BERENIKEE: S poslední větou nesouhlasím. Jsou děti, které přílišná blízkost ruší. Moje dcera například od narození lépe usíná ve vlastní postýlce a v klidu. Dlouho jsem ji trápila snahami o uspávání, uhoupávání, konejšení a podobně než jsem pochopila, že když se se mnou přitom pere a odstrkuje mě, tak asi ví, co dělá, a chce mít klid. V postýlce pak obvykle ještě chvilku brečela a postupně se zklidnila usnula. Když je přetažená, tak je tuplem kontraproduktivní ještě přidávat podněty kontaktem. Sice na mě okolí neznalé situace často kouká jako na Herodesa, který nechává dítě vyřvat, ale ono mi v náručí prostě neusne a na mluvení reaguje ještě urputnějším řevem. Není divu, já taky neusnu na někoho nalepená, potřebuju svůj prostor, nesnáším, když na mě někdo dýchá a netulím se ve spánku ani k manželovi. Dcera je prostě asi po mně.