• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    SCHWEPZOccupy Wall Street
    EKIM
    EKIM --- ---
    AC24.cz - Největší finanční podvod v historii probíhá před našima očima
    http://www.ac24.cz/...vy-ze-sveta/2537-nejvetsi-financni-podvod-v-historii-probiha-pred-nasima-ocima
    EKIM
    EKIM --- ---
    Tisková zpráva – Česká republika: Úpadek a rezignace | Socialwatch CZ
    http://www.socialwatch.cz/?p=565
    KERRAY
    KERRAY --- ---
    Occupy Oakland protesters awarded $1 million over police brutality | The Raw Story
    http://www.rawstory.com/.../07/03/occupy-oakland-protesters-awarded-1-million-over-police-brutality/
    EKIM
    EKIM --- ---
    z Nwoočka
    Revoluce
    Stále větší množství lidí si už několikátý rok uvědomuje zvrácenost současného systému a nutnost jeho změny na základě nových, resp. obnovených humanistických hodnot. Nicméně nás stále není dostatek na to, aby bylo možné tyto změny uskutečnit. Pokusím se udělat analýzu toho, jaké jsou příčiny tohoto stavu a co je nutné k tomu, aby mohlo dojít k potřebnému vývoji.

    Události v lidské společnosti samozřejmě stojí na lidech, v tomto případě na lidech, kteří by měli potřebnou změnu uskutečnit. Pro jednoduchost budu všechny nazývat aktivisty, i když tím myslím všechny, kteří pracují na tvorbě nějaké alternativy ke stávajícímu systému, ať už se jedná o politické aktivisty, alternativní novináře, či kohokoliv, kdo se např. snaží o tvorbu alternativních měn, energetických zdrojů, zemědělství, léčitelství, vzdělání, atd...

    Základ: K jakékoliv úspěšné systémové změně je potřeba efektivní a koordinovaná spolupráce velkého množství dobře informovaných a schopných aktivistů.

    Co tedy dále brání úspěšné týmové spolupráci:

    - nedostatek ekonomické síly
    Aktivisté pracují ZADARMO, ve svém vlastním volném čase, obvykle bez přispění nějakých sponzorů, či pouze se zanedbatelnou finanční podporou nesrovnatelnou s reálným platem a dotují svoji aktivistickou činnost ze svých vlastních zdrojů, na které si obvykle sami vydělají
    Tahle situace je naprosto klíčová pro to, aby se jacíkoliv lidé mohli profesionálně a systematicky věnovat uskutečňování jakýchkoliv pro celou společnost prospěšných kroků. Jsou tak v neporovnatelné situaci vzhledem ke všem svým protivníkům, tj. politikům, státním zaměstnancům všeho druhu, lidmi z korporátních a finančních struktur a agentům tajných služeb.

    - osobní vyhraněnost:
    Ke změně společenského systému pro celý stát je třeba poměrně vysoké sebevědomí a každý, kdo o něčem takovém uvažuje je nadprůměrně výrazná osobnost s nějakým typem vyhraněného názoru. Spolupráci často brání různorodost názorů mezi těmito osobnostmi a malá ochota tolerovat odlišná názorová stanoviska a nepochopení toho, že různé názory vycházejí z různých zkušeností. Dá se tedy říci i to, že osobní vyhraněnost, netolerance a neschopnost chápat jiná stanoviska ukazuje na inteligenci nedostatečnou k úspěšnému provedení systémových změn

    - neochota opustit vlastní úspěšnou profesi a osobní život.
    Kdokoliv, kdo je schopen uvažovat v širším kontextu, jako je situace celých národů, států, kultur či lidstva bývá obvykle dostatečně schopný na to, aby mohl úspěšně provozovat nějakou vlastní profesi. Pokud by se měl nějak znatelně zapojit do tak na čas, pozornost a energii náročného procesu, jako změna společenského systému, nevyhnutelně to znamená, že by musel do značné míry opustit vykonávání své vlastní profese. Prakticky to znamená sebeobětování vlastního osobního života k prospěchu celé společnosti. Ochotu učinit takový krok snižuje fakt, že je to činnost do velké míry nevděčná, s nejistým výsledkem, která může mít závažné důsledky pro celý další život včetně důsledků naprosto destruktivních. Tento problém může překonat pouze takový člověk, který se rozhodne, že jeho účast na procesu změny je pro něj osudově důležitá.

