´majetnické uvažování´ zaměstnanců.
(…)
Banky a fondy tratí miliardy ve spekulacích, účet platí jiní; poté co se léta zakazovalo vměšování státu do trhu, musí teď za ztráty bank přebírat odpovědnost daňový poplatník...
(…)
Velice dobře placení manažeři soukromých podniků celá léta provozovali stále neprůhlednější a hazardnější obchody... Tihle lidé věděli beze zbytku, že podstupují vysoká rizika. Jenže to nebyla jejich rizika, ale rizika jejich zákazníků a jejich podniků. A protože moderní ekonomika je skrznaskrz propojená a finanční trh je v jisté podobě čímsi jako srdcem celého systému, musí zkrátka celá společnost, občanky a občané, kteří s těmi veskrze pochybnými obchody nemají nic společného, za ztráty ručit svými daněmi.
(…)
Je snad kapitalismus pouhou dějinnou episodou, která sice trvá déle, než jste v 19. století předpokládal, která ale jednou skončí, protože kapitalistický systém zahyne na své vnitřní rozpory?
A že takové vnitřní rozpory existují, to se dá sotva popřít. Předchozí spolkový prezident Horst Köhler ve své době jako šéf Mezinárodního měnového fondu jednou konstatoval: „Extrémní nerovnováha v rozdělování výtěžků blahobytu jsou stále víc a více ohrožením politické a sociální stability.“ Tahle věta by nemusela být lhostejná ani pilným kapitalistům.
Skutečně vyvstává otázka, jak chtějí naše svobodomyslná společenství západní polokoule přežít, jestliže na jedné straně propagují demokracii, tedy politickou rovnost pro všechny, na druhé straně si však dopřávají ekonomickou strukturu, kde stále přibývá nerovností v rozdělování materiálních statků a tím i životních příležitostí. Vy, pane Marxi, jste mluvil o tom, že buržoazně kapitalistická společnosti zaručuje pouhou formální svobodu, reálnou svobodu lidí že však trestuhodně ignoruje. A předpovídal jste, že lidé si to, co se jim upírá, jednou vezmou. – Vezmou?
(…)
Dnes cynikové, kteří nemají zábrany obohacovat se na úkor jiných, nesedí už zpravidla v královských palácích, nýbrž v kancelářích v New Yorku, v Londýně a v dalších metropolích tohoto světa. Oni se ovšem při svých taženích za kořistí nemusí omezovat jen na svůj národ jako kdysi tyrani ve starém Orientě, mohou své neplechy provozovat po celém světě. K tomu na rozdíl od svých starověkých předchůdců také nepotřebují drahé armády, vystačí si s notebookem, s mobilem a s „potřebnými drobnými“ na těch něco investic a na honoráře právníkům.
(…)
Skutečnost, že marxismus vzdor všem strašlivým pochybením v takzvaném „reálnem socialismu“ má dodnes početné přívržence, dokazuje, že mnozí lidé zřejmě Marxově hodnocení kapitalismu jako systému svou podstatou špatného dávají za pravdu. A tyto lidi není možné rozhodně odbýt jako hloupé, naivní a neinformované. Dlouhou dobu marxismus i ve svobodné části Evropy vtahoval do svého kouzla právě mnohé intelektuály, ba některé z nejchytřejších hlav té které generace.
(…)
Svoboda, to jsme se v letech po roce 1989 museli naučit, je i nadále příliš drahým statkem, o nějž se musíme horlivě snažit, pakliže ho nechceme pozbýt. Liberální demokracie, právní stát a svobodné tržní hospodářství se ocitají znovu a nově tváří v tvář nárokům etiky. To může leckomu připadat překvapivé, ale je to tak.
Je pozoruhodnou ironií dějin, milý jmenovče, že Vaše teorie nechávají působit ještě dnes nejen marxisté, ale i kapitalisté, protože hrozně zapomínají, že politika funguje jinak než ekonomika a že se občané a voliči nedají propouštět jako zaměstnanci. Rád bych zakončil svůj dopis větou Oswalda von Nella-Breuninga, syna města Trevíru jako Vy a asi nejvýznamnějšího představitele katolických společenských věd ve 20.století: „Katolická sociální nauka vidí v Marxovi svého velkého protivníka, avšak projevuje mu svůj respekt“.