LEOZ: Pěkný, opravdu dobrý myšlenky, střízlivý, fér napsaný, na to, že autor je zjevně velmi omezen tím, co si může dovolit napsat (je z US), daří se mu přistupovat k tomu maximálně harmonicky.
Ten první bod, že aby rodič mohl něco sdělovat, musí v tom mít jasno sám, říkat pravdu, sám sobě i dítěti, mi přijde úplně nejhlavnější.
Tak mě napadá, že takové vyjasnění by mohlo prospět i lidem, kteří rodiči nejsou :) Teď jsme na to narazili hned ve dvou auditkách. Buď dělám, co dělám, protože chci, vím proč to dělám, snažím se dělat to nějak rozumně a stojím si za tím. Nebo to nedělám. Co dělá opravdu chaos je, pokud něco dělám a přitom si myslím, že je to špatně a neměl bych... Představit si, že svoje chování vysvětluju tříletému, který se na všechno nevinně ptá proč, mi přijde fakt užitečné :)
Ještě mi v tom článku trochu chybí aktuální přístup rodičů k drogám. Tedy to, že drogy nejsou jen tráva, co rodič hulil na střední škole, ale hlavně cokoliv, co si dává dnes, i legální...
Když si vzpomenu, jak jsem to vnímala já, dětská mysl je fakt extrémně citlivá na pravdu... A taky na integritu těch, kdo vychovávají. Když mi kolem 10 let bylo kladeno na srdce, ať neberu drogy, mělo to úplně opačný efekt. Protože už jsem v tu chvíli měla utvořený názor, že ti, kdo mi to říkají, životu nerozumějí, a často zbytečně zakazují pěkné a dobré věci, a přitom sami nežijí šťastně a zdravě.
Tvrzení přicházející od takových lidí ve mně vyvolalo akorát myšlenku, že ty drogy budou něco úžasného, a okamžitě jsem je zařadila na seznam těch dobrých zakázaných věcí, které určitě musím vyzkoušet :)
Musí být naprosto úžasný, když je to naopak: když máte rodiče, kterému věříte, na kterého je spolehnutí, který věcem rozumí, a pokud vám o něčem něco řekne, dá se to brát vážně, a není nutné to osobně do písmenka přezkoumat :)
Myslím si, že tady se takoví rodiče vyskytují a to je super :)