    - z výše uvedených faktů vyplývá další velmi podstatný jev a totiž, že i lidé, kteří si jinak dobře uvědomují naši současnou situaci, mají představu o tom, co by bylo třeba udělat a měli by případně i potřebné schopnosti, jsou málo motivovaní k činosti, protože nevěří v úspěch své osamocené snahy.

    - tyto problémy by bylo možné řešit pomocí profesionálního organizování, nicméně i vzájemná organizace není z výše uvedených důvodů možná

    Příklady přístupů, které nefungují:

    - návrhy, že něco se změní, kdyby to udělali všichni, nebo alespoň velké množství lidí - nefunguje, protože k jakékoliv masové akci je třeba informovat, případně koordinovat velké množství lidí a k tomu jsou třeba média masové komunikace. Internet v tomto případě selhává, protože aktivisté nedisponují žádným hojně sledovaným prostorem.

    -. pokusy o sjednocení pod jedno vedení - nefunguje především z důvodu osobních vyhraněností potencionálních spolupracovníků. Řada pokusů o sjednocení tzv. opozičních aktivit taktéž nezafungovala, protože se často jednalo o tzv. řízenou opozici a nebo byly příliš velké rozpory v názorech na způsoby provedení změny.

    - pokusy o extrémně vyhraněné činy - vzhledem k tomu, že většina společnosti je poměrně konzervativní, tak osamocené, i když nápaditě a viditelně provedené činy mají pouze malý a krátkodobý ohlas a prakticky nulový dopad. Mívají také obvykle závažný dopad na život protagonisty takového činu, takže už obvykle není možné jej opakovat nebo dovést do důsledků, protože to vyžaduje velké množství energie

    - dlouhodobá systematická práce jednotlivců nebo malé skupiny lidí - nefunguje, pokud dotyčná činnost není postavená komerčně, nebo nepřináší nějaký jiný přínos pro dotyčné aktivisty vedoucí k obnově jejich energetických zdrojů. Dlouhodobá práce jednoznačně dříve nebo později vede k vyčerpání energetických zásob - ať už se jedná o zásoby ve formě osobní energie, peněz, či idejí

    Jak se Systém brání změně:

    - nefinancuje aktivity, které by mohly vést k jeho ohrožení. Jedná se jak o sponzorství ze strany státu tak i o sponzorství ze strany finančně zajištěných osob a skupin. Takovéto osoby nefinancují (r)evoluční aktivity, protože buď přímo touží po totalitní moci a jejím udržení nebo se obávají ztráty pozice, kterou by jim mohla přinést společenská změna.

    - nepouští do mocensky důležitých pozic lidi, kteří by mohli Systém nějak výrazně proměnit. Všichni současní členové Systému se obávají o své pozice a tak jsou velmi ostražití při obsazování významných míst. Jakékoliv nové členy Systému důkladně a všestranně prověřují. Není tedy ani možné rozložit Systém zevnitř, protože Systém dovnitř nepustí potenciální změnaře, případně jejich činnost rychle eliminuje

    - nepouští do massmédií informace o tom, proč ani jak Systém měnit, nepouští tam ani osoby, které by bylo schopny takové informace předat. Pokud se někde objeví jakákoliv aktivita, která by mohla systém ohrozit, tak s pomocí médií rozšíří takové informace, které tuto aktivitu nějakým způsobem naruší.

    - nepřetržitě vytváří události, které mají za úkol zaměstnat pozornost celé společnosti a odčerpat energii využitelnou k případnému uskutečnění Změny, k takovým událostem patří i vytváření falešných nadějí na Změnu utvářením tzv. řízené opozice, nebo události jako ekonomická krize, války a ohrožení falešným terorismem či různé pandemie. Jedná se však i o masovou zábavu typu různých soutěží např. ve sportu, či různém pseudoumění

    - vytváří systém falešných morálních hodnot. Na celé obyvatelstvo a především na mládež je nepřetržitě působeno především skrze média a vzdělávací systém takovým způsobem, aby byly celospolečensky uznávány hodnoty, které vedou k rozkladu jakéhokoliv organizovaného odporu, jakékoliv výrazné osobnosti a k tomu, aby číkoliv snaha o pozitivní a tvůrčí přístup k životu byla zdiskreditována a zlikvidována. Zároveň jsou vybírány a vychovávány osoby, které mají působit uvnitř Systému. Takové osoby mají speciální přístup, aby byly dostatečně spolehlivé a motivované k udržení Systému.

    - nepřetržitě vyhledává potenciální hrozby pro svou existenci a nepřetržitě buduje obranné mechanismy, které mají za cíl omezit a zlikvidovat potencionální ohrožení. K takovým mechanismům patří především centralizace moci na všech úrovních, tvorba výkonných sledovacích a kontrolních systémů všeho druhu, centralizace a propojení informačních databází o celé společnosti a všech lidech na Zemi a samozřejmě cílené omezování ekonomických, fyzických a duchovních sil obyvatelstva


    Jaká cesta vede z této situace bude uvedeno v dalším díle...
    SCHWEPZ
    SCHWEPZ --- ---
    Termínem „dekonverze“ označuje francouzský sociolog Robert Castel situaci, kdy v důsledku prudkých změn ve společnosti chybějí pozice, se kterými je spojována sociální užitečnost a veřejné uznání. V takové společnosti narůstá počet lidí, kteří marně hledají uplatnění. Jako kdyby pro ně ve společnosti nebylo místo.

    Castelův koncept je výstižný a vhodný mimo jiné proto, že objasňuje nesmyslnost primitivních tvrzení typu „práce je přece všude dost, kdo nechce makat, může si za to sám“. Neznám případ, že by někdo z autorů podobných tvrzení vytvořil aspoň pět či deset pracovních míst, která by oněm „zahálejícím“ důstojný život umožňovala. Práce, která by mohla a měla být vykonána, je nepochybně dost a dost. Potíž je však v tom, že je nedostatek takové práce, za kterou je někdo schopen a ochoten zaplatit tolik, aby to pracovníkovi umožňovalo důstojně žít a být v očích druhých i svých vlastních užitečný.

    Úspora pracovní síly

    Žijeme ve společnosti, která funguje naprosto absurdně – dva či tři jednotlivci činní v zemědělství dokážou uživit stovku lidí. Ve starém Sumeru muselo sít a orat čtyřicet lidí, aby uživili jednoho člověka, který se věnoval něčemu jinému než zemědělství. Za jakou cenu jsme tohoto pokroku dosáhli a k čemu slouží? Bylo ho dosaženo díky tomu, že oni dva lidé z primárního sektoru válcují ornou půdu těžkými mechanismy a vpravují do ní nejrůznější chemikálie. Deset i více jejich kolegů z každé stovky ekonomicky aktivních se na ně přitom dívá z okna anebo si krátí dobu vynucené nezaměstnanosti nějakým jiným podobně duchaplným způsobem.

    Žijeme totiž ve společnosti, mezi jejíž naprosté priority patří úspora pracovní síly. Této úspory se dosahuje pomocí zeštíhlování firem i veřejného sektoru. Když se v tomto směru předhánějí firmy, říkáme, že zvyšují svoji konkurenceschopnost; když se trumfují politici, uznale konstatujeme, že bojují proti životu nad poměry. Zároveň ale nikdo neví, co s pracovní silou, kterou soukromníci i politici takto moudře a prozíravě ušetřili.

    Zbyteční lidé dneška | č. 12 | 2013 | archiv - A2 – zvíře nikdy nespí
    http://www.advojka.cz/archiv/2013/12/zbytecni-lide-dneska
    EKIM
    EKIM --- ---
    A ostatní články od něj jsou taky slušnej kalibr.
    http://www.rozhlas.cz/...a/daniel-hule-z-cloveka-v-tisni-stat-se-chova-podobne-jako-lichvar--1138243
    Ze sňatku je kvůli katastrofě v zákoně riziková smlouva - Aktuálně.cz
    http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=771618
    EKIM
    EKIM --- ---
    z nwoo fucku: Já neumi číst v cizích jazycích, mohl by tuhle zprávu někdo ověřit?

    V EVROPĚ existují tři modely vymáhání dluhů: německý, švýcarsko-britský a český.

    NĚMECKO

    Dluh např. 1020 Kč
    Soudní poplatek 576 Kč
    Náklady právního zastoupení v nalézacím řízení 744 Kč
    Náklady právního zastoupení v exekučním řízení 372 Kč
    Odměna exekutora 595 Kč
    CELKEM 3307 Kč
    (v přepočtu)

    Německý model funguje třeba v Polsku
    POLSKO

    Dluh např. 1020 Kč
    Soudní poplatek 180 Kč
    Náklady právního zastoupení v nalézacím řízení 360 Kč
    Náklady právního zastoupení v exekučním řízení 423 Kč
    Odměna exekutora 530 Kč
    CELKEM 2473

    Švýcarsko-britský model

    Dluh např. 1020 Kč
    Soudní poplatek 292-710 Kč
    Náklady právního zastoupení v nalézacím řízení 0 Kč
    Náklady právního zastoupení v exekučním řízení 0 Kč
    (přiznává se až od určité výše dluhu, v Británii 150 000 Kč)
    Odměna exekutora 420-835 Kč
    CELKEM 2565 Kč

    A teď ČESKÁ REPUBLIKA

    Dluh např. 1020 Kč
    Soudní poplatek 400Kč
    Náklady právního zastoupení v nalézacím řízení 5220 Kč
    Náklady právního zastoupení v exekučním řízení 2920 Kč
    Odměna exekutora 7800
    CELKEM 17 360 Kč

    Daniel Hůle z organizace Člověk v tísni: " Každý rok musejí lidé na vymáhání zaplatit 40-60 miliard korun. To je astronomická částka, která jde advokátní lobby. V září 2011 jsem na jednání se zástupci ministerstva spravedlnosti prezentoval, jak náš systém vymáhání pohledávek funguje. Přítomný švýcarský expert řekl, že vůbec nevěří, že je něco takového v Evropě možné."

    Proč o tom v médiích vůbec nic není?

    Média včetně veřejnoprávních tu nejsou , aby hájila zájmy lidí. Systém úvěrů, model exekucí, Kalouskovo snaha mít deset heren v každé ulici, vliv médií na společnost, to vše ruinuje statisíce jednotlivců i rodin. V čím větších problémech lidi jsou, tím jsou manipulovatelnější. O to tu běží. Dokud lidem nedojde, jaká je role médií, všechno se bude jenom horšit.
    SCHWEPZ
    SCHWEPZ --- ---
    Bohužel většina lidí nemá ponětí, co se děje. Většina lidí nikdy ani neslyšela o „Basileji III“ či o „Bance pro mezinárodní vyrovnání“. Většina lidí předpokládá, že lidé, které zvolili do úřadu, vědí, co dělají, a mají všechno pod kontrolou. Bohužel, vůbec tomu tak není. Pravdou je, že nevolený, nikomu se neodpovídající orgán centrálních bankéřů činí rozhodnutí, která nás hluboce ovlivní, a my moc nemáme možností s tím něco nadělat.
    (...)
    Pokud máte jakékoliv otázky o síle těchto Basilejských bankovních regulací, můžete se také podívat na účinky Basileje II a 2.5, jaké znamenaly pro tržní výsledky na trzích s bydlením ve Spojených státech amerických v roce 2008. Ta bublina trhu s domy a pak krize tohoto trhu měla mnohé příčiny, ale Basilej II a 2.5 byly s největší určitostí tím špendlíkem, který tu bublinu s domy propíchl, což pak vedlo k finanční krizi 2008-09.

    Basilej III: Jak BIS pomůže zbořit globální ekonomiku
    http://www.reformy.cz/zpravy/basilej-iii-jak-bis-pomuze-zborit-globalni-ekonomiku/
    SCHWEPZ
    SCHWEPZ --- ---
    Kardinál píše:

    Vážený Karle Marxi, milý jmenovče,

    píšu Vám, protože mi v poslední době nedopřává klidu otázka, jestli na konci 20. století, když „kapitalistický Západ“ v zápase systémů dobyl vítězství nad „komunistickým Východem“, nebylo přece jenom trochu brzy na to, definitivně lámat hůl nad Vámi a nad Vašimi ekonomickými teoriemi.
    (…)
    V procesu této soutěže zemí lze celosvětově pozorovat, že se snižují daně z výtěžků podnikání a ze soukromých příjmů, kdežto spotřební daně a komunální odvody, které musí platit všichni občané, stoupají. Že se tento vývoj děje především na úkor těch chudších, o tom asi není sporu.
    (…)
    S překvapením jsem zjistil, že jste, pane Marxi, už před 150 lety předpovídal, že nás čeká „pohlcení všech národů do sítě světového trhu, a tím i mezinárodní charakter kapitalistického režimu“.
    (…)
    „Díváme-li se na dnešní vývoj světové ekonomiky, měl jste zřejmě pravdu, že kapitál neustále usiluje o své zmnožení, že je v tomto úsilí v pravém smyslu bezuzdný a že tendence k ekonomické globalizaci je až potud kapitalismu skutečně imanentní. A měl jste, jak se zdá, pravdu i s předpovědí, že z tohoto vývoje bude profitovat především kapitalista, v jehož rukou se bude hromadit stále více kapitálu. Protože se dá stěží popřít, že z procesu globalizace profituje, neřkuli jej aktivně spoluvytváří dosud relativně málo lidí v příznivých výchozích postaveních.
    (…)
    Měl jste pravdu nejen se svou teorií o pokračující akumulaci a koncentraci kapitálu, ale i se svou tezí o centralizaci kapitálu.
    (…)
    Kapitalismus je dnes zřetelně v tísni sebeobhajoby, možná takové, v jaké za posledních sto let dosud nebyl. A to je necelých 20 let po vítězství nad velkým ideologickým protihráčem, sovětským komunismem, víc než pozoruhodné.
    (…)
    Pokud se hranice chudoby stanoví výdělkem méně než dvou dolarů na hlavu a den, pak se počet těch, kdo se musí vypořádávat se životem pod touto hranicí, odhaduje na více než 2,5 miliardy. Tato dramatická chudoba tolika lidí existuje tváří v tvář stejně dramatickému bohatství jen několika málojedinců. Více než polovina celosvětového majetku je v rukou pouhých dvou procent lidstva; nejbohatší procento světového obyvatelstva samo disponuje více než 40 procenty světového majetku. Na celou chudší polovinu lidstva připadá naproti tomu pouhé jedno jediné skrovné procento světového majetku.
    (…)
    Bohatí jsou stále bohatší, chudí stále chudší, a kdysi široká, sociálně zajištěná střední vrstva se ocitá po tlakem. Od roku 1973 do roku 1994, tak to spočítal americký ekonom Lester C. Thurow, stoupl hrubý domácí produkt v USA o 33 procent na obyvatele. Průměrná týdenní mzda u dělníků a úředníků ve funkcích nikoli špičkových za stejné období ovšem poklesla o 19 procent. V roce 1994 americké platy u této zaměstnanecké skupiny byly opět na téže úrovni jako koncem padesátých let. To vysvětluje, proč se ve Spojených státech tak hrozivě zvýšil počet „working poor“, tedy těch, kdo vzdor plné zaměstnanosti žijí pod hranicí chudoby.
    Ve stejném období se příjmy u špičkově vydělávajících nicméně zmnohonásobily. Jestliže na počátku sedmdesátých let americký manažer v průměru vydělával přibližně pětadvacetinásobek toho co průmyslový dělník, o téměř 30 let nato už to byl pětisetnásobek. V osmdesátých letech se podobně ubíral i vývoj ve Velké Británii.

    Opravdová centralizace kapitálu však se děje v rukou těch nejbohatších z bohatých. Podle amerického ekonomického časopisu Forbes v roce 2008 existuje na celém světě 1125 miliardářů. Vlastní dohromady kolem 4400 miliard dolarů, tj. 2760 miliard eur. Pro srovnání: HDP Německa činí kolem 2400 miliard eur. Počet těchto „superboháčů“ roste z roku na rok. V roce 2007 existovalo celosvětově 946 miliardářů, v roce 2006 jich bylo 793, a v polovině osmdesátých let posledního století jich existovalo pouze 140.
    (…)
    Zisky se privatizují, ztráty socializují. Jestli tohle je zásada, tak se nelze divit, že podle jedné studie Bertelsmanovy nadace 60 let po zavedení sociálně tržního hospodářství 73 procent Němců považuje ekonomické poměry v této zemi za nespravedlivé.
    (…)
    Důvěra lidí v tržní hospodářství byla otřesena. Podniky shrabují miliardové zisky, a zároveň omezují pracovní místa. Manažeři vydělávají miliony, a současně kritizují ´majetnické uvažování´ zaměstnanců.
    (…)
    Banky a fondy tratí miliardy ve spekulacích, účet platí jiní; poté co se léta zakazovalo vměšování státu do trhu, musí teď za ztráty bank přebírat odpovědnost daňový poplatník...
    (…)
    Velice dobře placení manažeři soukromých podniků celá léta provozovali stále neprůhlednější a hazardnější obchody... Tihle lidé věděli beze zbytku, že podstupují vysoká rizika. Jenže to nebyla jejich rizika, ale rizika jejich zákazníků a jejich podniků. A protože moderní ekonomika je skrznaskrz propojená a finanční trh je v jisté podobě čímsi jako srdcem celého systému, musí zkrátka celá společnost, občanky a občané, kteří s těmi veskrze pochybnými obchody nemají nic společného, za ztráty ručit svými daněmi.
    (…)
    Je snad kapitalismus pouhou dějinnou episodou, která sice trvá déle, než jste v 19. století předpokládal, která ale jednou skončí, protože kapitalistický systém zahyne na své vnitřní rozpory?
    A že takové vnitřní rozpory existují, to se dá sotva popřít. Předchozí spolkový prezident Horst Köhler ve své době jako šéf Mezinárodního měnového fondu jednou konstatoval: „Extrémní nerovnováha v rozdělování výtěžků blahobytu jsou stále víc a více ohrožením politické a sociální stability.“ Tahle věta by nemusela být lhostejná ani pilným kapitalistům.

    Skutečně vyvstává otázka, jak chtějí naše svobodomyslná společenství západní polokoule přežít, jestliže na jedné straně propagují demokracii, tedy politickou rovnost pro všechny, na druhé straně si však dopřávají ekonomickou strukturu, kde stále přibývá nerovností v rozdělování materiálních statků a tím i životních příležitostí. Vy, pane Marxi, jste mluvil o tom, že buržoazně kapitalistická společnosti zaručuje pouhou formální svobodu, reálnou svobodu lidí že však trestuhodně ignoruje. A předpovídal jste, že lidé si to, co se jim upírá, jednou vezmou. – Vezmou?
    (…)
    Dnes cynikové, kteří nemají zábrany obohacovat se na úkor jiných, nesedí už zpravidla v královských palácích, nýbrž v kancelářích v New Yorku, v Londýně a v dalších metropolích tohoto světa. Oni se ovšem při svých taženích za kořistí nemusí omezovat jen na svůj národ jako kdysi tyrani ve starém Orientě, mohou své neplechy provozovat po celém světě. K tomu na rozdíl od svých starověkých předchůdců také nepotřebují drahé armády, vystačí si s notebookem, s mobilem a s „potřebnými drobnými“ na těch něco investic a na honoráře právníkům.
    (…)
    Skutečnost, že marxismus vzdor všem strašlivým pochybením v takzvaném „reálnem socialismu“ má dodnes početné přívržence, dokazuje, že mnozí lidé zřejmě Marxově hodnocení kapitalismu jako systému svou podstatou špatného dávají za pravdu. A tyto lidi není možné rozhodně odbýt jako hloupé, naivní a neinformované. Dlouhou dobu marxismus i ve svobodné části Evropy vtahoval do svého kouzla právě mnohé intelektuály, ba některé z nejchytřejších hlav té které generace.
    (…)
    Svoboda, to jsme se v letech po roce 1989 museli naučit, je i nadále příliš drahým statkem, o nějž se musíme horlivě snažit, pakliže ho nechceme pozbýt. Liberální demokracie, právní stát a svobodné tržní hospodářství se ocitají znovu a nově tváří v tvář nárokům etiky. To může leckomu připadat překvapivé, ale je to tak.

    Je pozoruhodnou ironií dějin, milý jmenovče, že Vaše teorie nechávají působit ještě dnes nejen marxisté, ale i kapitalisté, protože hrozně zapomínají, že politika funguje jinak než ekonomika a že se občané a voliči nedají propouštět jako zaměstnanci. Rád bych zakončil svůj dopis větou Oswalda von Nella-Breuninga, syna města Trevíru jako Vy a asi nejvýznamnějšího představitele katolických společenských věd ve 20.století: „Katolická sociální nauka vidí v Marxovi svého velkého protivníka, avšak projevuje mu svůj respekt“.
    SCHWEPZ
    SCHWEPZ --- ---
    kardinál Reinhard Marx, arcibiskup mnichovský a freisingský
    SCHWEPZ
    SCHWEPZ --- ---
    SCHWEPZ
    SCHWEPZ --- ---


    Podle americké studie se v USA od roku 1978 do roku 2011 příjmy manažerů zvedly o 725 procent, zaměstnanci si přilepšili ale jen o 5,7 procenta.
    Stovka nejbohatších si ročně přijde na 240 miliard dolarů, což by pokrylo roční výdaje na odbourání extrémní chudoby na planetě, uvádí autoři.

    Bohatí stále bohatnou, chudí chudnou. A nuzáků je stále víc | Týden.cz
    http://www.tyden.cz/.../evropa/bohati-stale-bohatnou-chudi-chudnou-a-nuzaku-je-stale-vic_270739.html
    APOSTRI
    APOSTRI --- ---
    Konecne uzitecna aplikace:

    New App Lets You Boycott Koch Brothers, Monsanto And More By Scanning Your Shopping Cart - Forbes
    http://www.forbes.com/sites/clareoconnor/2013/05/14/new-app-lets-you-boycott-koch-brothers-monsanto-and-more-by-scanning-your-shopping-cart/
    SCHWEPZ
    SCHWEPZ --- ---

    Giniho koeficient – Wikipedie
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Giniho_koeficient

    XCHAOS
    XCHAOS --- ---
    SCHWEPZ
    SCHWEPZ --- ---
    SCHWEPZ
    SCHWEPZ --- ---
    "Nejsem samozřejmě jediný, kdo si povšiml korelace mezi tím, jak byla uvolňována omezení toku mezinárodního kapitálu a tím, jak se začaly šířit finanční krize. Dani Rodrik z Harvardu na to začal upozorňovat již v 90. letech. Až donedávna tu byl ale protiargument, který tvrdil, že problém se týká pouze chudších zemí. Bohaté ekonomiky měly proti němu být z nějakého důvodu imunní a nehrozilo jim riziko toho, že do nich rychle přiteče velký objem peněz a poté je zase rychle opustí. Byla to jistě lákavá myšlenka, ale vývoj v Evropě ukazuje, že šlo spíše o přání."
    SCHWEPZ
    SCHWEPZ --- ---

    Krugman: Globální kapitalismus se stane méně globální - Patria.cz
    http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2299773/krugman-globalni-kapitalismus-se-stane-mene-globalni.html

    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam